V Sartrově hře Bez východiska (1943) postava Garcina slavně tvrdí, že „peklo jsou jiní lidé“. Toto prohlášení bylo také považováno za příklad jeho filosofické výpovědi o našich vztazích k druhým lidem a v následujícím textu uvidíme, že je to přinejmenším částečně přesné. Nejprve je však užitečné vytyčit problém, proti němuž Sartrův popis vztahů s druhými pracoval: problém solipsismu.
Útes solipsismu
V poslední době se někdy objevují stížnosti, že fenomenologie se nezabývá Druhými v jejich absolutní odlišnosti nebo v jejich skutečné alteritě; termín „alterita“ je v podstatě synonymem jinakosti, i když má také konotace změny a proměny. Jedním z důvodů této stížnosti na fenomenologii je to, že předpokládá, že vnímaný objekt, například hora, na kterou se dívám za oknem, nemůže být zcela cizí těm, kteří ji vnímají. Jinými slovy, do vnímání hory něco vnáším, a možná si vzpomenete, že Sartre trvá na tom, že se nikdy nesetkáváme s čistým objektem neboli s věcí-v-sobě. To znamená právě to, že se nikdy nesetkáváme s horou takovou, jaká skutečně je, ale vždy ve vztahu k záměrům a projektům, které vůči ní máme. Nebo, jako v Heideggerově příkladu, nikdy neslyšíme čistý hluk, nýbrž vždy hluk nějaké činnosti, například rozjíždějící se sekačku nebo houkající motorku.
.