Mezi nejúžasnější ploutvonožce patří tuleni sloní. Existují dva druhy: tuleň sloní severní Mirounga angustirostris ze severovýchodního Pacifiku a tuleň sloní jižní M. leonina z jižních oceánů. Tito tuleni jsou známí tím, že jsou velcí. Jsou to největší ploutvonožci – větší dokonce než mroži – existuje záznam o obřím samci lachtana jižního, který byl dlouhý 6,5 až 6,8 m a vážil přes 4000 kg (Carwardine 1995).
Po velikosti jsou nejznámějšími znaky těchto zvířat modifikovaný čenich a zvětšený, nafukovací chobot, které jsou unikátní pro samce. Chobot je používán k předvádění v období rozmnožování, kdy je vyvýšený, převislý a nafouklý; samci při těchto projevech řvou a vydávají hluboké klokotavé, „klapavé“ a motorové zvuky a uvažuje se o rezonanční úloze chobotu. Zdá se však, že jakákoli taková role je náhodná a že jejich zvuky jsou vydávány převážně v ústech (Sanvito et al. 2007a, b). Lebka je celkově masivní a široká a počet řezáků je redukován na dva horní a jeden dolní na každé straně. Jsou přítomny malé, jednoduché a zřejmě nefunkční postkaninní zuby a kostěné patro je krátké. Kly jsou pohlavně dimorfní, u samců jsou větší.
Tuleň sloní prochází tzv. každoročním katastrofickým línáním; krátká srst, která mu roste, se shazuje ve velkých vrstvách (obvykle někdy mezi listopadem a březnem v závislosti na stáří a velikosti zvířete), aby se pod ní odhalila holá kůže. Ta je u starých zvířat často suchá, popraskaná a šupinatá a u dospělých samců pokrývá oblast hrdla obrovský, silný, zrohovatělý epidermální štít. Kůže zde může být silná až 5 cm (Ling & Bryden 1992).
Dimorfismus, plážoví mistři a útěková selekce. Jak je zřejmé, tuleni sloní jsou takzvaně šíleně dimorfní (žert: není to odborný termín). Pohlavní dimorfismus je u těchto zvířat úžasně hluboký, lebky samců jsou často více než dvakrát delší a širší než lebky samic, samci jsou dvakrát, třikrát i vícekrát těžší než samice. Samci se od samic nápadně liší také v anatomii čenichu, jak jsme již viděli. Vzhledem k tomu, že samice vypadají ve srovnání s ostatními focidy „typičtěji“, je myslím rozumné tvrdit, že právě samci byli pod nejintenzivnějším selekčním tlakem.
Rozmnožovací systém, v němž samci soutěží o ovládnutí velkých skupin samic a dominanci na oblíbených úsecích pobřeží jako obří, bojem zocelení, agresivní plážoví mistři, vedl k zaběhnuté selekci na stále větší velikost (Lindenfors et al. 2002) a zvyšování výzbroje. Náklady jsou vysoké – boje jsou kruté a stresující a mnoho samců se vůbec nerozmnoží – ale ti, kteří uspějí, z toho mají velký prospěch. Je třeba dodat, že evoluce obřích rozměrů u tuleňů sloních nebyla poháněna pouze silami působícími na samce: i samice jsou pod tlakem, aby byly velké, i když zřejmě ne proto, že by jejich velikost geneticky souvisela se stavem u samců; samice u tuleňů jižních pod určitou tělesnou velikostí zřejmě nejsou schopny produkovat samčí mláďata (která jsou větší než samice) (Arnbom et al. 1994) a nejsou tak schopny produkovat „sexy syny“, kteří jsou s největší pravděpodobností reprodukčně záživní.
Tato závislost na suchozemském boji mezi samci a shromažďování harémů samic na plážích činí z tuleňů sloních jakýsi paradox, protože jejich anatomie kombinuje silnou specializaci na pelagický život s odevzdanou schopností pohybovat se ve své obrovské hmotnosti po souši, a to v rychlosti. Gigantická celková velikost, masivně zvětšené zadní ploutve, nízká hustota kostí, zvětšený objem krve a oči se zvláště velkými čočkami jsou (mimo jiné) zřejmou specializací pro pelagický život, zatímco různé rysy anatomie předních končetin, pánve, zadních končetin a obratlů jsou adaptacemi, které – pravděpodobně – přetrvávají pouze díky své roli v suchozemském chování. Rád bych někdy viděl studii, která by tyto terestrické adaptace popsala (pokud vím, žádná taková neexistuje; mám to v plánu): bylo by to užitečné z paleontologického hlediska, protože zjevný terestrický signál přítomný i u těch největších ploutvonožců silně kontrastuje se stavem u jiných skupin mořských čtyřnožců – mám na mysli plesiosaury -, kde takové znaky chybějí.
Závislost na suchozemském chování při rozmnožování pravděpodobně vysvětluje, proč se ploutvonožci dosud nikdy nestali plně vodními (mimo kryptozoologickou literaturu; viz Conway et al. 2013). Také se předpokládá, že je stejným způsobem omezuje jejich chování při pelichání.
Potápět se a vynořovat se, ale většinou se potápět. Tuleni sloní jsou mistři v potápění. Nepotápějí se však jen do hloubky (k této konkrétní problematice se vrátíme v části 2), potápějí se také opakovaně a mimořádně mnoho času – až cirka 88 % času stráveného na moři (Le Boeuf et al. 1996) – tráví pod vodou. Před opětovným ponořením se vynořují na pouhé 2-3 minuty. Ve skutečnosti tráví tuleni sloní tolik času potápěním a tak málo času na vodní hladině, že někteří vědci navrhují (jazyk implantovaný do mediální stěny bukální dutiny), že by je bylo lépe považovat za „surfaře“ než za „potápěče“.
Částečným důvodem, proč tráví tak málo času na hladině, je predátorství: žraloci bílí i kosatky útočí na tuleně sloní tak, že se vrhají vzhůru z krytu hluboké tmavé vody. Zdá se, že tuleni jsou nejvíce ohroženi predací při výstupu, a proto vystupují pomaleji než sestupují a zřejmě se při tom zastavují, aby se rozhlédli (Le Boeuf & Crocker 1996).
Velikost, hrozivý a podivný vzhled a krátká doba vynořování tuleňů sloních znamená, že setkání s nimi na mořské hladině musí být jistě nezapomenutelnou událostí. Uvažte, že obrovský samec by mohl mít při vynořování vrchol hlavy až metr nebo více nad hladinou, a teď si představte, že jste na malém člunu nebo dokonce plavete, když se takový tvor vynoří poblíž.
Nyní se domnívám, že přinejmenším některá pozorování „kadborosaurů“ učiněná v severovýchodním Pacifiku představují setkání s tuleni sloními (Naish 2017). Vysvětluje to ony popisy „velbloudích“ čenichů, obřích černých očí a podivné vrásčité kůže, o nichž se zmiňují někteří svědci. Výhrada spočívá v tom, že úplné odhalení hlavy a velké části krku je zřejmě poměrně vzácné, protože přiložené kamery ukazují, že tuleni se vynořují v téměř vertikální poloze a obvykle odhalují pouze čenich a přední část hlavy (Le Boeuf & Crocker 1996).
A to není vše. Více o rypouších sloních v dalším článku: o potápění, o hledání potravy, o evoluci a fosiliích.
Předchozí články o ploutvonožcích v Tet Zoo naleznete zde…
- Lachtani jsou opravdu impozantní
- Tuleň dlouhokrký, popsaný 1751
- Anglie „dělá Montauk“ (hlavně na tuleně šedého)
- Tuleň obecný zabíjí a žere kachny
- Statistika, tuleni a mořské příšery v odborné literatuře
- Nejpohodlnější tuleň
- Ploutvonožci pocházejí z jedné rodové linie, ne ze dvou (byl: Tuleňové, počátky)
Odkazy – –
Arnbom, T., Fedak, M. A. & Rothery, P. 1993. Offspring sex ratio in relation to female size in southern elephant seal, Mirounga leonina [Poměr pohlaví potomků v závislosti na velikosti samic u tuleňů jižních, Mirounga leonina]. Behavioral Ecology and Sociobiology 35, 373-378.
Carwardine, M. 1995. Guinnessova kniha zvířecích rekordů. Guinness Publishing, Enfield, Middlesex.
Conway, J., Kosemen, C. M. & Naish, D. 2013. Cryptozoologicon Volume I. Irregular Books.
Le Boeuf, B. J. & Crocker, D. E. 1996. Potápěčské chování tuleňů sloních: důsledky pro vyhýbání se predátorům. In Klimley, A. P. & Ainley, D. G. (eds) Great White Sharks – the Biology of Carcharodon carcharias. Academic Press (London), s. 193-205.
Le Boeuf, B. J., Morris, P. A., Blackwell, S. B., Crocker, D. E. & Costa, D. P. 1996. Diving behavior of juvenile northern elephant seal (Potápěčské chování mladých tuleňů sloních). Canadian Journal of Zoology 74, 1632-1644.
Lindenfors, P. & Tullberg, B. S. & Biuw, M. 2002. Fylogenetické analýzy pohlavního výběru a pohlavního dimorfismu velikosti u ploutvonožců. Behavior, Ecology and Sociobiology 52, 188-193.
Ling, J. K. & Bryden, M. M. 1992. Mirounga leonina. Mammalian Species 391, 1-8.
Naish, D. 2016. Lov monster: Cryptozoology and the Reality Behind the Myths (Kryptozoologie a realita za mýty). Arcturus, London.
Sanvito, S., Galimberti, F. & Miller, E. H. 2007a. Hlasová signalizace samců tuleňů jižních je upřímná, ale nepřesná. Animal Behaviour 73, 287-299.
Sanvito, S., Galimberti, F. & Miller, E. H. 2007b. Mít velký nos: struktura, ontogeneze a funkce chobotu tuleňů sloních. Canadian Journal of Zoology 85, 207-220.
Woodley, M. A., McCormick, C. A. & Naish, D. 2012. Response to Bousfield & LeBlond: Shooting pipefish in a barrel; or sauropterygian „mega-serpents“ and Occam’s břitva. Journal of Scientific Exploration 26, 151-154.