Životopis
John „Jack“ Joseph Nicholson (narozen 22. dubna 1937) je americký herec, režisér, producent a scenárista, mezinárodně proslulý svými často temně laděnými postavami neurotiků.
Nicholson byl dvanáctkrát nominován na Oscara a třikrát ho získal: dvakrát za nejlepšího herce a jednou za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Je vyrovnaný s Walterem Brennanem v počtu hereckých vítězství mužského herce (tři) a druhý za Katharine Hepburnovou v celkovém počtu hereckých vítězství (čtyři). Je také jedním z pouhých dvou herců nominovaných na Oscara za herecký výkon (v hlavní nebo vedlejší roli) v každém desetiletí od 60. let; druhým je Michael Caine. Získal sedm Zlatých glóbů a v roce 2001 obdržel vyznamenání Kennedyho centra. V roce 1994 se stal jedním z nejmladších herců, kterým Americký filmový institut udělil cenu za celoživotní dílo. Mezi významné filmy, v nichž hrál, patří v chronologickém pořadí Easy Rider, Five Easy Pieces, Chinatown, One Flew Over the Cuckoo’s Nest, The Passenger, The Shining, Terms of Endearment, Batman, A Few Good Men, As Good as It Gets, About Schmidt, Something’s Gotta Give a The Departed.
Nicholson se narodil na Manhattanu v New Yorku jako syn showgirl June Frances Nicholsonové (uměleckým jménem June Nilson). June se 16. října 1936 v Elktonu ve státě Maryland provdala za italsko-amerického showmana Donalda Furcilla (umělecké jméno Donald Rose) o šest měsíců dříve. Elkton bylo město známé svými „rychlými“ sňatky. Furcillo však již byl ženatý, a přestože se nabídl, že se o dítě postará, Juneina matka Ethel trvala na tom, aby dítě vychovávala ona, částečně proto, aby se June mohla věnovat své taneční kariéře. Ačkoli Donald Furcillo tvrdil, že je Nicholsonovým otcem a že se sňatkem s June dopustil bigamie, životopisec Patrick McGilligan, který napsal knihu Jack’s Life (vydanou v prosinci 1995), tvrdil, že otcem může být lotyšský rodák Eddie King (původně Edgar A. Kirschfeld), Junein manažer, a jiné zdroje naznačují, že June Nicholsonová si nebyla jistá, kdo je otcem. Nicholson se rozhodl nenechat si udělat test DNA ani se touto záležitostí nezabývat. Nicholsonova matka byla irského, anglického a nizozemského původu, ačkoli on i jeho rodina se sami označovali za Iry.
Nicholson byl vychováván v přesvědčení, že jeho prarodiče John Joseph Nicholson (aranžér výloh obchodního domu v Manasquanu ve státě New Jersey) a Ethel May Rhoadsová (kadeřnice, kosmetička a amatérská umělkyně v Manasquanu ve státě New Jersey) jsou jeho rodiče. Nicholson zjistil, že jeho „rodiče“ jsou ve skutečnosti jeho prarodiče a jeho sestra je ve skutečnosti jeho matka, až v roce 1974 poté, co ho o tom informoval novinář časopisu Time, který o něm připravoval článek. V té době již jeho matka i babička zemřely (v roce 1963, resp. 1970). Nicholson prohlásil, že neví, kdo je jeho otec, a řekl: „Věděly to jen Ethel a June a ty to nikdy nikomu neřekly“.
Nicholson vyrůstal v Neptune City ve státě New Jersey. Byl vychováván v katolickém náboženství své matky. Nick, jak mu říkali kamarádi ze střední školy, navštěvoval nedalekou střední školu Manasquan High School, kde byl v roce 1954 zvolen „třídním klaunem“. Na jeho počest je na škole pojmenováno divadlo a dramatická cena. V roce 2004 se Nicholson v doprovodu své tety Lorraine zúčastnil srazu po padesáti letech od ukončení střední školy.
Když Nicholson poprvé přišel do Hollywoodu, pracoval jako go-fer pro legendy animovaného filmu Hanna-Barbera. Když viděli jeho výtvarný talent, nabídli Nicholsonovi místo začínajícího animátora. S odkazem na svou touhu stát se hercem však odmítl. 
Ve filmu debutoval v roce 1958 v nízkorozpočtovém dramatu pro teenagery The Cry Baby Killer, kde ztvárnil titulní roli. Následujících deset let Nicholson často spolupracoval s producentem filmu Rogerem Cormanem. Corman Nicholsona několikrát režíroval, především ve filmu Malý krámek hrůz v roli sado-masochistického pacienta u zubaře (Wilbur Force) a také ve filmech Havran, Teror a Masakr na svátek svatého Valentýna. Často také spolupracoval s režisérem Monte Hellmanem, zejména na dvou nízkorozpočtových westernech (Jízda ve vichřici, Střelba), které zpočátku nenašly zájem u žádného amerického distributora, ačkoli se staly kultovními ve Francii a později byly prodány televizi.
Jelikož jeho herecká kariéra nikam nesměřovala, zdálo se, že Nicholson rezignoval na dráhu scenáristy/režiséra za kamerou. Jeho prvním opravdovým spisovatelským úspěchem byl scénář k filmu Výlet z roku 1967 (režie Corman), ve kterém si zahráli Peter Fonda a Dennis Hopper. Nicholson je také spoluautorem scénáře (s Bobem Rafelsonem) k filmu Head, v němž si zahrála skupina The Monkees. Kromě toho se podílel i na aranžmá soundtracku k tomuto filmu. Když se však uvolnilo místo ve Fondaově a Hopperově filmu Easy Rider, vedlo to k jeho prvnímu velkému hereckému průlomu. Nicholson zde hrál tvrdě pijícího právníka George Hansona, za což získal svou první nominaci na Oscara. Role Hansona byla pro Nicholsona šťastnou náhodou – ve skutečnosti byla napsána pro herce Ripa Torna, který byl blízkým přítelem scenáristy Terryho Southerna, ale Torn od projektu odstoupil po ostré hádce s režisérem filmu Dennisem Hopperem, během níž se oba muži málem pohádali.
Nominace na nejlepšího herce přišla v následujícím roce za jeho osobnostně určující roli ve filmu Five Easy Pieces (1970), v němž zazněl jeho slavný dialog o kuřecím salátu o tom, jak dostat to, co chcete. 
Téhož roku se objevil také ve filmové adaptaci knihy Za jasného dne je vidět navždy, i když většina jeho výkonu zůstala na podlaze střižny.
Mezi další rané, pozoruhodné Nicholsonovy role patřil film Hala Ashbyho Poslední detail (1973), za který byl na festivalu v Cannes oceněn jako nejlepší herec, a klasický noirový thriller Romana Polanského Čínská čtvrť (1974) (za oba filmy byl nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli). Hrál také ve filmech The Who’s Tommy (1975) režiséra Kena Russella a Michelangela Antonioniho The Passenger (1975).
Nicholson získal svého prvního Oscara za nejlepší mužský herecký výkon za ztvárnění Randla P. McMurphyho ve filmové adaptaci románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem v režii Miloše Formana z roku 1975. Oscar se mu vyrovnal, když Louise Fletcherová získala cenu pro nejlepší herečku za ztvárnění postavy zdravotní sestry Ratchedové.
Poté začal přijímat další neobvyklé role. Přijal malou roli ve filmu Poslední magnát po boku Roberta De Nira. Méně sympatickou roli přijal ve westernu Arthura Penna The Missouri Breaks, konkrétně kvůli spolupráci s Marlonem Brandem. Následoval jeho druhý režijní počin, westernová komedie Goin‘ South. Jeho prvním režijním počinem byl bizarní snímek Drive, He Said z roku 1971. 
Ačkoli za adaptaci románu Stephena Kinga Osvícení (1980) režiséra Stanleyho Kubricka nezískal žádného Oscara, zůstává tato role jednou z nejvýznamnějších Nicholsonových rolí. Dalšího Oscara, Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, získal za roli vysloužilého astronauta Garretta Breedlova ve filmu Terms of Endearment (1983) režiséra Jamese L. Brookse. Nicholson pokračoval v plodné práci i v 80. letech, kdy hrál například ve filmech Pošťák zvoní vždycky dvakrát (1981), Reds (1981), Prizziho čest (1985), Čarodějky z Eastwicku (1987) nebo Ironweed (1987). Následovaly také tři nominace na Oscara (Reds, Prizzi’s Honor a Ironweed).
Nicholson odmítl roli Johna Booka ve filmu Svědek. Film Batman z roku 1989, v němž Nicholson ztvárnil psychotického vraha a padoucha Jokera, se stal mezinárodním hitem a lukrativní smlouva na procenta vynesla Nicholsonovi asi 60 milionů dolarů. 
Proslýchalo se, že si Nicholson roli Jokera zopakuje v pátém pokračování série Batman triumfuje v roce 1999, ale společnost Warner Bros. Pictures tento projekt zrušila. V současné době je Jack Nicholson jediným dosud žijícím hercem, který hrál Jokera v oficiálním hraném filmu o Batmanovi, protože Cesar Romero, Joker z hraného televizního seriálu o Batmanovi, zemřel v roce 1994 a Heath Ledger, Joker z Temného rytíře, zemřel v roce 2008.
Za roli horkokrevného plukovníka Nathana R. Jessepa ve filmu Pár správných chlapů (1992) o vraždě v jednotce americké námořní pěchoty získal Nicholson další nominaci na Oscara. Tento film obsahoval soudní scénu, v níž Nicholson slavně vybuchne: „Nezvládnete pravdu!“, v jednom ze solitérů napsaných Aaronem Sorkinem, který se stal součástí populární kultury. V roce 1996 Nicholson opět spolupracoval s režisérem Batmana Timem Burtonem na filmu Mars útočí!, kde ztvárnil dvě kontrastní postavy, prezidenta Jamese Dalea a developera Arta Landa.
Ne všechna Nicholsonova vystoupení byla přijata kladně. Za filmy Man Trouble (1992) a Hoffa (1992) byl nominován na cenu Razzie jako nejhorší herec. Nicholsonův výkon ve filmu Hoffa si však vysloužil i nominaci na Zlatý glóbus. 
Dalšího Oscara za nejlepší mužský herecký výkon získal Nicholson za roli Melvina Udalla, neurotického spisovatele s obsedantně kompulzivní poruchou (OCD), v romanci As Good as It Gets (1997), opět v režii Jamese L. Brookse. Nicholsonova Oscara doplnila Oscarem za nejlepší ženský herecký výkon Helen Huntová v roli manhattanské servírky, která je vtažena do milostného a nenávistného přátelství s Udallem, častým hostem restaurace, v níž pracovala.
V roce 2001 obdržel Nicholson jako první herec na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě Stanislavského cenu za „zdolání výšin herectví a věrnosti“.
Nicholson je vášnivým sportovním fanouškem, pravidelně je k vidění na místech u hřiště při basketbalových zápasech Los Angeles Lakers ve Staples Center a v bývalém Great Western Forum. V roce 1999 vystoupil v britské televizní talk show Parkinson, kde se označil za „celoživotního fanouška Manchesteru United“.
Ve filmu About Schmidt (2002) Nicholson ztvárnil pojistného matematika v důchodu z Omahy v Nebrasce, který po smrti své ženy zpochybňuje svůj vlastní život. Jeho tichý, zdrženlivý výkon ostře kontrastoval s mnoha jeho předchozími rolemi a vynesl mu nominaci na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon. V komedii Anger Management si zahrál agresivního terapeuta, který má pomáhat příliš pacifistickému Adamu Sandlerovi. V roce 2003 si Nicholson zahrál ve filmu Something’s Gotta Give stárnoucího playboye, který se zamiluje do matky (Diane Keaton) své mladé přítelkyně. Koncem roku 2006 se Nicholson vrátil na „temnou stranu“ jako Frank Costello, sadistický boss bostonské irské mafie, který předsedá Mattu Damonovi a Leonardu DiCapriovi v oscarovém filmu Martina Scorseseho The Departed, remaku filmu Andrewa Laua Infernal Affairs. 
V listopadu 2006 začal Nicholson natáčet svůj další projekt, film Roba Reinera The Bucket List, kvůli kterému si oholil hlavu. Ve filmu si zahrál s Morganem Freemanem umírající muže, kteří plní svůj seznam cílů. Film byl uveden do kin 25. prosince 2007 (limitovaná distribuce) a 11. ledna 2008 (široká distribuce). Při přípravě role navštívil Nicholson losangeleskou nemocnici, aby se podíval, jak se pacienti s rakovinou vyrovnávají se svou nemocí.
V roce 2010 byl do kin uveden jeho v současnosti poslední film Jak to víte? za vedlejší roli otce postavy Paula Rudda. V následujících letech se hojně psalo o tom, že Nicholson odešel do hereckého důchodu kvůli ztrátě paměti, ale v článku pro Vanity Fair ze září 2013 Nicholson upřesnil, že se nepovažuje za člověka v důchodu, pouze má nyní menší chuť „být už venku“.
V únoru 2017 se objevily zvěsti, že se Jack Nicholson vrátí zpět na filmové plátno v remaku německého filmu Toni Erdmann.
Byl romanticky spojován s mnoha herečkami a modelkami, včetně Michelle Phillips, Bebe Buell a Lary Flynn Boyle. Nejdelší Nicholsonův vztah trval 16 let s herečkou Anjelicou Hustonovou, v letech 1973-1989 dcerou filmového režiséra Johna Hustona. Vztah však skončil, když média oznámila, že s ním Rebecca Broussardová čeká dítě.
Je také blízkým přítelem filmového režiséra Romana Polanského, kterého podporoval v mnoha osobních krizích včetně smrti jeho manželky Sharon Tateové rukou Mansonovy rodiny. Polanského podporoval i při jeho odsouzení za znásilnění, k němuž došlo na Nicholsonově pozemku ve filmu Mulholland Drive.
Nicholson žil řadu let v sousedství Marlona Branda na Mulholland Drive v Beverly Hills. Nedaleko bydlel také Warren Beatty, čímž si silnice vysloužila přezdívku „Bad Boy Drive“. Po Brandově smrti v roce 2004 koupil Nicholson sousedův bungalov přesně za 5 milionů dolarů s tím, že ho nechá zbourat. Nicholson uvedl, že tak učinil z úcty k Brandovu odkazu, protože renovace „opuštěné“ budovy, kterou trápila plíseň, byla příliš nákladná.
Při incidentu na silnici v roce 1994 údajně rozbil golfovou holí okno auta jiného řidiče. 
Nicholson je fanouškem týmů New York Yankees a Los Angeles Lakers. Jeho návštěvy na zápasech Lakers jsou legendární, neboť je držitelem permanentky od roku 1970 a posledních 25 let vlastní permanentky na hřiště ve Foru i ve Staples Center, přičemž vynechal jen velmi málo zápasů. V několika případech se Nicholson dostal do sporu s rozhodčími a hráči soupeře, a dokonce vstoupil na hřiště. Jeho zaryté odmítání vynechat domácí zápas Lakers znamená, že studia musí plánovat natáčení podle domácího programu Lakers.
Nicholson je sběratelem umění dvacátého století a současného umění, včetně děl skotského umělce Jacka Vettriana.
V rozhovoru pro Vanity Fair Nicholson vysvětlil, že „už nevěří v Boha, ale závidí těm, kteří v něj věří“. To se odrazilo i v jeho nedávné roli ve filmu The Bucket List, kde hrál ateistu.
Ačkoli se Nicholson o svých politických názorech příliš veřejně nezmiňoval, považoval se za celoživotního demokrata. Dne 4. února 2008 oznámil, že podporuje senátorku Hillary Clintonovou v jejím boji o post prezidenta Spojených států. V rozhovoru pro rozhlasový pořad Ricka Deese Nicholson řekl: „Paní Clintonová se angažuje v otázkách, které se týkají všeho, od zdravotní péče, kterou známe, a reformy vězeňství a pomoci armádě, mluví za ženy a mluví za Američany. A kromě toho je nejvyšší čas, abychom měli prezidenta s pěkným zadečkem.“
Kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger a první dáma Maria Shriver oznámili 28. května 2008, že Nicholson bude uveden do Kalifornské síně slávy, která se nachází v Kalifornském muzeu historie, žen a umění. Slavnostní uvedení do funkce se uskuteční 10. prosince a byl do ní uveden spolu s dalšími 11 legendárními Kaliforňany.
Nicholson byl nominován na hereckého Oscara (za hlavní nebo vedlejší roli) v pěti různých desetiletích: v 60., 70., 80., 90. a 2000 letech. Jediní další herci, kteří mohou říci totéž, jsou Michael Caine a Paul Newman. S dosavadními 12 nominacemi (8 za nejlepší mužský herecký výkon a 4 za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli) je Jack Nicholson nejčastěji nominovaným mužským hercem v historii udělování Oscarů. Se třemi oscarovými vítězstvími se také vyrovnal Walteru Brennanovi v počtu oscarových vítězství v hereckých kategoriích (všechna Brennanova vítězství byla za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli).
Na 79. ročníku udílení Oscarů si Nicholson kvůli roli ve filmu The Bucket List zcela oholil vlasy. Tyto ceremoniály představovaly sedmý případ, kdy předával Oscara za nejlepší film (1972, 1977, 1978, 1990, 1993, 2006 a 2007).
Nicholson je aktivním a hlasujícím členem Akademie. V posledním desetiletí se zúčastnil téměř každého ceremoniálu, ať už byl nominován, nebo ne. Na ceremoniálu v roce 2005 bylo vidět, že je zklamaný, když četl obálku za nejlepší film pro film Crash. Později vyšlo najevo, že hlasoval pro vítězství Zkrocené hory. Je vidět, jak říká „co se stalo?“. Když předával nominaci Dobrou noc a hodně štěstí, začal žertovně odcházet, jako by dával sbohem.
.