Jedno z častých vysvětlení je praktické. Po staletí bylo nošení bílé v létě prostě způsobem, jak zůstat v pohodě – stejně jako změna jídelníčku u večeře nebo nasazení návleků na nábytek. „Nejenže neexistovala klimatizace, ale lidé nechodili v tričkách a halenkách. Nosili to, co bychom dnes považovali za poměrně formální oblečení,“ říká Judith Martinová, známější jako sloupkařka etikety Miss Manners. „A bílá barva je lehčí.“
Ale překonávat horko se stalo módou na začátku až v polovině 20. století, říká Charlie Scheips, autor knihy American Fashion. „Všechny časopisy a tvůrci vkusu se soustředili ve velkých městech, obvykle v severních klimatických oblastech, kde byla roční období,“ poznamenává. V horkých letních měsících udržovalo bílé oblečení newyorské módní redaktory v chladu. Ale tváří v tvář, řekněme, silnému podzimnímu dešti možná nebyli ochotni riskovat pošpinění bílých kompletů blátem – a tato citlivost se odrážela na lesklých stránkách časopisů Harper’s Bazaar a Vogue, které udávaly tón celé zemi.
To vše je jistě zdravá logika – ale právě proto může být chybná. „Jen velmi zřídka existuje skutečně funkční důvod pro nějaké módní pravidlo,“ poznamenává Valerie Steeleová, ředitelka muzea na Fashion Institute of Technology. To je pravda: těžko si lze představit nějakou pracovní nevýhodu toho, když se černé boty kombinují s hnědým páskem.
Naproti tomu jiní historici spekulují, že původ pravidla o zákazu bílé barvy po Svátku práce může být symbolický. Na počátku 20. století byla bílá barva uniformou, kterou si vybírali zámožní Američané, kteří se na několik měsíců stěhovali z měst do teplejších krajin: lehký letní oděv příjemně kontrastoval s šedivým městským životem. „Když se podíváte na jakoukoli fotografii jakéhokoli amerického města ve 30. letech, uvidíte lidi v tmavém oblečení,“ říká Scheips, mnozí z nich spěchali do práce. Dodává, že bílé plátěné obleky a panamské klobouky ve snobských letoviscích naopak „představovaly vzhled volného času“.
Svátek práce, který se v USA slavil první pondělí v září, znamenal tradiční konec léta; dobře situovaní rekreanti odkládali letní oblečení a oprašovali těžší podzimní oděvy tmavších barev. „Dříve byl pocit návratu mnohem jasnější,“ říká Steele. „Jste zpátky ve městě, zpátky ve škole, zpátky děláte cokoli, co děláte na podzim – a tak máte nový šatník.“
V padesátých letech, jak se rozšiřovala střední třída, se tento zvyk ustálil v pevně dané pravidlo. Spolu s řadou příkazů o salátových talířích a rybích vidličkách poskytovalo diktát o zákazu bílé barvy elitám ze starých peněz oporu proti lidem, kteří se pohybovali na vzestupu. Tyto mravy však šířili i aspiranti: ti, kteří byli dostatečně bystří, aby se naučili všechna pravidla, zvyšovali své šance na vstupenku do slušné společnosti. „Zasvěcenci se snažili udržet ostatní mimo,“ říká Steele, „a outsideři se snažili proniknout dovnitř tím, že dokazovali, že znají pravidla.“
Někteří milovníci etikety však tomuto vysvětlení nevěří. „Vždycky se najdou lidé, kteří chtějí všechno v etiketě připsat snobství,“ protestuje Martin. „Existovalo mnoho drobných pravidel, která si lidé skutečně vymýšleli, aby naštvali ty, od nichž se chtěli distancovat. Ale nevěřím, že toto je jedno z nich.“
Ať už je jeho původ jakýkoli, pravidlo Svátku práce se trvale setkává s odporem z kruhů vysoké módy. Již ve 20. letech 20. století učinila Coco Chanel z bílé barvy celoroční základ. „Byla stálou součástí jejího šatníku,“ říká Bronwyn Cosgraveová, autorka knihy The Complete History of Costume & Fashion: Od starověkého Egypta po současnost. Cosgraveová podotýká, že tento trend přijímají se stejnou vervou i dnešní módní elity – od Marion Cotillardové, která v roce 2008 přebírala Oscara v krémových šatech inspirovaných mořskou pannou, až po Michelle Obamovou, která tančila na inauguračním plese ve sněhové róbě dlouhé až na zem. Módní pravidla mají porušovat ti, kteří to dokážou, poznamenává Cosgraveová, a bílá „vypadá opravdu svěže, když to lidé nečekají.“
K velké nelibosti sartoriálních puristů tato skepse k zákonu o svátku práce pronikla i do amerického mainstreamu. Od kontrakultury šedesátých let až po současnost – kdy budoucí módní nadšenci získávají stejně nápadů z blogů a od přátel jako z časopisů a týdne módy – porušuje toto pravidlo více lidí než kdy jindy. Dokonce i bible slušného chování z roku 2004, Etiketa Emily Postové, 17. vydání, dává zelenou nošení bílé po Svátku práce. To může vysvětlovat, proč jsou někteří, kteří sami tento zvyk dodržují, nyní ochotni přistoupit na kompromis. Například Scheipse „by nikdy nikdo nepřistihl, že má na sobě bílý oblek po Svátku práce“. Ale ani on zcela neodepisuje ty, kteří tak činí. „Jsem si jistý, že anglická královna si o Vánocích jednou za čas oblékne bílý ermin. Takže když je to dost dobré pro ni, je to dost dobré i pro všechny ostatní, ne?“ říká. „Nemusíte kvůli tomu být fašisté.“
Kontaktujte nás na [email protected].
.