Čarodějnické procesy v raném novověku

Další informace: Anglický historik Hugh Trevor-Roper zastával názor, že čarodějnické procesy vznikly jako součást konfliktů mezi katolíky a protestanty v raně novověké Evropě. Tato teorie však získala jen malou podporu dalších odborníků na danou problematiku. Je tomu tak proto, že existuje jen málo důkazů o tom, že by římští katolíci obviňovali protestanty z čarodějnictví nebo že by protestanti obviňovali římské katolíky. K čarodějnickým procesům navíc pravidelně docházelo v oblastech, kde byly spory mezi vyznáními malé nebo žádné a které byly do značné míry nábožensky homogenní, jako například Essex, nížinné Skotsko, Ženeva, Benátky a španělské Baskicko. Existují také určité důkazy, zejména ze Svaté říše římské, kdy si sousedící římskokatolická a protestantská území vyměňovala informace o údajných místních čarodějnicích a považovala je za společnou hrozbu pro obě strany. Mnohá stíhání navíc nebyla iniciována církevními nebo světskými úřady, ale lidovými požadavky z řad obyvatelstva, takže je méně pravděpodobné, že by za obviněními stály konkrétní mezináboženské důvody.

V jihozápadním Německu proběhlo v letech 1561-1670 480 čarodějnických procesů. Ze 480 procesů, které proběhly v jihozápadním Německu, se 317 odehrálo v katolických oblastech a 163 na protestantských územích. V období od roku 1561 do roku 1670 bylo v jihozápadním Německu za čarodějnictví popraveno nejméně 3 229 osob. Z tohoto počtu bylo 702 osob souzeno a popraveno na protestantských územích a 2 527 osob na katolických územích.

Studie z roku 2017 v časopise Economic Journal, která zkoumala „více než 43 000 osob souzených za čarodějnictví v 21 evropských zemích v průběhu pěti a půl století“, zjistila, že „intenzivnější nábožensko-tržní soupeření vedlo k intenzivnější aktivitě v čarodějnických procesech. A v porovnání s nábožensko-tržním soupeřením nebyly faktory, o nichž stávající hypotézy tvrdí, že jsou pro aktivitu čarodějnických procesů důležité – počasí, příjem a kapacita státu – důležité.“

Překlad z hebrejštiny:

Uvádí se, že volba překladu v Bibli krále Jakuba ospravedlňuje „strašlivé porušování lidských práv a podněcuje epidemii obvinění z čarodějnictví a pronásledování po celém světě“. Problém překladu se týkal verše Exodus 22,18 „nedopusť, aby … …žila“. Jak Bible krále Jakuba, tak Ženevská bible, která předchází verzi krále Jakuba o 51 let, zvolily pro tento verš slovo „čarodějnice“. O správném překladu a definici hebrejského slova v Exodu 22,18 se v době čarodějnických procesů a čarodějnické fobie hodně diskutovalo.

Důraz na folkloristiku 70. let 20. stoletíEdit

Od 70. let 20. století došlo k „mohutné explozi vědeckého nadšení“ pro studium raně novověkých čarodějnických procesů. Částečně to bylo způsobeno tím, že se tímto fenoménem začali zabývat vědci z nejrůznějších oborů, včetně sociologie, antropologie, kulturních studií, filozofie, filozofie vědy, kriminologie, literární teorie a feministické teorie, kteří do tématu vnesli různé poznatky. To bylo doprovázeno analýzou záznamů o procesech a sociokulturních souvislostí, na jejichž základě vznikaly, což umožnilo různorodé chápání procesů.

FunkcionalismusEdit

Inspirováni etnograficky zaznamenanými čarodějnickými procesy, které se podle pozorování antropologů odehrávaly v mimoevropských částech světa, hledali různí historici funkční vysvětlení raně novověkých čarodějnických procesů, čímž naznačovali sociální funkce, které tyto procesy v rámci svých komunit plnily. Tyto studie ukázaly, jak obvinění z čarodějnictví hrálo roli při uvolňování sociálního napětí nebo při usnadňování ukončení osobních vztahů, které se pro jednu stranu staly nežádoucími.

Feministické interpretaceUpravit

V průběhu 19. a 20. století byly vytvořeny a publikovány různé feministické interpretace čarodějnických procesů. Jednou z prvních osobností, která tak učinila, byla Američanka Matilda Joslyn Gageová, spisovatelka, která se výrazně angažovala v první vlně feministického hnutí za volební právo žen. V roce 1893 vydala knihu Woman, Church and State (Žena, církev a stát), která byla „napsána v rozervaném spěchu a v čase vytrženém z politického aktivismu, který neponechával prostor pro původní výzkum“. Pravděpodobně pod vlivem prací Julese Micheleta o čarodějnickém kultu tvrdila, že čarodějnice pronásledované v raném novověku byly pohanské kněžky vyznávající prastaré náboženství uctívající Velkou bohyni. Zopakovala také mylné tvrzení převzaté z děl několika německých autorů, že při honu na čarodějnice bylo zabito devět milionů lidí. Centrem vývoje těchto feministických interpretací se staly Spojené státy.

V roce 1973 vydaly dvě americké feministky druhé vlny, Barbara Ehrenreichová a Deirdre Englishová, rozsáhlý pamflet, v němž předložily myšlenku, že pronásledované ženy byly tradiční léčitelky a porodní báby komunity, které byly záměrně likvidovány mužským lékařským establishmentem. Tato teorie nebrala v úvahu skutečnost, že většina pronásledovaných nebyla ani léčitelkami, ani porodními asistentkami a že v různých částech Evropy byly tyto osoby běžně mezi těmi, kdo pronásledování podporovali. V roce 1994 vydala Anne Llewellyn Barstowová knihu Witchcraze (Čarodějnické šílenství), kterou později Scarreová a Callowová označily za „snad nejúspěšnější“ pokus vykreslit procesy jako systematický mužský útok na ženy.

Jiné feministické historičky tento výklad událostí odmítly; historička Diane Purkissová jej označila za „politicky neprospěšný“, protože neustále vykresluje ženy jako „bezmocné oběti patriarchátu“, a tím jim nepomáhá v současném feministickém boji. Odsoudila ji také pro faktickou nepřesnost, když zdůraznila, že radikální feministky, které se k ní hlásí, ignorují historičnost svých tvrzení a místo toho ji prosazují, protože ji vnímají jako oprávnění k pokračování boje proti patriarchální společnosti. Tvrdila, že mnoho radikálních feministek se jí přesto drží kvůli jejímu „mytickému významu“ a pevně vymezené struktuře mezi utlačovatelem a utlačovanými.

Genderový konflikt a reakce na dřívější feministické studieEdit

Odhaduje se, že 75-85 % obviněných v raně novověkých čarodějnických procesech byly ženy, a jistě existují důkazy o misogynii ze strany těch, kdo čarodějnice pronásledovali, což je patrné z citátů jako “ není nerozumné, že tato spodina lidstva, , by se měla rekrutovat hlavně z ženského pohlaví“ (Nicholas Rémy, př. 1595) nebo „Ďábel je tak využívá, protože ví, že ženy milují tělesné rozkoše, a chce je takovými příjemnými provokacemi připoutat ke své věrnosti“. Badatel Kurt Baschwitz ve své první monografii na toto téma (v nizozemštině, 1948) zmiňuje tento aspekt čarodějnických procesů dokonce jako „válku proti starým ženám“.

Přesto se tvrdí, že údajně misogynní agenda prací o čarodějnictví byla značně zveličena na základě selektivního opakování několika relevantních pasáží Malleus maleficarum. Existují různé důvody, proč tomu tak bylo. V raně novověké Evropě panovalo všeobecné přesvědčení, že ženy jsou méně inteligentní než muži a náchylnější k hříchu. mnozí moderní badatelé tvrdí, že hony na čarodějnice nelze zjednodušeně vysvětlovat jako projev mužské misogynie, neboť ženy byly skutečně často obviňovány jinými ženami, a to do té míry, že hony na čarodějnice, přinejmenším na místní úrovni vesnic, byly popisovány jako hnané především „ženskými hádkami“. Zejména na okrajích Evropy, na Islandu, ve Finsku, Estonsku a Rusku, byla většina obviněných mužů.

Barstow (1994) tvrdil, že kombinace faktorů, včetně většího ocenění mužů jako pracovníků ve stále více na mzdu orientované ekonomice a většího strachu z žen jako zla ze své podstaty, převážila misky vah v neprospěch žen, i když obvinění proti nim byla stejná jako proti mužům.Thurston (2001) v tom spatřoval součást obecné misogynie pozdního středověku a raného novověku, která zesílila v období, jež označil za „kulturu pronásledování“, z níž se vymanila v raném středověku. Gunnar Heinsohn a Otto Steiger ve své publikaci z roku 1982 vyslovili domněnku, že hony na čarodějnice se zaměřovaly právě na ženy kvalifikované v porodnictví ve snaze vymýtit znalosti o kontrole porodnosti a „znovu zalidnit Evropu“ po populační katastrofě způsobené černou smrtí.

Existovaly vůbec nějaké čarodějnice?Edit

Po celé osmnácté a devatenácté století panovalo mezi vzdělanými vrstvami evropského obyvatelstva přesvědčení, že žádný skutečný kult čarodějnic nikdy neexistoval a že všechny pronásledované a popravené osoby byly nevinné. V této době však různí učenci naznačovali, že skutečný kult, který byl pronásledován křesťanskými úřady, existoval a že měl předkřesťanský původ. Jako první s touto teorií přišel německý profesor trestního práva Karl Ernst Jarcke z berlínské univerzity, který s ní přišel v roce 1828; předpokládal, že čarodějnictví bylo předkřesťanské německé náboženství, které se zvrhlo v satanismus. Jarckeho myšlenky převzal v roce 1839 německý historik Franz Josef Mone, i když tvrdil, že původ kultu je spíše řecký než germánský.

V roce 1862 vydal Francouz Jules Michelet knihu La Sorciere, v níž vyslovil myšlenku, že čarodějnice vyznávaly pohanské náboženství. Větší pozornosti tato teorie dosáhla, když se jí ujala egyptoložka Margaret Murrayová, která vydala knihy The Witch-Cult in Western Europe (1921) a The God of the Witches (1931), v nichž tvrdila, že čarodějnice se řídily předkřesťanským náboženstvím, které označila jako „čarodějnický kult“ a „rituální čarodějnictví“.