Randění je jiné, když jste ve fázi středního věku. Nejde o to najít někoho, s kým budete sdílet svá poprvé: první dítě, první domov nebo první povýšení v zaměstnání. Pro mě byl návrat k randění poté, co skončilo mé téměř dvacetileté manželství, o hledání někoho, s kým bych mohla sdílet svá nejbližší a poslední léta.
Posledních pět let svého prvního manželství jsem bojovala se smutkem, frustrací a hněvem. S manželem jsme měli vážné konflikty ohledně výchovy dětí. On byl „hodný táta“, což mě stavělo do pozice „zlé mámy“. Byl také domácím typem, který nechtěl, abych vystupovala jako vůdčí osobnost, spisovatelka, řečnice a kariéristka. Vzdalovali jsme se od sebe a já se cítila rok od roku osamělejší. Přesto jsem zůstala a snažila se, aby vše fungovalo, protože jsem se bála, že ukončení vztahu ublíží mému tehdy jedenáctiletému synovi a obrátí mu život naruby.
Tento strach mě držel v nefunkčním manželství mnohem déle, než jsem si kdy dokázala představit. Můj syn dostával stresové bolesti hlavy z toho, že byl doma vystaven konfliktům, a já jsem propadala depresím z toho, že žiji život bez lásky a štěstí. Po poradenství a několika seminářích o osobním růstu jsem konečně věděla, že musím jednat. Zahájení rozvodu v mých 40 letech bylo nejtěžší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala, ale věděla jsem, že se něco musí změnit.
Rozvod s dítětem je obzvlášť složitý. Ale s bývalým manželem jsme to zvládli díky tomu, že jsme se soustředili na jedinou věc, na které jsme se shodli: na lásce k našemu synovi. Tak jsme se stali spolurodiči a cestou jsme se učili, co říkat, čeho se vyvarovat, jak spolupracovat a jak podporovat naše dítě, když rostlo a dospívalo. A také jsme se dohodli, že oddělíme náš společenský život od našeho společného rodičovského života.
Ačkoli jsem byla připravena chodit na rande brzy po podpisu rozvodových papírů, pochopila jsem také, že bych si neměla domů vodit muže, aby se seznámili s mým synem. Chtěla jsem, aby jeho život byl klidný a šťastný bez obav z mých partnerů.
Zpočátku mi připadalo vzrušující chodit do společnosti a v hlavě se mi honily romantické představy o randění. Ale zanedlouho mě to docela odradilo. Potkala jsem tolik svobodných mužů kolem čtyřicítky a padesátky, kteří mě neoslovili, nebo mě zklamali, když jsem je trochu poznala.
S postupem času jsem začala identifikovat opakující se řadu „typů“. Byli tu hráči, kteří se šli bavit a nic víc. Pak přišli smutní pytlíci, kteří si znovu a znovu vylévali srdce z toho, jak je život zneužil, a doufali, že budu jejich spásou. Naučila jsem se vyhýbat chlapům, kteří na mě příliš brzy vyrukovali, a také celoživotním starým mládencům, kteří nechtěli ani nepotřebovali partnera, jen rádi pili a tančili.
Nakonec mě to napadlo: Nepotřeboval jsem vztah, abych byl šťastný! Mohla jsem nechat příležitosti k randění na pospas, kdyby se naskytly a kdyby se naskytly, a mezitím jsem mohla prostě žít svůj život tak, jak jsem chtěla.
A tak jsem místo toho, abych se soustředila na to, abych potkala pana Pravého, dělala to, co bylo pro mě správné. Navštěvovala jsem přednášky a semináře, chodila tančit s přáteli, užívala si muzea a přírodní centra a jezdila na dovolenou se synem a rodinou.
V průběhu následujících osmi let jsem několikrát našla „pana Pravého“. Tyto vztahy, dobré i špatné, trvaly od několika měsíců až po několik let. Žádný z nich však nebyl ten pravý pro dlouhodobý závazek.
Menší, a přece unavenější, udržovala jsem si společenský život ostražitějším způsobem. Rychleji jsem kvalifikovala muže, abych neztrácela svůj (ani jejich) čas. Pozorněji jsem naslouchala tomu, co říkají – a co neříkají -, abych rozeznala, zda je někdo upřímný, střízlivý a příčetný.
Jednoho pátečního večera jsem si naplánovala setkání s několika kamarádkami na nedaleké akci pro nezadané. Přišla jsem jako první. Muž, který držel v ruce talíř z bufetu, se mě zeptal, jestli si může sednout vedle mě ke stolu pro šest lidí. Řekla jsem, že jistě, a začali jsme si povídat. Když dorazily moje kamarádky, už jsem věděla, že má zkušenosti s rozhlasovým vysíláním, před pěti lety se rozvedl, má dvě dospělé děti a nedávno se přestěhoval do okolí.
Snadno se zapojil do konverzace s mými kamarádkami a několikrát jsme si zatančili, což dělám opravdu ráda. Když mě později večer doprovodil k autu, pozval mě příští víkend na večeři a já souhlasila.
Rick byl milý, velmi výřečný a pozorný muž, ale někdo, s kým by mě o pár let dříve nenapadlo chodit. Nevynikal vzhledem, atletickou postavou ani vysoce postavenou kariérou. Tentokrát mě zaujal jeho skvělý smysl pro humor a vrozená schopnost smát se životu.
Jako od přírody vážná žena jsem na něm tuto vlastnost milovala od našeho prvního setkání. A postupem času mi přinášelo radost, když jsem ho slyšela, jak se směje ostatním – a jak rozesmívá i ostatní. Jeho vtipné poznámky mi nejen zvedaly náladu, ale také rozptylovaly můj stres. Jeho hravost mi pomáhala uvolnit se a získat jiný pohled na jakýkoli problém, kterému jsem čelil. Líbilo se mi, jakým „já“ jsem se v jeho přítomnosti stával.
Naštěstí i můj syn rád trávil čas s Rickem. Oba byli sportovní fanoušci a rádi si spolu lehce povídali a vtipně škádlili. Můj syn obzvlášť miloval Rickovy baseballové anekdoty a historky ze starých časů. To pro mě bylo obrovské plus, protože jsem nikdy nemohl mít vážnou známost s partnerem, kterého by můj syn neměl rád.
S Rickem jsme se sbližovali pomalu, dávali jsme si na čas, abychom se sblížili jak fyzicky, tak emocionálně. Seznámila jsem se s jeho dětmi, které mě přijaly jako součást rodiny, a Rick získal pečeť souhlasu mé sestry i starší matky. (Další dvě čárky v kolonce plus!)
Randili jsme spolu tři roky, než jsme se vzali. Zanedlouho se Rickově dceři narodila holčička a já se stala babičkou, což bylo nečekané požehnání. Vážila jsem si své nové role v jejím životě i života, který jsme s Rickem společně budovali.
Co bylo pro mé druhé manželství jiné, bylo vědomí: Nemůžeš změnit nikoho jiného než sebe. Konečně jsem se tuto lekci naučila a změnilo to mé chápání toho, co znamená být ve zdravém a úspěšném vztahu.
Uvědomila jsem si, že Rick je Rick, ne já. Rick říká, dělá a myslí si věci, které jsou úplně jiné, než bych řekl, udělal nebo si myslel já. Pokud se mi to nelíbí, můžu to přijmout nebo o tom začít mluvit. Ale nemůžu očekávat, že se změní a bude cítit tak, jak chci já. To bylo nedorozumění, které jsem si do svého prvního manželství přinesla na základě naivity mládí.
Pokud tedy dojde ke konfliktu, můžeme s Rickem najít místo kompromisu, dohodnout se, že nebudeme souhlasit, nebo se na sebe rozzlobit, přestože je marné vědět, že naše pohledy se pravděpodobně nezmění. Většinou jsme schopni se setkat s jedním z prvních dvou řešení.
Rick a já jsme nyní manželé již 15 let. Já se mnohem víc směju, on si víc všímá věcí, které dřív přehlížel, a užíváme si zdravého, pevného, bezpečného a spokojeného manželství, které funguje!“
Takže ano, romantika po rozvodu existuje – pokud hledáte lekce, které se musíte naučit, máte otevřenou mysl a vyberete si partnera na základě charakteru a hodnot, které obstojí ve zkoušce času.
A ještě více tipů pro život po rozchodu najdete v těchto 40 nejlepších způsobech, jak se připravit na rozvod.
Rosalind Sedacca, CDC, je koučka pro randění a vztahy a také koučka pro rozvod a společné rodičovství a autorka knihy 99 věcí, které by si ženy přály vědět před randěním po 40, 50 & Ano, 60! Je také autorkou několika e-knih a e-kurzů o rozvodové a vztahové problematice. Chcete-li si zdarma vyzvednout její e-knihu o úspěšném randění, navštivte www.womendatingafter40.com. Rady o úspěšném společném rodičovství najdete na adrese www.childcentereddivorce.com/book.
Chcete-li se dozvědět další úžasná tajemství o tom, jak žít svůj nejlepší život, klikněte zde a sledujte nás na Instagramu!