Prezident Donald Trump sklízí značné kritiky za své impulzivní rozhodnutí stáhnout americké jednotky ze severní Sýrie. Zaslouží si je, protože si lze jen těžko představit neobratnější nebo neuváženější reakci na imbroglio, které tam zdědil. Neztrácejme však ze zřetele širší souvislosti: Americká politika vůči Sýrii byla po léta neúspěšná a americká strategie – pokud je toto slovo vůbec vhodné – byla plná rozporů a pravděpodobně nepřinese výrazně lepší výsledek bez ohledu na to, jak dlouho Spojené státy zůstanou. (Dobré stručné shrnutí toho, „jak jsme se sem dostali“, najdete v článku Maxe Fishera v New York Times.)
Jakkoli je napsání této věty deprimující, nejlepším postupem dnes je, aby režim prezidenta Bašára Asada znovu získal kontrolu nad severní Sýrií. Asad je válečný zločinec, jehož síly zabily více než půl milionu jeho krajanů a vytvořily několik milionů uprchlíků. V ideálním světě by byl souzen v Haagu, místo aby vládl v Damašku. V dokonalém světě však nežijeme a otázka, před kterou dnes stojíme, zní, jak z hrozné situace vytěžit to nejlepší.
Mohli bychom začít tím, že si uvědomíme, že závazek USA vůči kurdským milicím – známým také jako Syrské demokratické síly (SDF) – nebyl nikdy absolutní ani časově neomezený. Byl taktický a podmíněný, založený na společném odporu vůči Islámskému státu. Kurdové nebojovali proti Islámskému státu jako službu Spojeným státům a ty jim nepomáhaly z pocitu filantropie. Jakmile byl Islámský stát pod kontrolou (ne-li zcela vymýcen), partnerství USA a SDF bylo na vypůjčeném čase. Chápu úzkost, kterou američtí vojáci pociťují, když nechávají na holičkách kamarády, po jejichž boku bojovali, ale dříve či později k tomu pravděpodobně muselo dojít. S lepším prezidentem však mohlo být provedeno disciplinovaně a jako součást širší diplomatické dohody, místo aby bylo provedeno rozmarně a bez hmatatelných zisků. Za Trumpa se tak však nestalo.
Proč se Kurdové ocitli v této nezáviděníhodné situaci? Protože žádný nezávislý kurdský stát neexistuje a není ani vyhlídka, že by v dohledné době vznikl. Americká vláda tento cíl nikdy nepodporovala, protože chápala, že pokus o vyčlenění nezávislého Kurdistánu z kurdských oblastí Sýrie, Iráku, Íránu a Turecka by rozpoutal velkou regionální válku. Jelikož se však žádný kurdský stát nechystá, SDF by nevyhnutelně musely žít pod vedením jedné ze stávajících regionálních mocností.
Druhé, Turecko považuje SDF za velmi vážnou hrozbu. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan možná přeceňuje skutečné nebezpečí, které skupina představuje, ale pro Turecko je to otázka červené linie. Dokud budou mít Kurdové v severní Sýrii faktickou autonomii, Turecko se bude svrbět na příležitost k její eliminaci. Ponechání amerických jednotek na místě tento den zúčtování oddálilo, ale jejich přítomnost nenabízela dlouhodobé řešení tohoto problému.
Zatřetí, již nějakou dobu bylo zřejmé, že v syrské občanské válce zvítězil Asadův režim. Tento výsledek je morálně otřesný, ale morální rozhořčení není politikou. Dokud byl však jeho režim slabý a dokud síly podporované Spojenými státy okupovaly syrské území, nebyl Asad schopen upevnit svou pozici a zůstal závislý na podpoře Ruska a Íránu.
V tomto bodě by umožnění Asadovi znovu získat kontrolu nad celou Sýrií vyřešilo řadu tíživých problémů. Řeší obavy Turecka z kurdské autonomie – Erdogan nemá Asada ani trochu rád, ale Kurdy má rád ještě méně. Jakmile Asad získá plnou kontrolu, Islámský stát se stane jeho problémem, nikoliv problémem Spojených států. Je jisté, že se s touto skupinou vypořádá nemilosrdně, protože Islámský stát je radikální sunnitské hnutí, které považuje syrské alavity za odpadlíky. Navíc čím bezpečnější bude Asad, tím méně bude potřebovat ruskou nebo íránskou podporu. Podporovat ho bylo pro Moskvu i Teherán nákladné a jejich přítomnost a vliv se pravděpodobně sníží, jakmile bude Damašek schopen spolehlivě ovládat celou předválečnou Sýrii. Některé další země, jako například Izrael, budou rády, když se íránská přítomnost v Sýrii sníží. A pokud Rusko a Írán v Sýrii zůstanou, budou pouze nalévat další zdroje do země s minimálním strategickým významem.
Současná situace podtrhuje, jak chybná byla v posledních letech politika USA. Jakmile bylo jasné, že Asad zvítězí, měly Spojené státy usilovat o diplomatické urovnání, dokud ještě měly na místě boty a byly ve hře. Americké diplomatické úsilí však bylo od samého počátku polovičaté a brzděné. Za bývalého prezidenta Baracka Obamy Spojené státy odmítly účast Íránu na počátečních ženevských jednáních (čímž zaručily, že nikam nepovedou), a Washington se neúčastní ani současných jednání mezi Ruskem, Tureckem a Íránem v Kazachstánu. Spojené státy totiž stále doufaly v nějakou změnu režimu v Sýrii s tím, že tamní američtí vojáci budou fungovat jako „vyjednávací žeton, který zajistí nejen porážku Islámského státu, ale také politickou změnu v Sýrii.“
Seriózní diplomatické úsilí by vyžadovalo, aby Spojené státy spolupracovaly s každou z ostatních zainteresovaných stran, ale na to má Washington příliš vysoké cíle. Nebude spolupracovat s Ruskem, protože se zlobí kvůli Ukrajině; nebude mluvit s Asadem, protože je to válečný zločinec; a nebude jednat s Íránem, protože stále doufá, že „maximální tlak“ způsobí pád duchovního režimu nebo ho přesvědčí, aby řekl „strýčku“ v otázce jaderných zbraní a svého chování v regionu. Mezitím musí posílat další vojáky do Saúdské Arábie, protože Trumpova kampaň maximálního nátlaku zvýšila riziko války, což je v rozporu s prezidentovým slibem, že sníží vojenskou přítomnost USA v regionu.
Pointa: Řešením situace v Sýrii je uznat Asadovo vítězství a spolupracovat s ostatními zainteresovanými stranami na stabilizaci tamní situace. Bohužel tento rozumný, i když nechutný přístup je zahraničněpolitickému „blobu“ – demokratům i republikánům – protivný a jeho členové sbírají obvyklé otřepané argumenty, aby vysvětlili, proč za všechno může Trump a Spojené státy neměly nikdy stáhnout jediného vojáka.
Říká se nám například, že opuštění Kurdů znamená, že Americe už nikdy nikdo nebude věřit. Prosím. Všechny velmoci – včetně Spojených států – v různých okamžicích své historie opouštěly spojence, ale nějakým zázrakem si každá z nich dokázala najít nové spojence, když to okolnosti vyžadovaly. Důvod je prostý: To, co spojuje politické spojence a činí závazek důvěryhodným, je přítomnost jasného společného zájmu – mohu vám věřit, že uděláte to, co jste slíbili, když sám vidím, že je to ve vašem zájmu. Důvěryhodnost je naopak problém, když druhá strana pozná, že máte dobré důvody jí nepřijít na pomoc. V takovém případě musíte pohnout nebem a zemí, abyste je přesvědčili, že skutečně uděláte něco, co možná nedává příliš smysl. Neobhajuji Trumpovo jednání ani neschvaluji bezcitnou neúctu k americkým partnerům; jen naznačuji, že dlouhodobý dopad na ochotu ostatních spolupracovat se Spojenými státy, když se jejich zájmy shodují, nemusí být příliš významný, a to zejména poté, co se v Oválné pracovně objeví méně rtuťovitý okupant.
Říká se nám také, že debakl v Sýrii – a aby bylo jasno, je to trapná ukázka neschopnosti – je velkým vítězstvím takzvaných nepřátel Spojených států. Opravdu? Sýrie je sotva významnou strategickou kořistí a ani Rusko, ani Írán, ani nikdo jiný se v důsledku toho nestane o mnoho bohatším nebo mocnějším. Pochybuji, že Asad chce, aby Moskva nebo Teherán udržovaly v jeho zemi velkou stálou přítomnost, takže jejich vliv bude pravděpodobně klesat, jak bude obnovovat svou autoritu. Je možné, že jedna nebo obě země zůstanou v Sýrii nějakou dobu zapleteny, a to znamená, že budou do země s malou strategickou hodnotou sypat další zdroje. V mezinárodní politice je někdy nalepení nákladných břemen na soupeře chytrá hra, která obvykle dává větší smysl než snaha vyřešit neřešitelný problém víceméně na vlastní pěst.
Důležitější je, že do té míry, do jaké zde Rusko a Írán vypadají jako vítězové, je to především proto, že od začátku sledovaly chytřejší strategii. Rusko a Írán měly od samého počátku jeden jasný, omezený a splnitelný cíl: udržet Asada u moci. Naproti tomu Spojené státy měly ambiciózní a nereálné cíle: Chtěly se zbavit Asada, porazit Islámský stát, zabránit dalším džihádistům, aby se dostali k moci, a nakonec přivést k moci nějaké sympatické syrské liberální demokraty. Tyto cíle byly složité a protichůdné – Spojené státy se nemohly zbavit Asada, aniž by otevřely dveře Islámskému státu nebo různým odnožím al-Káidy – a neexistovali žádní spolehliví a schopní syrští liberálové, na které by se mohly spolehnout.
Vzhledem k nesouladu mezi americkými cíli a realitou na místě není divu, že Spojené státy skončily tam, kde jsou dnes. Zajímavé je, že k podobnému závěru dospěl i oddaný liberální internacionalista Jake Sullivan, který v časopise Atlantic napsal, že se nyní domnívá, že „jsme měli udělat více, abychom se pokusili dosáhnout méně“. Zejména lituje, že „se nikdo nepřimlouval jak za zvýšení prostředků (větší a dřívější tlak na Asada), tak za zmírnění cílů (vzdát se požadavku, aby Asad odešel, a místo toho se zaměřit na omezení jeho nejhoršího chování)“. Má pravdu.
Syrská tragédie je pro Ameriku sotva hrdým momentem, ale někdy i neúspěchy otevírají dveře k budoucím pokrokům. Stažení USA z Vietnamu v roce 1975 bylo potupnou porážkou a vyvolalo stejné obavy z padajícího domina, ztracené důvěryhodnosti a konečného úpadku USA. Stažení USA z Indočíny však také usnadnilo protisovětské sblížení mezi Spojenými státy a Čínou a umožnilo Carterově a Reaganově administrativě obnovit obranné kapacity, které byly zanedbány, zatímco země vedla dlouhou a nákladnou válku. Nakonec to byl Sovětský svaz, nikoli Spojené státy, kdo se 14 let po pádu Saigonu zhroutil. Odchod z Vietnamu nebyl strategickým neúspěchem; skutečnou chybou bylo, že tam Spojené státy zůstaly tak dlouho, jak zůstaly.
V neposlední řadě hlavním příjemcem nedávných amerických neúspěchů na Blízkém východě není Rusko, Írán nebo Asad – je to Čína. Zatímco Spojené státy promrhaly biliony dolarů na zbytečné války a kiksotické křížové výpravy, Čína v tichosti budovala diplomatické kontakty, dvořila se zemím, jako je Írán, a doma budovala ekonomiku světové úrovně. Jsem si jistý, že čínský prezident Si Ťin-pching by byl rád, kdyby Spojené státy zůstaly v severní Sýrii navždy, a pravděpodobně se usmívá, když sleduje, jak se Trump a ministr zahraničí Mike Pompeo fixují na Írán a posílají další vojáky do Saúdské Arábie. Vsadím se, že se radostně smál, když četl Trumpův nesmyslný a neúčinný dopis Erdoganovi. Jsem si jistý, že čínské představitele Trumpova rozmarnost frustruje, ale jeho neschopnost je musí hluboce těšit. A nepochybně se jim líbí, že Blob tvrdošíjně trvá na tom, aby Amerika nadále zasahovala v oblastech s okrajovou strategickou hodnotou.
Chci, aby bylo jasno. Psaní takového sloupku mě nebaví. Uznat Asadovo vítězství a akceptovat jeho autoritu v Sýrii je v tuto chvíli tou nejméně špatnou možností, ale nikdo se špetkou lidskosti nemůže mít z tohoto tvrzení žádné potěšení. Neschvaluji ani Trumpův chaotický postup v této záležitosti, za který nese plnou odpovědnost. Není snadné opustit Kurdy, znepokojit své další partnery a ještě více napínat vztahy s Tureckem najednou, ale hlavnímu hochštaplerovi se podařilo najít způsob.
Žádný Američan by z ničeho z toho neměl mít radost, ale existuje jedno závěrečné poučení, které by si měl vzít opravdu k srdci. Pokud se Spojené státy chtějí vyhnout nutnosti dělat bolestivé kompromisy a pokud se nechtějí nechat zatáhnout do otevřených závazků nebo nakonec zradit některé ze svých partnerů, pak by měly mnohem pečlivěji zvažovat, kam věnují své zdroje a čest, a činit tak pouze tehdy, když je daná mise skutečně životně důležitá pro bezpečnost a prosperitu USA.
.