by Parent Co. 10. října 2016
Je to něco málo přes dva měsíce, co jsem přišla o maminku, která onemocněla rakovinou. Když vyslovím nahlas slova „ztratil jsem mámu“, nepřipadají mi správná, protože ztracená ponožka se dá znovu najít. Tohle není jen ztracená ponožka. Je to obrovská díra v mém nitru, která nikdy, nikdy nezmizí.“
Ztráta rodiče znamená, že jste vstoupili do klubu lidí, kteří chápou, že už jen vyjít ze dveří v botách a s umytými vlasy může být náročné. Znamená to, že když nakoupíte v obchodě a vyberete růžičkovou kapustu a vzpomenete si, jak moc ji vaše máma milovala, když zjistila, že ji může uvařit v troubě, a ne vařit, a že vlastně chutná dobře, začnou vás pálit oči.
Chce se vám jít běhat, abyste si vytvořili endorfiny a zastavili křik: „Tvoje máma umřela!“, který se ti pořád dokola honí hlavou, ale nemůžeš, protože se ti zároveň chce schoulit do klubíčka a brečet při sledování seriálu Gilmorova děvčata na Netflixu, protože to byla „tvoje věc“, když jsi s ní vyrůstal.
Je milion věcí, které se mění a nabývají nových významů a tvarů. Existuje milion slov, která najednou už nevypadají tak hezky. Je milion tváří, které už nepřinášejí útěchu jako dřív.
Vím, že čas pomůže. Není to moje první ztráta, ale je nejtěžší. Takže tady je pár věcí, které se stanou, když vám umře máma, kdybyste chtěli vědět, kde se mi poslední dobou honí hlava, nebo kdybyste se snažili přijít na to, proč vaše kamarádka, která přišla o vlastní mámu, půlku času smrdí jako popelnice nebo brečí u obyčejné reklamy na Pampers.
Pláčeš hodně a v náhodných chvílích. Ani nevíš, kolikrát jsem viděla roztomilou reklamu a začala hystericky vzlykat. Možná postavičce fandila maminka na fotbalovém zápase, nebo ji jen objímala. Doslova cokoli, v čem se objeví jiná maminka, vás rozpláče.
Nechci ani začínat s tím, že jdu na veřejnosti a vidím jinou mámu s jejich dítětem. Právě teď plánuju svatbu a málem jsem se rozbrečela, když jsem byla na svatebním pořadu a vyzvali duo matka/dcera, aby přišlo na pódium a vyhrálo cenu. Jasně, nemělo mě to ranit, ale sakra to pálilo.“
Sblížíš se s tátou. Tohle vlastně není zápor. Když přijdeš o mámu, najednou si uvědomíš, že tátovu podporu a sílu potřebuješ víc než kdy dřív. I když on truchlí také, je něco zvláštního na tom, že to sdílíte společně a můžete vzpomínat jako pár. Uvědomíte si, že tátovi začnete vyprávět o svých dnech stejným způsobem, jako jste to dřív říkali mámě, v naději, že se možná věci budou cítit normálně. Nestane se tak, ale trochu ti pomůže vědomí, že ti pořád někdo kryje záda a že nejdeš do každé situace sama.
Život vypadá, jako bys permanentně nosila sluneční brýle, nikdy není stejně jasný jako dřív. Nevím, jak to vysvětlit někomu, kdo neztratil rodiče. Prostě mi věř, že po ztrátě mámy už nic nebude mít stejný jas. Ty roztomilé boty v obchodě, které jste si vyhlédli, vám najednou připadají jako hloupý nápad. Ten nový kastrol, který jste chtěli udělat? Jeho ingredience stále leží vzadu ve spíži a práší se na něj. Jednou se vrátíš do zaběhnutých kolejí, ale dnes to nebude.
Vstoupila jsi do klubu s podporujícími lidmi – do klubu, ve kterém jsi nikdy nechtěla být. Nikdo nikdy nechce vstoupit do klubu „Ztratil jsem rodiče“. Naštěstí když se vám to podaří, zjistíte, že právě tyto lidi jste ve svém životě potřebovali a že přišli v pravý čas. Jsou to lidé, kteří si kvůli vám nastaví mobilní telefon na jiné vyzvánění, aby absolutně nezmeškali váš hovor ve dvě hodiny ráno. Jsou to lidé, kteří vás nechají nadávat jako námořník každé druhé slovo, protože život už prostě není fér. Jsou to lidé, kteří vás nechají být naštvaní i za měsíc, za rok nebo třeba za deset let. To mě přivádí k dalšímu bodu…
Lidé očekávají, že zhruba po týdnu nebo dvou budete v pohodě. Pokud nepatří do klubu „ztratil jsem rodiče“, lidé očekávají, že budete v pořádku zatraceně rychle. Jakmile odezní šok z pohřbu (pokud jste ho měli – my ne), lidé pomalu začnou zapomínat na vaši bolest a očekávají, že budete zase normální. Je v pořádku, že se na chvíli budete lidem vyhýbat. Je v pořádku, že stále truchlíte. Připomeňte těm, které máte rádi, jak je to těžké. Někdy jsou lidé tak soustředění sami na sebe, že zapomínají, jak být opravdovým přítelem.
Nikdy nemůžete truchlit úplně, protože vás každý den zasáhne něco nového. Když mi zemřela maminka, byl jsem druhý den na třítýdenní cestě v zahraničí. Musela jsem smutek odsunout, protože jsem nebyla doma a měla jsem školu a místa, která jsem musela navštívit. Nebyl žádný pohřeb, takže nebyl důvod jet domů. Máma si to tak přála.
Snažila jsem se to přetlačit a být v pohodě, ale smutek ze mě vyklouzával a já se přistihla, jak hystericky brečím uprostřed ulice v Dublinu. Když jsem se vrátila domů, pořád jsem měla pocit, že bych měla být v pořádku, alespoň kvůli synovi a tátovi. Nechtěla jsem, aby si mysleli, že se hroutím. Takže jsem v sobě držela velkou část svého smutku. Je těžké plně truchlit, zvlášť když jste rodič. Když vidím zprávy o novém seriálu „Gilmorova děvčata“ nebo když se snažím vzpomenout, jaké ingredience používala máma do svých speciálních lasagní, přistihnu se, že truchlím znovu. Nikdy to vlastně nepřestane, jen se to naučíte přijímat.
Zvědavá slova vašeho dítěte vám způsobí bolest u srdce. Mému synovi jsou čtyři roky, takže na smrt není zvyklý. Snažit se čtyřletému dítěti vysvětlit myšlenku, že někdo odešel, je dost nemožné. Zkoušeli jsme to stylem „maminka-maminka je v nebi a je to anděl a pořád se na tebe dívá z nebe“. A většinou to funguje, ale pak jsou dny, kdy mi připomíná: „Mami, ty už mámu nemáš,“ kdy mi znovu puká srdce. Neví, že je to zlé, prostě to říká jako konstatování. Protože je to pravda, já ji nemám. Ale člověče, ta slova bolí.
Zažijete úplně jiný druh bolesti, až začnete vidět, jak moc to ovlivnilo vaše děti. Na druhou stranu je zvědavý a taky zatraceně smutný. Když moje máma začala dostávat hospicovou péči, můj syn regredoval a začal se v noci znovu počůrávat. Vyzkoušeli jsme všechno, aby přestal.
Když ho ukládám do postýlky a jeho drobný hlásek říká věci jako: „Chybí mi máma-máma“ nebo „Proč musí máma-máma umřít?“, bolí mě u srdce. Neustále ji připomíná, a i když možná nezní vždycky smutně, poznám, že je to pro něj těžší, než dává najevo. Přála bych si jen, abych dokázala udržet všechny jeho rozbité kousky pohromadě, aby nemusel prožívat takovou bolest.“
Prohledáváte jejich telefon, účet na Facebooku, účet na Netflixu atd. a hledáte poslední zprávu, a to vás přivádí k šílenství. S mámou jsme měly společný účet na Netflixu, za který jsem teď strašně vděčná. Je to divné, ale jediné, co chci, je mámu lépe poznat. Prohledávala jsem její telefon a hledala radu. Zkontrolovala jsem Netflix, abych zjistila, jakými pořady je posedlá. Procházel jsem její facebookový účet a hledal odpovědi na otázky, o kterých jsem ani nevěděl.
Snažím se najít zápisníky s jejím rukopisem a doufám, že mi třeba někde nechala vzkaz. Přivede vás to k šílenství, když to děláte, ale nemůžete si pomoct. Prostě potřebuješ ještě jeden kousek z ní, ať už je jakkoli maličký.
Budeš závidět všem ostatním, kteří ještě mají mámu, zvlášť když ji berou jako samozřejmost. Od této chvíle si přede mnou už nikdy nebudeš stěžovat na svou rodičku. Protože miláčku, ty ani netušíš, jaké máš štěstí a jak moc chci být na tvém místě. Važ si jich. Miluj je. Buď vděčná, že s nimi máš ještě jeden den.“
Svá miminka pevně obejmi. Řekni mamince, že ji miluješ. Žádej ji o radu a moudrost. Neberte tyto chvíle jako samozřejmost. Maminku máte jen jednu, a až odejde, budete si přát, abyste jí za celý život neřekli jediné ošklivé slovo.
Rodič Co.
Autor
.