Freedom Riders byly skupiny bělošských a afroamerických aktivistů za občanská práva, kteří se v roce 1961 účastnili Freedom Rides, autobusových jízd po americkém Jihu na protest proti segregovaným autobusovým terminálům. Freedom Riders se snažili na autobusových nádražích v Alabamě, Jižní Karolíně a dalších jižanských státech používat toalety a jídelny určené pouze pro bělochy. Skupiny byly na svých trasách konfrontovány se zatýkáním policistů – a také s děsivým násilím ze strany bílých demonstrantů -, ale také přitáhly mezinárodní pozornost k hnutí za občanská práva.
Občanskoprávní aktivisté testují rozhodnutí Nejvyššího soudu
Jízdy svobody v roce 1961, organizované Kongresem rasové rovnosti (CORE), byly uspořádány podle vzoru Cesty smíření této organizace z roku 1947. Během akce z roku 1947 testovali afroameričtí a bílí jezdci autobusem rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Morgan v. Virginia z roku 1946, které shledalo segregované sezení v autobusech za protiústavní.
Jízdy svobody v roce 1961 se snažily otestovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Boynton v. Virginia z roku 1960, podle kterého byla segregace mezistátních dopravních zařízení, včetně autobusových terminálů, rovněž protiústavní. Velkým rozdílem mezi Cestou smíření z roku 1947 a Jízdami svobody z roku 1961 bylo zapojení žen do pozdější iniciativy.
V obou akcích se černošští jezdci vydali na Jih Jima Crowa – kde nadále existovala segregace – a snažili se používat toalety, stánky s obědy a čekárny určené pouze pro bělochy.
VÍCE ČTĚTE ZDE: Původní skupina 13 jezdců svobody – sedm Afroameričanů a šest bělochů – odjela z Washingtonu 4. května 1961 autobusem Greyhound. Jejich plánem bylo dojet 17. května do New Orleans v Louisianě a připomenout si tak sedmé výročí rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Brown v. Board of Education, které rozhodlo, že segregace v národních veřejných školách je protiústavní.
Skupina cestovala přes Virginii a Severní Karolínu, což vzbudilo jen malou pozornost veřejnosti. K prvnímu násilnému incidentu došlo 12. května v Rock Hillu v Jižní Karolíně. John Lewis, afroamerický student semináře a člen SNCC (Student Nonviolent Coordinating Committee), běloch Freedom Rider a veterán druhé světové války Albert Bigelow a další černošský jezdec byli zákeřně napadeni, když se pokoušeli vstoupit do čekárny určené pouze pro bělochy.
Dalšího dne skupina dorazila do Atlanty ve státě Georgia, kde se část jezdců rozdělila do autobusu Trailways.
Freedom Riders čelí krveprolití v Alabamě
14. května 1961 přijel autobus Greyhound jako první do Annistonu v Alabamě. Tam autobus obklíčil rozzuřený dav asi 200 bělochů a přiměl řidiče, aby pokračoval v jízdě kolem autobusového nádraží.
Mafie pronásledovala autobus v automobilech, a když autobusu praskly pneumatiky, někdo do něj hodil bombu. Freedom Riders unikli z autobusu, který začal hořet, jen aby byli brutálně zbiti členy okolního davu.
Druhý autobus, vozidlo Trailways, jel do Birminghamu v Alabamě a i tito jezdci byli zbiti rozzuřeným bílým davem, z nichž mnozí se oháněli kovovými trubkami. Birminghamský komisař pro veřejnou bezpečnost Bull Connor prohlásil, že ačkoli věděl, že přijedou Jezdci svobody a že je čekají násilnosti, neumístil na nádraží žádnou policejní ochranu, protože byl Den matek.
Fotografie hořícího autobusu Greyhound a zkrvavených jezdců se následující den objevily na titulních stranách novin po celé zemi i ve světě a přitáhly mezinárodní pozornost k věci Freedom Riders a stavu rasových vztahů ve Spojených státech.
Po rozsáhlých násilnostech nemohli představitelé CORE najít řidiče autobusu, který by souhlasil s přepravou integrované skupiny, a rozhodli se od Freedom Riders upustit. Diane Nashová, aktivistka SNCC, však zorganizovala skupinu deseti studentů z Nashvillu v Tennessee, kteří v jízdách pokračovali.
Generální prokurátor USA Robert F. Kennedy, bratr prezidenta Johna F. Kennedyho, začal vyjednávat s guvernérem Alabamy Johnem Pattersonem a autobusovými společnostmi o zajištění řidiče a státní ochrany pro novou skupinu Freedom Riders. Jízdy nakonec pokračovaly 20. května autobusem Greyhound, který odjížděl z Birminghamu za policejního doprovodu.
Federální maršálové povoláni
Násilí vůči Freedom Riders nebylo potlačeno – policie naopak autobus Greyhound opustila těsně před příjezdem na terminál v Montgomery v Alabamě, kde bělošský dav napadl jezdce baseballovými pálkami a holemi, když vystupovali. Generální prokurátor Kennedy poslal do města 600 federálních maršálů, aby násilnosti zastavili.
Následujícího večera vedl vůdce za občanská práva Martin Luther King mladší bohoslužbu v Prvním baptistickém kostele v Montgomery, které se zúčastnilo více než tisíc příznivců Freedom Riders. Před kostelem došlo k výtržnostem a King zavolal Robertu Kennedymu, aby ho požádal o ochranu.
Kennedy přivolal federální maršály, kteří k rozehnání bělošského davu použili slzný plyn. Patterson vyhlásil ve městě stanné právo a vyslal Národní gardu, aby obnovila pořádek.
Kennedy vyzval k „období klidu“
Dne 24. května 1961 odjela skupina Freedom Riders z Montgomery do Jacksonu ve státě Mississippi. Tam jezdce přivítalo několik stovek příznivců. Ti, kteří se pokusili využít zařízení určených pouze pro bělochy, však byli zatčeni za vniknutí na cizí pozemek a převezeni do věznice s maximální ostrahou v Parchmanu ve státě Mississippi.
Téhož dne vydal americký generální prokurátor Kennedy prohlášení, v němž vyzval k „období klidu“ tváří v tvář rostoucím násilnostem:
„Ve státech Mississippi a Alabama nyní panuje velmi složitý stav. Kromě skupin ‚Freedom Riders‘, které projíždějí těmito státy, jsou zde zvědavci, hledači publicity a další osoby, které se snaží posloužit svým vlastním cílům, a také mnoho osob, které cestují, protože musí použít mezistátní dopravce, aby se dostaly na místo určení.
V této nepřehledné situaci je stále větší možnost, že dojde ke zranění nevinných osob. Dav se na nic neptá.
Je zapotřebí období klidu. Bylo by moudré, aby ti, kdo cestují přes tato dvě místa, odložili své cesty, dokud nepomine současný stav zmatku a nebezpečí a neobnoví se atmosféra rozumu a normálnosti.“
Při slyšení v Mississippi se soudce raději otočil a díval se do zdi, než aby vyslechl obhajobu Freedom Riders – jako tomu bylo v případě, kdy byli účastníci sit-in zatčeni za protest proti segregovaným jídelnám v Tennessee. Odsoudil jezdce k 30 dnům vězení.
Advokáti Národní asociace pro podporu barevných (NAACP), organizace pro občanská práva, se proti rozsudkům odvolali až k Nejvyššímu soudu USA, který je zrušil.
Desegregační cestování
Násilí a zatýkání si nadále získávalo pozornost na národní i mezinárodní úrovni a přitáhlo k věci stovky nových jezdců svobody.
Jízdy pokračovaly i v dalších měsících a na podzim 1961 vydala Mezistátní obchodní komise pod tlakem Kennedyho administrativy nařízení zakazující segregaci v mezistátních dopravních terminálech.
VÍCE: Časová osa hnutí za občanská práva