Deadheads slaví narozeniny Jerryho Garcii, plánují „Setkání v kině“

Jerry Garcia by se dnes dožil 77 let.

Toto číslo má zvláštní význam pro zástupy fanoušků Grateful Dead, z nichž mnozí si velmi váží turné kapely v roce 1977.

Garciovy narozeniny jsou také dnem konání každoroční akce Grateful Dead „Meet-Up at the Movies“, kdy se v kinech po celé zemi, včetně pěti v oblasti Pittsburghu, promítá záznam koncertu. Letošní koncert je ze 17. června 1991 na Giants Stadium v Rutherfordu ve státě New Jersey.

Garcia zemřel v roce 1995 na selhání srdce po letech špatného zdraví a zneužívání drog. Zanechal však po sobě obrovský katalog hudby v tisících koncertních bootlegů a nahrávek pořízených během 30 let téměř nepřetržitého koncertování skupiny Dead.

Ať už se vám líbí, nebo nelíbí žánrově pestrá a těžká hudba Grateful Dead, i ten nejzarytější odpůrce musí s nelibostí uznat, že Garcia nebyl s kytarou žádný břídil. Garcia, známý svým neustálým cvičením, byl doslova ztělesněním písně kapely „The Music Never Stopped“. Když si Dead udělali krátkou přestávku na turné, vyjížděl s Jerry Garcia Bandem, aby zahrál staré R&B skladby a standardy.

Duch improvizace, který charakterizoval některá z nejlepších vystoupení kapely, byl snad nejzřetelnějším příkladem Garciových volných kytarových jízd.

U příležitosti Garciových narozenin se ohlížíme za hrstkou jeho nejlepších kytarových sól. Tento seznam je samozřejmě zcela subjektivní a vzhledem k tomu, že jsou k dispozici tisíce hodin hudby Grateful Dead, není v žádném případě vyčerpávající.

„New Minglewood Blues“, 4/12/78, Duke University, Durham, N.C.

Jako fanouška North Carolina Tar Heel skrz naskrz mě bolí, že jedno z mých nejoblíbenějších Garciových sól zaznělo na Duke, ale nelze popřít sílu a jistotu, kterou Garcia vyzařuje, když se jeho první sólo rozvíjí. „Minglewood“, která v tomto videu začíná zhruba ve 49. minutě, byla vždycky hybná skladba, ale když se chystá projít druhým kolem přes melodické akordy, Garcia začne opakovat malý bluesový běh a pak rozrazí rychlý silový akord, který v kombinaci s těžkými ohýbanými strunami vystřelí zbytek sóla do vesmíru. Lidé, kteří si myslí, že Garcia celou dobu jen nudloval, si musí poslechnout tohle.

„Looks Like Rain“, 19. 6. 1976, Capitol Theatre, Passaic, N.J.

Toto je skvělý příklad toho, jak Garcia dokázal nenápadně ovlivnit atmosféru a texturu písně. „Looks Like Rain“ je skladba rytmického kytaristy Dead Boba Weira, příběh o lásce, která se nedaří, ale vytrvá („I’ll brave the stormy clouds/For it surely looks like rain“). Poslechněte si, jak Garciova kytara společně s hi-hatkami bubeníků napodobuje počátky deště na okenní tabuli. Nevyrazí vám to dech, ale dodá to melodii dokonale padnoucí zvuk.

„Scarlet Begonias/Fire on the Mountain“, 5/8/77, Cornell University, Ithaca, N.Y.

V análech pověsti Grateful Dead je koncert z jara 1977 všeobecně považován za jeden z nejlepších koncertů kapely. A mezi touto skupinou koncertů je vystoupení 8. května 1977 v Cornellově Barton Hall pro mnohé Deadheady nejlepším koncertem kapely vůbec. Velkou zásluhu na tom má tato 26minutová verze písní „Scarlet Begonias“ a „Fire on the Mountain“, které kapela téměř vždy hrála jako součást jedné velké písňové suity. Během breakdownu, kterým končí „Scarlet Begonias“, poslouchejte, jak Garcia nechává zbytek kapely začít jam, pak se pomalu proplétá a jeho licky jsou čím dál svalnatější, zatímco jeho kytarový tón je čím dál prostorovější, což vyvrcholí v reggae-na-steroidním groovu, kterým začíná „Fire on the Mountain“.“

„King Solomon’s Marbles/Milkin‘ the Turkey“ z alba „Blues for Allah“

Nikdo nikdy neobviní Grateful Dead, že by byli skvělou studiovou kapelou. V podstatě anti-Steely Dan, Dead se dařilo v živých vystoupeních a jejich studiová alba ve srovnání s nimi často blednou. „Blues for Allah“ obsahuje několik skladeb, které se dostaly do pravidelné koncertní rotace kapely, ale na desce zní všechny trochu ploše a sterilně. S výjimkou „King Solomon’s Marbles/Milkin‘ the Turkey“, ujetého psychedelického tornáda zasazeného do sedmičkové časové signatury. Garciovy licky, které měly vždycky tendenci rozbíhat se do několika směrů, tady díky bláznivé časové signatuře opravdu sviští na všechny strany. Zároveň ale pomáhá držet celou skladbu pohromadě, když hrozí, že se vymkne kontrole. Kromě jednoduchého, přímočarého zvuku alba „American Beauty“ je to možná můj nejoblíbenější studiový kousek.

„Dark Star“, 21. 9. 1972, The Spectrum, Philadelphia

Tato píseň je vším, co fanoušci na Grateful Dead milují a nenávistníci nenávidí: 37minutová skladba, kde první sloka začíná až ve 12. minutě. Ale u skladby, jako je „Dark Star“ – která je mimo sloky improvizací na zhruba dva akordy – jsou sloky téměř vedlejší, navzdory éterickému frázování textaře Roberta Huntera. Hlavní je zde souhra pěti vynikajících hudebníků, kteří berou tyto dva akordy a mutují je do nekonečně různých podob, jak se píseň klikatí od libozvučného, vesmírného jazzu přes nervózní, křečovité jamování až po úplný zvukový horor. Baskytarista Phil Lesh vypouští mohutné basové bomby, zatímco se kapela zmítá v atonálních uzlech, než se opět trochu rozjede a usadí se v písni, která je zároveň poslední položkou tohoto seznamu…

„(Walk Me Out in the) Morning Dew“, 18. 10. 1974, Winterland, San Francisco

Koncert The Dead v říjnu 1974 v sanfranciském tanečním sále Winterland byl původně označován za „důchodcovské“ vystoupení kapely. Po několika letech neúnavného koncertování si Dead v roce 1975 dali pauzu od živého vystupování, ale až po sérii vystoupení v rodném městě. Při vystoupeních s šíleně masivním ozvučovacím systémem „Wall of Sound“ za zády (což by samo o sobě vydalo na celý článek) mohli diváci slyšet každý zvuk, který kapela vydala, v křišťálově čistém zvuku. Nestává se často, aby celá hala plná návštěvníků rockového koncertu byla zcela nehybná a naprosto pohlcená tím, co vidí a slyší z pódia, ale Garciovo něžné, emotivní sólování vytvořilo právě takový okamžik, který vyvrcholil.

Patrick Varine je pracovník Tribune-Review. Patricka můžete kontaktovat na čísle 724-850-2862, [email protected] nebo prostřednictvím Twitteru .

.