Obnova etiopské říše
Koncem 19. století byli nejsevernější Oromové asimilováni do křesťanské kultury a po století feudální anarchie, která skončila nástupem Yohannese IV. v roce 1872, byla obnovena národní jednota Habeše. Yohannes si vynutil podřízení etiopských knížat, v letech 1875-76 odrazil egyptskou expanzi, v letech 1885-86 zatlačil mahdistické invaze a omezil působení Italů na eritrejském pobřeží. Mezitím zahájil ambiciózní král Menilek II. ze Ševy reconquistu jižních a východních periferií Etiopie, aby získal suroviny, které by mohl prodat za zbraně a munici, jež by potřeboval v boji o šalamounskou korunu. Italští dobrodruzi, vědci a misionáři pomohli zorganizovat cestu, která mimo císařskou kontrolu vedla šavanské karavany k pobřeží, kde mohl Menilek slonovinu, zlato, kůže a kožešiny prodávat se značným (a nezdaněným) ziskem.
Hospodářství v oblasti Rudého moře bylo povzbuzeno otevřením Suezského průplavu, zřízením britské základny v Adenu a otevřením francouzské uhelné stanice v Obocku na afarském pobřeží. Británie se snažila uzavřít údolí Nilu Francouzům tím, že usnadnila aspirace Říma v oblasti Hornu. Po roce 1885 tak Itálie obsadila pobřežní pozice v Etiopii a v jižním Somálsku. To omezilo Francouze na jejich minikolonie a ponechalo Britům kontrolu nad přístavy v severním Somálsku, odkud se vyvážely potraviny do Adenu. Po Yohannesově smrti v březnu 1889 Italové doufali, že se jim podaří přetavit srdečné vztahy s novým císařem Menilekem v etiopské císařství.
Dne 2. května 1889 podepsal Menilek ve Wichale (pro Italy známé jako Ucciali) smlouvu o míru a přátelství s Itálií. Slavný chybný překlad článku XVII smlouvy z Wichale poskytl Italům záminku k vyhlášení Etiopie protektorátem. Ke zděšení Itálie nový císař okamžitě napsal velmocím dopis, v němž nárok Říma odmítl. Protože Francie ani Rusko nový status protektorátu nepřijaly, Etiopie nadále získávala moderní zbraně z těchto zemí prostřednictvím Oboku. Když v letech 1894-95 Itálie nejenže odmítla odvolat své prohlášení, ale také posílila svou armádu v Eritreji a vtrhla do východní Tigreje, Menilek mobilizoval.
Na konci února 1896 se etiopská armáda o síle přibližně 100 000 mužů utábořila v Adwě v Tigreji a čelila mnohem menším nepřátelským silám vzdáleným několik kilometrů. Italové přesto zaútočili a 1. března 1896 byli poraženi v bitvě, která se stala pro Evropany známou jako bitva u Adwy. Menilek okamžitě stáhl svou hladovou armádu na jih s 1 800 zajatci-rukojmími a přenechal Eritreu Římu v naději, že bude rychle obnoven čestný mír. Dne 26. října 1896 podepsala Itálie smlouvu z Addis Abeby, kterou přiznala bezpodmínečné zrušení smlouvy z Wichale a uznala svrchovanou nezávislost Etiopie.
Během následujícího desetiletí řídil Menilek návrat Etiopie do jižních a západních oblastí, které byly opuštěny v 17. století. Většina tamních nově začleněných národů žila v rozčleněných společnostech, věnovala se chovu zvířat nebo obdělávání půdy pomocí kopání holí či motyk, vyznávala tradiční náboženství nebo islám a mluvila nesemitskými jazyky. Prakticky ve všech ohledech kromě barvy pleti byli seveřané cizinci. Jejich lepší zbraně a složitější společenská organizace jim poskytovaly materiální výhodu, ale také je inspirovala myšlenka, že znovu získávají země, které kdysi byly součástí křesťanského státu. Menilek a jeho vojáci věřili, že jsou na svaté křížové výpravě, která má Etiopii navrátit její historickou velikost, ale neuvědomovali si, že se účastní evropského „boje o Afriku“ a že vytvářejí národnostní problémy, které budou Africký roh sužovat po celé 20. století.
.