Starověké rukopisy Bible
Ačkoli archeologie poskytuje velké množství informací a fyzických důkazů, mnoho z nich je třeba také interpretovat v historickém rámci a s pomocí starověkých textů, které nám pomohou rozluštit události, architekturu a artefakty. Mnoho starověkých dokumentů přežilo tisíciletí. Mezi těmito dokumenty jsou historické oddíly, které zaznamenávají osoby, místa a události a poskytují nám podrobný vhled do minulosti. V Mezopotámii se dochovaly tisíce hliněných tabulek, které zaznamenávají historické události, náboženskou víru, ekonomické a sociální praktiky a technologie. V Egyptě byly preferovanými médii pro podobné zápisy kamenné nápisy, malované stěny hrobek a chrámů a papyrus. Bible však byla psána především na pergamen (zvířecí kůži) s inkoustem nebo v některých případech na papyrus. Mnoho těchto starověkých biblických textů bylo objeveno při archeologických vykopávkách v Egyptě a v jeskyních u Mrtvého moře, zatímco jiné byly předávány a uchovávány v klášterních knihovnách. To, čemu říkáme „Bible“ (řecké svitky/knihy), je soubor knih a spisů starých více než 1500 let, psaných především hebrejsky a řecky a rozdělených na hebrejskou Bibli „Starý zákon“ a řecký „Nový zákon“ (cca 1440 př. n. l. – 400 př. n. l., 40-96 n. l.). Ve Starém zákoně jsou nejstaršími knihami Mojžíšovy knihy (Pentateuch neboli Tóra) a pravděpodobně Jób, zatímco knihy Zachariáš a Malachiáš jsou nejnovější. V Novém zákoně bylo možná jako první napsáno Matoušovo evangelium, zatímco kniha Zjevení byla jistě poslední.
Staré rukopisy Bible, které máme dnes k dispozici, jsou kopiemi originálů, ale výzkum a nové objevy stále dokazují, že tyto kopie v průběhu staletí přesně zachovaly text jednotlivých biblických knih. Anglické překlady Starého zákona, které měla většina lidí ve svých biblích, byly donedávna založeny na „masoretském textu“, který představují velmi staré hebrejské rukopisy, jež byly uchovávány oddanými stoupenci judaismu. Nejstarší z těchto rukopisů Masoretského textu však pocházely až z 10. století našeho letopočtu, takže nejstarší kopie Starého zákona pocházely ze Septuaginty neboli řeckého překladu Starého zákona pořízeného ve 3. století před naším letopočtem. Pak ale byly v roce 1946 náhodně objeveny svitky od Mrtvého moře v jeskyni poblíž Mrtvého moře beduínským pastýřem. V jeskyních a v lokalitě Kumrán byly rychle zahájeny archeologické vykopávky a objeveny stovky starověkých rukopisů datovaných již kolem roku 300 před naším letopočtem. Mezi svitky od Mrtvého moře byly dosud objeveny vlastně všechny knihy Starého zákona kromě Ester. Tyto svitky, psané především hebrejsky, jsou nesmírně významné, protože obsahují kopie hebrejské Bible/Starého zákona z doby o více než 1100 let starší než masoretský text, a přesto jsou ve většině knih přibližně z 95 % totožné. Většina rozdílů je způsobena pravopisem, volbou slov, nepochopením čísla nebo vynecháním slova či věty. Naštěstí máme dostatek starých textů, takže jsme schopni určit, co je originálem každé knihy Starého zákona. Celkově svitky od Mrtvého moře dokazují, že text Starého zákona byl po tisíce let přesně kopírován a uchováván. Vzhledem k tomu, že mezi 3. stoletím př. n. l. a 10. stoletím n. l. byla tradice kopírování tak přísná, a to i po zničení Jeruzaléma, Chrámu a diaspory, naznačuje to, že Starý zákon byl po staletí předtím přesně kopírován a uchováván. Takový byl i názor apoštolů (1 Pt 1,23-25). Ani těch několik extrémních příkladů, které mají smysluplné důsledky, nepředstavuje problém, protože jsme schopni určit původní text. Například v 1. Samuelově 17,4 je uvedena výška Goliáše: 1) MT „šest loktů a rozpětí“ (hebrejsky, 10. století n. l.), 2) LXX „čtyři lokty a rozpětí“ (řecký překlad, varianty, 2. století př. n. l.), 3) DSS „čtyři lokty a rozpětí“ (hebrejsky, 2. století př. n. l.). Nejstarší rukopisy a důkazy z kosterních pozůstatků objevených archeologií jasně ukazují, že Goliáš měřil 4 lokte a 1 rozpětí (přibližně 6,9 až 6,11 m). Další příklad pochází z Davidova žalmu 22,16, kde se píše: 1) MT „jako lev jsou mé ruce a mé nohy“ (10. století n. l.), 2) LXX „probodli mé ruce a mé nohy“ (2. století př. n. l.), 3) DSS „probodli mé ruce a mé nohy“ (2. století př. n. l.). Opět se oba nejstarší texty shodují a v obou případech se zdá, jako by masoretský text záměrně změnil čtení, ale dochoval se způsob, jakým byl zapsán původně, a lze jej určit.
Pro text Nového zákona jsou starobylé rukopisné opisy ještě bližší době vzniku původních spisů a existuje jich mnohem více. Nejméně 17 v současnosti známých novozákonních rukopisů pochází z doby do 150 let od jejich původního vzniku, přičemž několik z nich je vzdáleno jen několik desítek let od doby, kdy některý z apoštolů napsal evangelium nebo epištolu. Papyrus 52, který obsahuje část 18. kapitoly Janova evangelia, pochází již z roku 90 n. l., což je pravděpodobně méně než 30 let poté, co Jan evangelium původně napsal.
Varianty v Novém zákoně nepředstavují zásadní teologické nebo historické nesrovnalosti a radikálně odlišné varianty jsou zjevnými úpravami nebo doplňky. Ve většině případů se jedná pouze o pravopisnou chybu, drobnou gramatickou změnu nebo náhodné vynechání. Historické nebo zeměpisné odchylky jsou velmi vzácné, ale i ty lze rozluštit. Například v rukopisných kopiích Janova evangelia 5,2 je rozdíl v pravopisu místa, kde se nachází jeruzalémský bazén: 1) Bethesda (Majorát/Byzanc, A, C, Josefus, Měděný svitek), 2) Bethsaida (P75, B), 3) Bethzatha (Sinaiticus). Odpověď z naprosté většiny různých starověkých textů, tedy Bethesda, je zřejmá. Ve Sk 12,25 má Pavlův návrat do Jeruzaléma několik variant: 1) Do Jeruzaléma (Sinaiticus, B, H, L, P, byzantské/většinové), 2) Z Jeruzaléma (P74, A, D, Ψ, miniskuly atd.), 3) Do Antiochie (E, miniskuly). V tomto případě se převažující starověké rukopisné důkazy a kontext shodují v tom, že „do Jeruzaléma“ je původní čtení. Starobylé rukopisy Bible (konkrétně Nového zákona) opět ukazují, jak se biblické knihy po staletí uchovávaly a že i po 2000 letech si můžeme být jisti, že máme k dispozici přesná slova, jak byla původně napsána.
Starobylé rukopisy Bible
.