IBAN vs. SWIFT kód:

Mezinárodní číslo bankovního účtu (IBAN) vs. kód Společnosti pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci (SWIFT):

Existují dvě mezinárodně uznávané, standardizované metody identifikace bankovních účtů při převodu z jedné země do druhé: mezinárodní číslo bankovního účtu (IBAN) a kód Společnosti pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci (SWIFT). Hlavní rozdíl mezi oběma metodami spočívá v tom, jaké informace kódy sdělují.

Kód SWIFT se používá k identifikaci konkrétní banky při mezinárodní transakci, zatímco IBAN se používá k identifikaci jednotlivého účtu zapojeného do mezinárodní transakce. Kódy SWIFT i IBAN jsou základními součástmi procesu, díky němuž mohou jednotlivci převádět peníze do zahraničí, a oba hrají zásadní roli v hladkém fungování mezinárodního finančního trhu.

Mezinárodní číslo bankovního účtu (IBAN)

Číslo IBAN umožňuje snadnou identifikaci země, kde se banka nachází, a čísla účtu příjemce převodu peněz. IBAN slouží také jako metoda kontroly správnosti údajů o transakci. Číslo začíná dvoumístným kódem země, pak dvěma číslicemi, za nimiž následuje až třetina z pěti alfanumerických znaků.

Tento způsob kontroly a identifikace se používá v rámci většiny zemí Evropské unie a dalších evropských zemí.

V roce 1997 Mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO) – mezinárodní normalizační orgán složený ze zástupců různých národních normalizačních organizací – poprvé vyvinula systém standardizace pro IBAN. Objevily se však obavy, především ze strany Evropského výboru pro bankovní standardy (ECBS) – nyní Evropské rady pro platební styk, rozhodovacího a koordinačního orgánu evropského bankovního sektoru – že navrhované standardy jsou příliš flexibilní. Přepracovaná verze standardu obsahovala rozhodnutí, které vyžadovalo, aby IBAN pro každou zemi měl pevnou délku. Stanovil také, že v rámci IBAN lze používat pouze velká písmena.

Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication

Systém SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication) je síť zpráv, kterou finanční instituce používají k bezpečnému přenosu informací a pokynů prostřednictvím standardizovaného systému kódů. Vznikl v roce 1973. Systém SWIFT přiděluje každé finanční organizaci jedinečný kód, který má buď osm, nebo 11 znaků.

Zůstává metodou, kterou se uskutečňuje většina mezinárodních převodů finančních prostředků. Jedním z hlavních důvodů je to, že systém zpráv SWIFT umožňuje bankám sdílet značné množství finančních údajů, včetně stavu účtu, debetních a kreditních částek a podrobností souvisejících s převodem peněz.

Možnost přístupu k oběma těmto identifikátorům – kódům SWIFT a IBAN – je pro zajištění rychlého a úspěšného mezinárodního převodu nezbytná. Identifikátor požadovaný bankou závisí na použité bance, bance příjemce a na zemích, ve kterých je převod odeslán a přijat. Bez jednoho z nich se však šance na úspěšné dokončení převodu značně snižují.

Zvláštní ohledy

Před zavedením těchto identifikačních metod neexistovaly žádné mezinárodně uznávané, standardizované metody identifikace bankovních účtů. Informace, které jedna země používala k identifikaci banky a jednotlivých účtů v odesílající zemi, nemusely být nutně uznávány přijímající zemí.

Nedostatek standardních postupů znamenal, že neexistoval způsob, jak zajistit správnost zadaných informací. V důsledku toho mohly být teoreticky provedeny platby nesprávným osobám nebo organizacím. Stejně tak mohlo dojít ke zpoždění plateb do doby, než byly potvrzeny identifikační údaje. Zmeškané, opožděné a chybné platby způsobovaly dodatečné náklady jak odesílajícím, tak přijímajícím bankám.

Zavedení těchto identifikačních metod mělo zásadní význam pro zefektivnění procesu provádění mezinárodních převodů peněz.

.