10 zásadních stoner rockových alb

Ptejte se kterékoli kapely, která byla v posledních dvou desetiletích označována jako „stoner“, co přesně tento termín znamená, a dočkáte se jen prázdných výrazů. Protože jestli někdy existoval nesmyslný žánrový termín, pak to musí být právě „stoner“. A přesto…

Všichni přece chápeme, co tím pojmem myslíme, ne? Samozřejmě, jako obvykle může v rámci žánru existovat řada variací, ale v podstatě ‚stoner‘ definuje kapely, které jsou silně ovlivněny klasickými hardrockovými jmény ze 70. let – Black Sabbath, Blue Cheer, Neil Young, Grand Funk – to vše směrováno přes lásku k životnímu stylu Cheech & Chonga ‚up-in-smoke‘ a uznání pro space rock Hawkwind. Chápete to?

„Myslím, že to má něco společného s tím, že každý jede v trávě,“ zasmál se Dave Wyndorf, kmenový hráč Monster Magnet, když se ho zeptali, co pro něj znamená „stoner“. „Ale hudebně je to tak různorodé. Jsme stejní jako Kyuss? Jsou jako Fu Manchu? To asi ne. Stejně jsem si vždycky myslel, že ten termín vymyslel někdo v Holandsku.“

Nestory stoner rocku jsou Masters Of Reality, Kyuss, Fu Manchu a Monster Magnet – kapely, ze kterých za posledních 15 let vyrostlo tolik odnoží. To jsou kapely, které se bezhlavě řítily se svými hlubokými groovy a riffy, nadupané krvavým přívalem progresivních nápadů. Byli to však Queens Of The Stone Age, kteří to všechno stočili do důsledně komerčně přijatelnějšího a úspěšnějšího odvaru a vybrousili písně tak, aby byly přitažlivé pro širší publikum, než jaké dříve oslovoval stoner.

Co toto hnutí – takové, jaké bylo – také udělalo, bylo, že povzbudilo hudebníky k testování svých hranic a ke vzájemné spolupráci v plynulé situaci. Nezáleželo na tom, s jakou kapelou jsi údajně hrál, proč si nezajamovat s ostatními? To byl základ pro sérii Desert Sessions principála QOTSA Joshe Hommeho, který dokonce přesvědčil talenty jako PJ Harvey, aby se zapojili.

Dnes je stonerové hnutí rozmanitější než kdy dřív, ale zůstalo vytrvale undergroundové. Úspěch Monster Magnet a QOTSA v hitparádách příliš nepřesvědčil ani kapely, ani velké labely, aby si navzájem důvěřovaly. A přesto jeho význam nikdy nebyl větší. A nezapomínejme: když většina lidí deklasovala sedmdesátá léta, stonerové kapely aktivně bránily jejich význam. Dost důvodů k tomu, abychom tento žánr oslavovali jako životně důležitý.

Kyuss – Blues For The Red Sun (1992)

Tolik dnešních stonerových velikánů – mezi nimi Josh Homme, Nick Oliveri a Brant Bjork – začínalo v Kyuss, že je snadné vnímat tuto kapelu z Palm Desert více než cokoli jiného jako prostředníka pozdějších triumfů. Blues For The Red Sun je však geniální dílo, na němž se v devadesátých letech hodně stavělo. Distortion, nu metal, grunge… to vše je tu prostřednictvím skladeb jako Green Machine, Molten Universe a Thong Song. Aniž by si to Kyuss uvědomovali, jasně definovali nový odvážný svět. A nezapomínejme, že v Blues For The Red Sun hrál svou roli i kmenový hráč Masters Of Reality Chris Goss, který toto mistrovské dílo produkoval.

Monster Magnet – Powertrip (A&M, 1998)

Na stoner rock se většinou pohlíží jako na doménu trávě přátelštějšího západního pobřeží USA. Monster Magnet z New Jersey měli svůj vlastní, dieselovější přístup a Powertrip byla první deska, která dokázala, že stoner music se může prodávat – v milionech. Dave Wyndorf a spol. ani tak nezmírnili svůj přehnaně jamový styl, jako spíš mu dali volnost v rámci vymezených skladeb. Crop Circle, Space Lord a Goliath And The Vampires jsou brilantními příklady toho, jak vytvořit pocit dobrodružství. Někdo možná dá přednost dřívějším, experimentálnějším albům kapely, ale Powertrip je vyčerpávající.“

Masters Of Reality – Masters Of Reality (1988)

Kdo je nejdůležitější postavou stonerového žánru? I když někteří mohou tvrdit, že je to Josh Homme nebo Dave Wyndorf, většina by uznala, že tento titul patří Chrisi Gossovi – lock, stock and spliff. Lídr Masters Of Reality spolupracoval jako producent a skladatel s mnohými ve své oblasti hudby, ale pravděpodobně jeho největším přínosem byl tento nářezový debut kapely, která věčně zaostávala, ale uvedla celý míč do nadčasového pohybu. John Brown, The Blue Garden a Domino jsou zásadní v tom, co mělo přijít později. The dark heart given life.

Sleep – Jerusalem (1999)

Takže, tady je scéna: Sleep jsou převzati London Records a všichni se zatajeným dechem čekají, jak tahle parta ne’r-dowellů ze Severní Karolíny přizpůsobí své vlivy Trouble a Sabbath požadavkům major labelu. Co tedy kapela dělá? 52minutové, ultramonochromatické album, které má jen jednu skladbu – pravděpodobně největší ze všech rock’n’rollových podvodů. Výsledkem bylo, že kapela, která výrazně překročila rozpočet, byla narychlo vyhozena; album se stalo causou a nakonec vychází více než rok po dokončení. Vrcholným projevem umělecké bezelstnosti a vyčůranosti je Jerusalem, kde se doom potkává se stonerem.

Queens Of The Stone Age – Rated R (2000)

Po značné zábavě na stejnojmenné desce z roku 1998 Queens Of The Stone Age na Rated R zdokonalili své neuchopitelnější, hutnější nápady a zvolili přístup, který se na první pohled jeví jako velmi přívětivý k hitparádám. Nicméně každý, kdo se domnívá, že Queeni ztratili svůj šmrnc, by se měl vrátit a dát tomuhle albu ještě jednu šanci. Feel Good Hit Of The Summer je nejen zábavný, ale ukazuje i na pokrytectví při zakazování některých desek kvůli „neslušným“ slovům. Texty jsou jen výčtem především zakázaných drog. Celý tón desky je absurdně neuctivý, ale QOTSA byli dost mazaní na to, aby obrátili systém proti sobě.“

• Příběh Captain Beyond, průkopníků stoner rocku
• Moderní klasika: Queens of the Stone Age – Rated R
• Deset nejlepších skladeb Kyuss podle Johna Garcii
• Deset nejlepších stoner metalových písní

Orange Goblin – Thieving From The House Of God (2004)

Británie nemá příliš velkou stonerovou tradici. Orange Goblin jsou však nejen nejlepší v zemi, ale také skutečně světoví. I když jsou stále kultovní kapelou, tohle album dokázalo, že si mohou vyměňovat rány s kterýmkoli ze svých amerických nebo evropských bratranců. Bluesmetalové kytarové exploze Joea Hoareho vévodily řadě nehorázně inspirativních skladeb, včetně coververze Just Got Paid od ZZ Top. Jejich vlastní skladby – zejména Black Egg a One Room, One Axe, One Outcome – byly stejně pobuřujícími výbuchy po špinavých hardrockových bojištích. Jejich čas jistě přijde.

Fu Manchu – In Search Of… (1996)

Jedna z těch kapel, které jsou vždy považovány za hlavní tahouny stonerové hudby, Fu Manchu nikdy nepřinesli klasickou desku. Tahle k tomu ale měla blízko. S kytaristou Eddiem Glassem a bubeníkem Rubenem Romanem, kteří se rozloučili, než odešli a založili Nebulu, měla kapela ve skladbách jako Asphalt Risin a Seahag skutečně rozhodující převahu. Fu Manchu pravidelně lichotili, jen aby klamali. Tady překonali zálibu v přehnaném požitkářství a vyhnuli se přitom nesoustředěnosti, která podkopávala to, čeho se dalo dosáhnout. Kapela se už nikdy nedostala tak blízko k naplnění svého potenciálu.

Brant Bjork and the Bros – Saved By Magic (2005)

Bývalý muž Kyuss a Fu Manchu byl vždy přesvědčivým živým interpretem, který s radostí používal písně jako základ pro nehorázné jam sessions. Ale na nahrávkách se jen zřídkakdy dostal na dostřel tomu, aby se vyrovnal charismatu, které má na pódiu. Na desce Saved By Magic však přizpůsobil účel svého živého setu; nesnažil se ho ani tak napodobit ve studiu, jako spíš uznat, že jsou zapotřebí jiné nástroje. Výsledkem byla preciznost, aniž by se vytratila jakákoli základní spontánnost. Saved By Magic se stále nevyrovná tomu, když vidíte kapelu hrát naživo, ale alespoň nabízí náznak této síly.

Nebula – Apollo (2006)

Na chvíli to byla kalifornská kapela, od které všichni čekali, že bude následovat Queens Of The Stone Age a Monster Magnet do první ligy. Nikdy se tak nestalo, a to z mnoha důvodů, v neposlední řadě proto, že trio jako by poněkud vyčpělo. Apollo dostali zpět na talíř kytarista/zpěvák Eddie Glass a bubeník Ruben Romano. Na albu debutoval anglický baskytarista Tom Davies, jednalo se o nejkonzistentnější nahrávku kapely a producent Daniel Rey dokázal napravit nevýrazné studiové výkony z předchozích alb. Na úspěch v hitparádách je sice pozdě – kapela má od roku 2010 pauzu -, ale Apollo vrátilo Nebulu do sedla.

Down – NOLA (1995)

S sestavou, v níž se sešli členové Pantery, Corrosion of Conformity, Eyehategod a Crowbar, se Down ani tak neohlásili světu, jako spíš pronikli do existence a vydali třískladbové demo, aniž by lidem řekli, o koho se jedná. Debutové album, které následovalo, bylo zjevně dílem lásky a bylo v zajetí svých vlivů – Sabbath, St Vitus, Skynyrd atd. – a přesto bylo jaksi větší než součet jeho částí. Okamžitá klasika, mezi jejíž vrcholy patří sludgy weed tribute Hail The Leaf, rozmáchlá Temptation’s Wings a vrcholná závěrečná Bury Me In Smoke.