Nedávné elektrokardiografické (EKG) studie hmyzích srdcí odhalily přítomnost lidských, mimovolních a čistě myogenních srdcí. U některých druhů hmyzu, například u malého lehkého druhu vznášivky (Episyrphus balteatus), se vyvinul velmi účinný srdeční systém tvořený kompaktní srdeční komorou a úzkou trubicí aorty, který se vyvinul jako adaptace na trvalý vznášivý let. Aplikace termokardiografických a optokardiografických EKG metod odhalila, že dospělé mouchy tohoto druhu využívají kompaktní svalovou srdeční komoru (srdeční komoru) k intenzivnímu čerpání hmyzí „krve“ (hemolymfy) do hlavy a hrudníku, který je celý obkroužen nepřímým letovým svalstvem. Záznamy těchto srdcí odhalily extrémně vysokou, rekordní frekvenci dopředu směřujícího, předozadního srdečního tepu (až 10 Hz), spojenou s mimořádně zesíleným synchronním (nikoli peristaltickým) šířením systolických stahů myokardu (32,2 mm/s při pokojové teplotě). Relativně pomalé, zpětně směrované nebo retrográdní srdeční stahy se vyskytovaly pouze sporadicky v podobě jednotlivých nebo zdvojených pulzů, které občas nahrazovaly klidové periody. Kompaktní srdeční komora obsahovala obousměrné boční otvory, jejichž otevření a uzavření odvádělo intrakardiální anterográdní „krevní“ proudy mezi břišní hemokokovou dutinou a aortální tepnou, resp. Viscerální orgány tohoto létacího stroje (obilí, střeva) vykazovaly myogenní, extrakardiální peristaltické pulzace podobné srdečnímu tepu, včetně periodicky obráceného směru peristaltických vln vpřed a vzad. Trubkovitá plodnice se smršťovala s periodicitou 1 Hz, a to dopředu i dozadu, přičemž se peristaltické vlny šířily rychlostí 4,4 mm/s. Vzduchem nafouknutá a slepě zakončená středová střeva se kontrahovala s frekvencí 0,2 Hz, s šířením peristaltických kontrakčních vln 0,9 mm/s. Neurogenní systém extrakardiálních hemokolických pulzací, široce zapojený do regulace oběhových a dýchacích funkcí u jiných druhů hmyzu, zde byl nahrazen úspornější, myogenní pulzací viscerálních orgánů jako odlehčená evoluční adaptace na prodloužený vznášivý let. Nápadné strukturální, funkční a dokonce i genetické podobnosti zjištěné mezi srdcem Episyrphus, Drosophila a lidským srdcem byly prakticky využity pro levné testování nových kardioaktivních nebo kardioinhibičních léčiv na hmyzím srdci.