Depersonalizace, v psychologii stav, kdy má jedinec pocit, že buď on sám, nebo okolní svět je nereálný. Kromě pocitu nereálnosti může depersonalizace zahrnovat pocit, že mysl člověka je oddělena od jeho těla; že se změnila relativní velikost tělesných končetin; že člověk vidí sám sebe z dálky; nebo že se stal strojem.
Mírné pocity depersonalizace se vyskytují během normálních procesů integrace a individualizace osobnosti u vysokého procenta dospívajících a mladých dospělých a nemusí narušovat sociální nebo psychologické fungování. Takové pocity se mohou objevit i u dospělých po dlouhodobém emočním stresu. Pokud však přetrvává výrazné narušení sociálních nebo profesních schopností, má se za to, že jedinec trpí poruchou, kterou je třeba léčit. Pocity depersonalizace mohou být přítomny také jako rysy některých poruch osobnosti a jako příznaky deprese, úzkosti a schizofrenie.
Depersonalizace jako charakteristika psychické poruchy je významným tématem existenciálních a neanalytických teorií osobnosti. Britský psychoanalytik R. D. Laing například popsal depersonalizaci – prožívání sebe sama jako neviditelného – jako obrannou reakci na všudypřítomný pocit ohrožení.
Termín depersonalizace se používá také pro označení sociálního odcizení, které je důsledkem ztráty individualizace na pracovišti a ve společnosti.