Na rozdíl od předvídatelné energie částic alfa odhalily rané studie rozpadu beta spojité energetické spektrum až do maxima. Další anomálií byla skutečnost, že jaderný zpětný ráz neprobíhal ve směru opačném k hybnosti elektronu. Pravděpodobným vysvětlením tohoto chování byla emise jiné částice, ale pátrání nenašlo žádný důkaz ani o hmotnosti, ani o náboji. Zajímavou historii má Wolfgang Pauli, který v roce 1930 navrhl dosud nepozorovanou částici, která by vysvětlovala spojité rozložení energie emitovaných elektronů. Enrico Fermi pak tuto částici nazval neutrinem a vypracoval teorii rozpadu beta, v níž neutrino odnáší chybějící energii a hybnost. Protože nemá náboj a téměř žádnou hmotnost, bylo obtížné ho detekovat a teprve v roce 1956 se podařilo neutrino detekovat experimentálně. Z důvodů symetrie se částice vyzařovaná spolu s elektronem z jader nazývá antineutrino. Emisi pozitronu doprovází neutrino.