MAE RIM, Thajsko — V bujné krajině Mae Rim, 30 minut jízdy autem severně od Chiang Mai, druhého největšího thajského města, leží vesnice s nápisem „Karenská vesnice“. Na druhé ceduli na bambusovém stánku je uvedeno vstupné: 500 bahtů (15,90 USD) za návštěvníka.
Jedná se o jednu z několika soukromých etnických vesnic v severním Thajsku, které jsou domovem migrantů z horského kmene Karenů neboli Červených Karenů z myanmarského státu Kayah, dříve známého jako Karenský stát. Až do března byla vesnice oblíbenou turistickou atrakcí, kde návštěvníci stáli fronty, aby si mohli prohlédnout podlouhlé mosazné krky žen z kmene Rudých Karenů, které se proslavily poté, co je v roce 1930 poprvé černobíle vyfotografoval francouzský fotograf Albert Harlingue.
Často si ženy povídaly s turisty, zatímco prodávaly suvenýry. Ale pandemie COVID-19 tomu učinila přítrž. Při návštěvě koncem července byla vesnice téměř prázdná. Na konci cesty seděla osamělá dlouhokrká žena jménem Mu Ei se svým dítětem a vařila banánové listy v zčernalém hrnci na kamnech. Z listů později vytvoří nádobu na vaření rýže.
Třiatřicetiletá Mu Ei žije v této vesnici se svým manželem a dvěma dcerami už sedm let a měsíčně si vydělá 1500 bahtů od majitele, který si nechává vstupné placené turisty, a až 700 bahtů denně prodejem suvenýrů návštěvníkům. Nyní však příjmy z cestovního ruchu vyschly kvůli omezením cestování, která zavedla thajská vláda v rámci boje proti pandemii. Z dvaceti rodin, které kdysi ve vesnici žily, tam zůstaly jen tři.
„Můj manžel už měsíc pracuje na stavbě nedaleko vesnice a vydělává 300 bahtů denně, “ říká Mu Ei. „Nevím, jak dlouho to vydrží, nemáme žádný jiný příjem, protože turisté nepřijíždějí.“ Mu Ei uvedla, že práce na stavbě je přerušovaná; její manžel pracoval tento týden pouze tři dny.
Nahoře: obyvatelka vesnice Mae Rim Mu Ei a její dvouletá dcera Nite. „I když se tady turistům někdy nelíbí,“ říká, „jsem moc ráda, že tady mohu zůstat a žít.“ A tak se jí to líbí. Uprostřed, dole: Cedule u vchodu do vesnice. Pokladna zůstává v těchto dnech prázdná, protože se neočekávají žádní návštěvníci. (Vincenzo Floramo) Oficiální záznamy o počtu rudokarenských migrantů v Thajsku nejsou k dispozici, ale podle akademických odhadů jich žije až 600 ve třech komunitních táborech v provincii Mae Hong Son a v malých turistických vesnicích severně od Chiang Mai. Oficiální údaje o počtu rudých Karenů v Myanmaru nejsou k dispozici, ale akademičtí badatelé odhadují, že jich je asi 60 000.
Mnozí z nich v Thajsku překročili hranici v 80. a 90. letech 20. století, když hledali útočiště před desetiletími ozbrojených konfliktů v Myanmaru, kde ozbrojené karenské skupiny bojují již více než šest desetiletí ve státě Kayah a v sousedním státě Kayin, dříve známém jako Karenský stát, který je rovněž domovem početné karenské populace.
Tito migranti nejsou thajskými úřady uznáváni jako uprchlíci a většinou nemohou legálně pracovat ani žít jinde v Thajsku. Turistický potenciál „žen s dlouhými krky“ byl však rychle objeven, protože návštěvníci vesnic obdivovali mosazné prsteny nebo spirály, které obepínají abnormálně dlouhé krky žen a které byly původně považovány za znak krásy.
Nahoře: Mu Ei prsteny pomáhaly před pandemií přinášet důležité příjmy. Její manžel začal pracovat na nedaleké stavbě, aby si vydělal na živobytí. Uprostřed: Některé ze suvenýrů, které ženy prodávají, vyrobili jejich manželé, ale většinu zakoupili na velkém nočním bazaru v Chiang Mai. Dole: Mae Hong, 41 let, stojí před svou chatrčí v Mae Rim. (Vincenzo Floramo) Příjmy od návštěvníků pomohly migrantům zajistit živobytí, ale omezení jejich pohybu a pracovních příležitostí vyvolalo štiplavou mezinárodní kritiku turistických vesnic, které v roce 2008 označil Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky U.S.A. za nejhorší.OSN pro uprchlíky, jako „lidské zoologické zahrady“.
Hospodářský dopad na vesničany byl v souvislosti s pandemií do značné míry ignorován, přestože Thajsko bylo nejhorších dopadů COVID-19 ušetřeno a od 26. března, kdy vláda vyhlásila výjimečný stav, zemřelo relativně málo lidí. Mnoho migrantů, kteří přišli o své příjmy a neměli pracovní příležitosti, se rozhodlo vrátit do Myanmaru, kde je k dispozici zemědělská práce.
5. srpna jsem se vrátil do Mae Rim a zjistil, že se do vesnice přestěhovalo pět rodin, i když jen proto, že Baan Tong Luang, turistickou vesnici, kde žili, majitel uzavřel kvůli absenci příjmů z turistů. Dlouholeté ženy žijící v Baan Tong Luang dostávaly od majitele měsíční plat 5000 bahtů, navíc k příjmům z prodeje ručně vyráběných suvenýrů.
Nahoře: Stánky kdysi plné zahraničních turistů jsou nyní opuštěné. Uprostřed: Ilustrace ukazující účinky kroužků na kostru. Kroužky neprodlužují krk; spíše tlačí na hrudní a klíční kosti, čímž vytvářejí iluzi dlouhého krku. Dole: Ma Radin, 20 let, opustila Myanmar se svým bratrem a švagrovou, když jí bylo 10 let. Obavy z pandemie přiměly její příbuzné k návratu do Myanmaru, ale ona se rozhodla zůstat a říká, že chce pokračovat v práci v cestovním ruchu. (Vincenzo Floramo) Mae Plee, 44 let, uvedla, že Baan Tong Luang byla poměrně úspěšnou vesnicí, kde fungovala mateřská škola a působil zde zahraniční dobrovolník, který vesničany učil angličtinu. To však skončilo s pandemií. Když jsem se s ní setkala, žila v Mae Rim už týden v chatrči, kterou obýval její bratr, než odjel za prací do Myanmaru.
„Těsně před uzávěrou se můj manžel rozhodl vrátit s našimi dětmi do Myanmaru kvůli pandemii, v Baan Tong Luang nám řekli, že pokud odjíždíme, vrátíme se, tak jsem se rozhodla zůstat úplně sama,“ řekla. „Mnoho přátel z Myanmaru mě žádá o informace o situaci v Thajsku, protože všichni by se sem rádi vrátili pracovat.“
Dvacetiletá Ma Radin přijela do Mae Rim také o několik dní dříve. Seděla na schodech bambusové chýše své sestry a plynulou angličtinou vysvětlovala, proč nenosí mosazné kroužky na krku. „Pokud v okolí není žádný turista, raději mosazné cívky nenosím, jsou příliš těžké,“ řekla a dodala, že by cívky mohla znovu nosit, kdyby se musela vrátit do Myanmaru hledat práci, ale že by raději zůstala v Thajsku a vrátila se k jejich nošení kvůli turistům.