Od svých 18 let hraji alespoň jednou ročně stolní hru Riskuj. Na svou první hru mám velmi konkrétní vzpomínku – u kamaráda doma, rozděleni do týmů po dvou, v domnění, že máme s parťákem vyhráno… až příliš pozdě jsme si uvědomili, že Aljaška je spojena s Kamčatkou.
Nikdy jsme nečekali, že přijde útok. „Podívejte se na ty blázny, jak nakládají armády na Aljašce,“ chechtali jsme se s partnerem.
Stejně jako mnoho dalších budoucích her Risku, i tato první skončila zlomeným srdcem.
Přestože jsem v Risku strávil mnoho let prohrami, zůstal jednou z mých nejoblíbenějších her. A to navzdory všem prohrám, které jsem za ta léta nastřádal, a navzdory tomu, že se obecně jedná o neuvěřitelně nedokonalou deskovou hru. Z mnoha problémů, které hra má, jmenujme alespoň několik: může se příliš dlouho táhnout; jakmile opravdu pochopíte nejlepší metodu, jak vyhrát (o tom později), stává se z ní spíše hra strategického sbírání karet; a je to hra s házením kostkou, což znamená, že můžete mít největší armádu ve hře, zaútočit na mnohem menší armádu hráče a stejně prohrajete.
To druhé se mi stalo už mnohokrát, což mě donutilo jemně poznamenat něco ve smyslu: „PROČ, kurva, tuhle pitomou hru vůbec hraju!“
Přesto mě to opravdu baví. Možná jsem jenom nenasytný na trestání, ale taky se mi líbí její strategie, to, jak se u ní cítím jako dobyvatel světa, a příležitosti, které mi poskytuje, abych si vybíjel drobnou agresi vůči celoživotním přátelům za to, jak mi kdysi, před mnoha lety, ukřivdili, protože jsem zrůda. Dokonce se mi líbí i náhodnost házení kostkami, což jsem právě označil za vadu, ale hej, láska znamená přijímat vady, bradavice a všechno.“
Čím víc jsem časem hrál, tím víc jsem si uvědomoval, že lidé mají tendenci vyznávat několik různých archetypů osobnosti Risku, což podle mě platí pro každého, koho jsem kdy potkal. Byla to šílená, neuvěřitelně divná věc? Ano, bylo! Ale přesto jsem to udělal.
Je tu chladný a zdrženlivý mistr plánovač, který má celkovou strategii, ale tak nějak se válí a má tendenci buď hru vyhrát na celé čáře, nebo být jedním z posledních hráčů, kteří zůstanou pozadu. Zjistil jsem, že tito lidé vždy hrají jako žlutí.
Pak je tu horká hlava, která má obvykle velmi volný plán, který nebere v úvahu, že někdo jiný má také svůj vlastní plán, a kvůli tomuto přehlédnutí se stává ZRANĚNÝM, když na něj někdo zaútočí, což nakonec vede k obrovským hádkám u stolu. Obvykle jsou zelení nebo oranžoví.
Taky je tu smrtka, která se na začátku špatně rozhodne, nechá se přemluvit k velmi jednostrannému spojenectví (ne v její prospěch) a pak jde po člověku, který momentálně vypadá jako největší hrozba na stole, nebo právě po mně. Většinou jsem to já. Tento typ osobnosti se mi NELÍBÍ. Většinu své rizikové strategie jsem si za ta léta vybudoval tak, že jsem se snažil vyhýbat smrtícím spinerům, ale bohužel si mě vždycky najdou. Hrají jako zelení nebo modří.
Předposledním archetypem je „Jaká že jsou ta pravidla?“, který, jak už název napovídá, si není úplně jistý, jak má hrát. Nikdy nevědí, co je na řadě, důsledně zapomínají vzít kartu po dobytí území ve svém tahu a nějak, často vyhrávají. Podle mých zkušeností je to proto, že většinou nebyli z hraní nijak nadšení, takže aby se do hry zapojili, nikdo na ně neútočí, dokud… není pozdě. Tito hráči mají často potenciál proměnit se v některého z výše uvedených hráčů, pokud nakonec pravidla pochopí, zejména v úzce spjatou horkou hlavu a točícího se smrtí. Prostě hrají za jakoukoli barvu, která se jim líbí.
Poslední rolí je člověk, který to prostě pochopí. Tito lidé se oprostí od romantiky Riskuj (dobývání světa!) a vidí v něm to, co je. Mřížky spojené v určitých bodech – z nichž některé mají větší hodnotu než jiné – šance na vítězné hody kostkou a nutnost sbírat karty území.
Většinou jsem s těmito lidmi hrál v oficiální aplikaci Risk (jsem v deeeeeep/více o tom za chvíli), ale potkal jsem minimálně jednoho člověka, který této roli odpovídá osobně.
Na začátku hry ovládal jedno území v Austrálii. Na toto území umístil všechny své startovní jednotky, pak v průběhu tří tahů zabral zbývající tři území Austrálie, získal tři karty, načež tam několik hodin jen tak seděl. Přidával pět vojáků za tah. Nakonec, jakmile byly všechny jeho jednotky na hrací ploše, přesunul svou armádu ven a vyhrál hru. Hrál za bílou armádu, myslím, že proto, že to byla jediná barva, která mu zbyla.“
Jedná se o extrémní příklad posledního archetypu, ale dva osobnostní rysy pokrývají každého, kdo spadá pod tento archetyp: trpělivost a oportunismus. (Je oportunismus osobnostní rys? Asi ne, ale nechme to být.)
Toto je kategorie, do které bych si rád myslel, že spadám, ale jak jsem řekl, skoro nikdy nevyhrávám. Nejspíš jsem ale spíš mix mezi chladným a rezervovaným pečlivým plánovačem a horkokrevníkem (asi se silně přikláním k té druhé straně). Vždycky hraju za červenou.
Tyto archetypy a to, co mě naučily o lidských osobnostech, formovalo mé vnímání světa. Řídil se osobností, cenil si toho, že má hlavní plán atd. Když se však nyní ohlédnu zpět, uvědomuji si, že jsem si v řeči budoval pohled na svět založený na nesmírně chybném souboru dat.
Při hraní stolního Risku trvají hry hodiny, ne-li dny. Tahy se táhnou celou věčnost. Je tam tolik hodů, že nakonec lidi prostě přestane bavit čekat, až se nesčetné hody kostkou uzavřou, a hra skončí remízou nebo stůl vyhlásí předpokládaného vítěze.
Dnes si uvědomuji, že každý zápas, který se nepodařilo dotáhnout do konce, byl ve skutečnosti obecně dokončen jen asi na 50 %.
Vím to, protože jsem si jednu neděli před několika měsíci stáhl aplikaci Risk a začal ji pravidelně hrát. Hry sice mohou být stále poněkud zdlouhavé (maximální délka, kterou jsem hrál, skončila na třech hodinách a bylo to peklo), ale na každý tah jsou časové limity, obvykle buď 60 sekund, nebo dvě minuty, což umožňuje velmi rychle projít spoustu tahů a vidět různé změny ve hře. Nejlepší na tom je, že hra za vás provede veškerou simulaci válčení na jedno klepnutí. Můžete tak rychle vyhrát hru, aniž byste se museli pomalu kutálet v poli! Můžete také náhle klepnout na obrazovku, abyste viděli svou obrovskou armádu zdecimovanou pouze dvěma vojáky. Takže smíšený pytel.
Po odehrání zhruba 60 her od prvního stažení aplikace (a čtyřech vítězných!) jsem si uvědomil, že Risk vás může naučit mnohem víc než jen to, jak rychle se někteří vaši přátelé naštvou. Můžete se opravdu hodně naučit o životě.
Zní to směšně, ale dovolte mi to vysvětlit. Hluboké povídání o strategii Risk.
Když hrajete Risk na stolním počítači, každý má nutkání nejprve zabrat nějaký kontinent. Na první pohled to má dobrý důvod; kontinenty vám na začátku každého tahu dávají bonusy k vojákům, a proto zvyšují vaše šance na vybudování dostatečně velké armády, abyste vyhráli hru.
Není to pravda. Je to iluze živená délkou tahů ve stolní verzi a falešným přesvědčením, že máte něco pod kontrolou.
Řekněme, že na začátku hry máte například slušně velkou armádu v Jižní Americe. Rychle se rozhodnete, že to je TEN kontinent, který je třeba obsadit. Vaši soupeři jsou tam sice také, ale stále máte mírnou výhodu. V průběhu několika tahů přidáte vojáky, zaútočíte a expandujete. Vzhledem k tomu, jak dlouho trvá, než obejdete desku a vrátíte se k vám, a jak sledujete, jak se vyvíjejí tahy ostatních a jak se mění složení desky, začínáte být trochu nervózní. Chcete si prostě vzít tu Jižní Ameriku, na pár tahů si odpočinout a vymyslet novou strategii. Prostě se na chvíli zašít a počkat, až se situace uklidní.
Nakonec máš kontinent. Jenže jsi při tom přišel o polovinu vojáků, takže máš slabé hranice a vnitrozemí plné území s jedním vojákem, a ouha, ne, tvůj přítel v Severní Americe právě odevzdal karty a… jsi mrtvý.
Tento scénář se stává často. Řekl bych, že alespoň jednou v každé stolní hře Risku, kterou jsem hrál.
Problém je v tom, že se upínáte k myšlence něco vlastnit. V aplikaci Risk tahy letí a umožní vám VELMI RYCHLE zjistit, jak špatný nápad je za každou cenu zabrat nějaký kontinent. Šance jsou sice vždy ve prospěch útočníka, ale není na tom o tolik lépe než obránce. Není to tak, že byste měli zaručené vítězství při každém hodu. Prováděním takovýchto punkových kousků můžete velmi rychle prohrát hru. Ty pankáči.
Místo toho si v aplikaci uvědomíš, že kontinenty jsou dobrý způsob, jak si vybudovat počáteční jednotky pro obranné účely, ale NE pro vítězství ve hře. Podstata hry Risk spočívá v tom, že pokaždé, když odevzdáš své karty a získáš své jednotky, počet jednotek, které získá další osoba za odevzdání svých karet, se zvýší – někdy dramaticky. Na začátku hry může být bonus pouze čtyři vojska, ale pak se posune na šest, pak na osm, pak na 10, pak na 20… a tak dále, až vám odevzdání karet může přinést 60 vojsk.
Kromě toho, jakmile máte na začátku svého tahu v ruce pět karet, musíte je automaticky odevzdat. Pokud kdykoli během svého tahu získáte více než pět karet (tím, že vyřadíte jiného hráče a vezmete si jeho karty), musíte okamžitě odevzdat své tři karty, protože logika říká, že nyní máte odpovídající tři nebo jednu od každé varianty karty (obecně vojsko, koně a dělo).
Tento náhlý příliv vojsk je obrovský. Je to zdaleka nejlepší bonus ve hře a nejrychlejší/reálnější způsob, jak vyhrát.
To znamená, že nakonec hraješ spíše jako žoldák a jdeš lovit karty. Čekáš na vhodný okamžik, abys vyřadil soupeře, zpeněžil jeho karty a posílil svou pozici. Každý, kdo v Risku nakonec vyhraje, tak učiní proto, že správně načasoval svůj velký tah.
Nemůžete s tím polemizovat, ale po zjištění, že toto je ve své podstatě skutečná strategie Risku, je to mírné zklamání. Všechny ty hádky, taktizování, uzavírání a rušení spojenectví… nakonec mají jen malý význam. Ve skutečnosti to není hra o globálním dobývání, jsou to jen čísla a šance, což jsem vždycky tak nějak věděl, ale když jsem to viděl takhle rozehrané, tak jsem si to uvědomil.
Přesto mě tento způsob hraní naučil několik velmi základních životních lekcí, které mi z toho či onoho důvodu nikdy nerezonovaly.
Hlavně to, že musíte být flexibilní. Že když přijde ten správný okamžik, je třeba se ho chopit. A možná to nejdůležitější, že věci nepůjdou podle plánu. Jednoduše řečeno, shits random, což je nejspíš teze, která stojí za všemi těmi příspěvky na Médiu. Někdy je nejlepší prostě počkat, jak se věci vyvinou, uvědomit si, že ve všem jsou vzestupy a pády, a brát všechno tak, jak to přijde, mannnnn.“
Což, já vím, všechno zní neuvěřitelně banálně. Nejsou to žádná převratná odhalení.
Myslím, že jedna věc je slyšet takové návrhy a skutečně pochopit, jak fungují; co vlastně znamenají. Riziko bylo z nějakého důvodu nástrojem, který ke mně konečně pronikl. Příklad, který se přede mnou odehrával v průběhu více než 10 let. Jak rychle se učím.“
Spodivné je, že po všech těch hrách Riskuj na telefonu si myslím, že už jsem to překonal. Poflakovat se kolem a vybírat karty už není taková zábava.
Risk mě naučil, že už Risk nepotřebuju. Woo hoo!“
Ale na druhou stranu, kamarád si právě koupil Risk ze Hry o trůny a já se moc těším, až ho vyzkouším. Vyvstává však otázka; jak se dá vyhrát Hra o trůny Risk? Vždyť to v tom seriálu ještě ani nevědí.
To je jedno, bude to zábava.