Než se mi narodila dvojčata, byla jsem, co se týče spánku dětí, tak trochu blázen.
Nedá se to popsat jinak než možná jako posedlá – ano, rozhodně jsem byla posedlá. Udělala jsem průzkum mezi svými kamarádkami maminkami ohledně nejlepších knih o spánku a všechny jsem si je koupila. Četla jsem nekonečné množství blogových příspěvků na toto téma, porovnávala fakta a pročítala nekonečné množství čtenářských komentářů. Četla jsem o spánku dvojčat a jedináčků, o rozvrhu spánku, o budících oknech a o všem mezi tím.
Moje dvojčata budou dobří spáči, tím jsem si byla jistá.
A pak přišli.
Spánek novorozenců
Možná by název této sekce měl znít spíš novorozenecké bdění než novorozenecký spánek, protože já si toho spánku moc nepamatuju. Jako většina novorozenců i ten můj potřeboval každé dvě až tři hodiny nakrmit.
Jako člověka, který „potřebuje“ spánek, mě šokovalo, jak rychle se moje tělo přizpůsobilo nedostatku odpočinku. Každou noc jsem byla několikrát vzhůru a vzhledem ke své osobnosti enneagramového typu 3 jsem si málokdy dovolila odpočívat přes den. Celý přístup „maminka spí, když dítě spí“ mi byl ukradený. Kdykoli mi někdo navrhl, abych se vyspala, rychle jsem vyvrátila: „Je mi fajn!“.
Zřejmě jsem si myslela, že jsem jediný člověk, který vlastně spánek k přežití nepotřebuje.
Položení základů
V průběhu 1.-3. měsíce života mých dvojčat jsem začala svůj výzkum uvádět do praxe.
Chystali se na delší úseky (přesně podle plánu!) a můj 2-3hodinový spánek začal vyúsťovat ve 4-5 slavných hodin v kuse – děly se věci! Velmi jsem trvala na tom, aby se moje děti naučily usínat samostatně, takže jsem dbala na to, abych je ukládala bdělé, nikdy jsem je nekrmila ani nehoupala, aby usnuly, a zavedla jsem rutinu před spaním podle knihy.
Přibližně ve třech měsících jsme se omezili na jedno noční krmení uprostřed noci a já si byla jistá, že pevný spánek je na obzoru.
Regrese
Nevím, jestli je čtyřměsíční spánková regrese skutečná, ale právě kolem čtvrtého měsíce nastal zlom.
Moje děti usínaly samostatně bez problémů a několikrát dokonce spaly celou noc, ale noční buzení uprostřed noci bylo stále nekonzistentní. Zvláště můj syn byl velmi závislý na dudlíku, takže kdykoli mu vypadl, plakal a já ho musela vrávoravě nahrazovat – někdy i několikrát během hodiny. Náš vývoj spánku šel rychle z kopce.
Jednou v noci jsem se vzbudila uprostřed noci, což bylo asi počtvrté, a vzlykajíc jsem volala matce a vykřikovala, že si myslím, že mám opožděnou poporodní depresi. „Ne, myslím, že jsi jen opravdu hodně unavená,“ odpověděla a měla pravdu.
Dalším krokem byl trénink spánku. Věděla jsem, že jsme připraveni:
- Umírala jsem únavou.
- Moje dvojčata přes den jedla dost (každé 25+ oz) a nepotřebovala noční krmení.
- Jednou nebo dvakrát každé z nich spalo celou noc – věděla jsem, že jsou toho schopná.
- Byly jim nejméně 4 měsíce (doporučený nejranější věk pro nácvik spánku, který zahrnuje jemný pláč/samoukojení).
Jak jsem trénovala spánek
K tréninku spánku jsem přistupovala podobně jako ke spánku kojenců.
Optala jsem se maminek-kamarádek na jejich zkušenosti, přečetla jsem si různé metody a vypracovala plán, který nám vyhovoval. Základy jsou stejné: vaše dítě se musí naučit usínat samostatně, a pokud (a když) se uprostřed noci probudí, dokáže se samo znovu uspat. Pro nás to znamenalo bez pomoci dudlíku, protože ten technicky vzato samostatný není.
Detaily se mírně liší v tom, zda a jak dlouho necháte dítě plakat, a každá rodina musí dělat to, co jí nejvíce vyhovuje.
Nám se osvědčilo toto:
Noc 1: Rozhodli jsme se, že budeme postupně prodlužovat dobu, po kterou necháme děti plakat, počínaje pěti minutami. Pokud by dosáhly této doby a stále plakaly, šli bychom k nim a pohladili je po zádech, nechali je cítit útěchu, aniž bychom je skutečně zvedali nebo krmili, a pak bychom dobu prodlužovali vždy o 3-5 minut. Pokud byly v daném časovém úseku 15 vteřin klidné, spustili jsme hodiny znovu.
První noc obě děti plakaly celkem asi 40 minut, střídavě s přestávkami. Já jsem plakala také. Manžel mi připomněl, že je učíme spát, že jsou nakrmené, v bezpečí a milované. To je heslo, které opakuji všem maminkám, které je učí spát.
Druhá noc: Rychle jsem zjistila, že sedět před jejich dětským pokojem a poslouchat jejich pláč není dobré pro nikoho. Pokud trénujete spaní, vřele doporučuji zaměstnat se nějakým úkolem. Vezměte psa na procházku, nasaďte si sluchátka a věnujte se jedné nebo dvěma písničkám, dejte si sprchu. Nezírejte na monitor a nelitujte se.
Tuto noc jsme zopakovali stejné kroky a pláč trval celkem jen asi 20 minut s několika krátkými záchvěvy přes noc.
Noc 3: Děti se samy uspaly, zůstaly spát a už jsme se neohlíželi.
Stejně jako u všech lidí jsou dobré a špatné noci, ale většinou moje děti (nyní 20 měsíců) spí 12-13 hodin bez přerušení. Ve vzácných případech, kdy se probudí a dělají hluk, téměř vždy usnou během několika minut bez zásahu. Cestování a nemoc jsou výjimky, a kdykoli se vrátíme ke zdraví a normálně naplánovanému režimu, hned se vrátí ke svému normálnímu spánku.
Jak jsem si zachovala naše pouto
Myslím si, že spousta lidí se obává tréninku spánku, protože se bojí, že ztratí část fyzického pouta, které vzniká, když jste v noci blízko svých dětí (navíc slyšet své děti plakat po jakoukoli dobu je těžké!). I když tato forma tréninku spánku není pro každého a každý musí dělat to, co je pro jeho děti nejpohodlnější, stále nacházíme spoustu výjimečných okamžiků mimo dobu spánku. Mazlíme se při čtení knížek, zpíváme spolu písničky a dávám jim spoustu lásky, a to i před spaním. Máme speciální pohádky na dobrou noc, pusinky na dobrou noc a celkově je čas spánku klidnou, nenápadnou částí dne. Trénink spánku na tom nic nezměnil.