Dne 7. ledna 1922 schválil Dáil anglo-irskou smlouvu poměrem hlasů 64 ku 57. V důsledku toho se zrodil Saorstát Éireann, Irský svobodný stát.
Co mělo být důvodem k oslavám, bylo všechno jiné. Na obou stranách se objevilo ukazování prstem a obviňování. Země byla rozdělena – republika versus svobodný stát – a tak to mělo zůstat po zbytek století.
Dvě dominantní osobnosti – Eamon de Valera a Michael Collins – měly v tomto období zabetonovat svou politiku. Opatrně kolem sebe kroužily již od července, kdy bylo vyhlášeno příměří, a ve svém tanci podezírání budou pokračovat. Abychom plně pochopili, co se v irské politice odehrálo během šesti měsíců od července 1921 do ledna 1922 a poté až do června 1922, je užitečné podívat se na historický časový rámec:
11. července 1921 – příměří mezi válčícími irskými a britskými silami zprostředkoval král Jiří V. Téměř okamžitě se Eamon de Valera a Arthur Griffith vydávají do Londýna, aby se setkali s britským premiérem Davidem Lloydem Georgem. De Valera a Lloyd George si promluvili mezi čtyřma očima a de Valerovi bylo bez okolků řečeno, že republiku o 32 hrabstvích si s sebou do Dublinu nepřiveze. To de Valeru postavilo před velmi těžkou hádanku typu „všechno, nebo nic“. Úplné jednání bylo stanoveno na podzim a de Valera – bez Eamona de Valery – byl nucen postavit tým, který by se utkal s lidmi jako Lloyd George, Winston Churchill a lord Birkenhead. Je to první náznak toho, že se v novém základu rodící se země již objevují trhliny.
Eamon de Valera.
11. října – 6. prosince 1921 – již roztříštěná irská delegace přijíždí na jednání do Londýna. Arthur Griffith a další zmocněnci – Robert Barton, Eamonn Duggan a George Gavan Duffy – přijíždějí jako skupina a žijí a pracují ve stejném městském domě. Michael Collins však přijíždí sám, pronajímá si samostatný městský dům a z Dublinu si přiváží vlastní personál, z nichž mnozí jsou veterány jeho zpravodajské operace na Crow Street.
Collins byl paranoidní a měl na to právo. Po právu by měl delegaci vést Eamon de Valera jako předseda Dáil Éireann. De Valera se však z politického hlediska ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Z letních rozhovorů s Lloydem Georgem věděl, že republika o 32 hrabstvích je nemožná, takže musel jít po tenké hranici mezi tvrdými republikány a těmi, kteří se v Londýně snažili vyjednat smlouvu. De Valera se všemožně vymlouval, aby se vyhnul vedení delegace – tím se vyhnul tomu, aby na sebe vzal vinu za vytvoření svobodného státu, a nikoliv republiky.
Zajímavý je Collinsův pohled na Devovy výmluvy. V knize Vlastní příběh Michaela Collinse od Haydena Talbota – což je pravděpodobně Collinsova nedokončená autobiografie – Collins hovořil o důvodech de Valerovy nepřítomnosti: „De Valera nechtěl vést delegaci, která jela do Londýna. Každý člen vlády a každý Teachtae z Dáil Éireann chtěl, aby vedl jednání o smlouvě, a mnozí z nás ho prosili, aby nezůstával vzadu. Ale on byl neoblomný. Důvod, který uváděl, byl dvojí. Zaprvé, říkal, že je pod jeho důstojnost, aby jako prezident Irské republiky opustil svou zemi, a zadruhé, že si nemůže dovolit dostat se do situace, kdy by náhodným slovem u jednacího stolu mohl svému národu nenapravitelně ublížit. Trval na tom, že jeho hodnota pro irský lid bude největší, když zůstane v Dublinu a z tohoto odstupu nás povede v našem úkolu.“
V Collinsově paranoidní mysli bylo také podezření, že Erskine Childers, tajemník delegace, je de Valerův špion – ne-li britský dvojitý agent – a také něco, co de Valera zamumlal, než delegáty sbalil do Londýna: „Musíme mít obětní beránky.“ Irská delegace, nyní vedená Collinsem a nemocným Griffithem, se tedy pustila do práce a po celou dobu jí v Dublinu sekundovali de Valera a jeho příznivci, lidé jako Cathal Brugha a hraběnka Markieviczová.
7. ledna 1922 – Během rozpravy se de Valera jako mazaný politik snažil všemi parlamentními triky zabránit přijetí smlouvy, čímž Velkého kamaráda zjevně zklamal: „Tady nebudeme používat žádné metody Tammany Hall,“ křičel Collins. „Ať už jste pro Smlouvu, nebo proti ní, bojujte bez metod Tammany Hall. My je mít nebudeme.“
Kámen úrazu, na kterém se de Valera a jeho stoupenci rozhodli postavit, bylo ustanovení o přísaze věrnosti králi. Bez složení přísahy nemohl poslanec zasednout v Dáilu. Tento postoj Collinse zjevně zaskočil a donutil ho, aby ve své autobiografii prohlásil, že „…nikdo jiný než frakcionář, který hledá prostředky, jak udělat neplechu, by nepovažoval za vhodné riskovat, že kvůli tomu zmaří smlouvu.“
De Valera však viděl svou šanci a využil ji. Bohužel pro něj neměl dostatek hlasů. V zemi znechucené válkou a násilím byla Smlouva schválena poměrem hlasů 64-57. De Valera a jeho kohorty okamžitě odstoupili z Dáilu. Tento krok vyprovokoval Collinse, aby na půdě Dáilu zvolal: „Všichni dezertéři k irskému národu v jeho hodině zkoušky! Budeme stát při ní!“
Debata o smlouvě, jak ji vidíme ve filmu Michael Collins mezi Collinsem (Liam Neeson), Arthurem Griffithem (Owen Roe), Cathalem Brughou (Gerald McSorley) a Eamonem de Valerou (Alan Rickman):
16. ledna 1922 – Britové předávají Dublinský hrad novému Svobodnému irskému státu, který zastupuje Michael Collins. Existuje mnoho verzí toho, co se při této události stalo. Nejoblíbenější scénář je, že Collins přišel pozdě a byl pokárán místokrálem lordem poručíkem, mužem jménem FitzAlan: „Máte sedm minut zpoždění, pane Collinsi,“ řekl. „Čekáme tu už více než 700 let,“ vyštěkl Collins, „těch sedm minut navíc si můžete vzít.“ Někteří trvají na tom, že k této výměně názorů nikdy nedošlo. Irové, jako obvykle, když legenda pronásleduje fakta, přijali legendu.
Liam Neeson jako Michael Collins, přijímající obrat dublinského hradu ve filmu Michael Collins:
Čtyři soudy a pakt Collins-De Valera – Čtyři soudy byly v dubnu obsazeny protismluvními silami vedenými Rory O’Connorem. O’Connora v posádce doprovázeli někteří velcí protitrestanští republikáni, včetně Seana Lemaße, budoucího Taoiseacha, spisovatele Ernieho O’Malleyho a Liama Mellowse. Collins po dva měsíce neprosazoval dohodu a doufal, že se s mnoha svými starými přáteli dohodne na vyjednávání. To vedlo k dohodě mezi Collinsem a de Valerou, podle níž by kampaň v nadcházejících parlamentních volbách vedly společně síly pro i proti smlouvě, a až by se lid rozhodl, byla by vytvořena koaliční vláda.
16. června 1922 – anglo-irská smlouva schválena 75 % hlasů irského lidu. Protismluvní síly nedodržují svůj slib, že vytvoří koaliční vládu.
22. června 1922-Sir Henry Wilson, velký zastánce pogromu na katolíky v Severním Irsku, je zastřelen na prahu svého domu v Londýně dvěma muži IRA. Tento atentát – o němž se mnozí domnívají, že jej zosnoval sám Michael Collins – Brity popudí a Churchill se zaměří na okupaci Čtyř Dvorů.
28. června 1922 – S použitím zbraní dodaných Brity – a za Churchillova povzbuzování – Collinsova Národní armáda odstřeluje povstalce ze Čtyř Dvorů. Občanská válka začíná.
Postscript-Arthur Griffith zemře 12. srpna 1922 na krvácení do mozku a o deset dní později bude Collins zabit při přepadení. Novým předsedou Dáilu se stane W. T. Cosgrave a po celé zemi bude probíhat brutální vojenská kampaň až do jara následujícího roku, kdy protivládní síly složí zbraně. Po skončení občanské války založil Eamon de Valera vlastní politickou stranu Fianna Fáil. Bohužel nemohl vstoupit do Dáilu, dokud nesložil přísahu věrnosti králi, což v jednom z největších politických pokrytectví všech dob učinil 11. srpna 1927. Téměř dalších padesát let byl buď Taoiseachem, nebo prezidentem Irska. Zemřel 29. srpna 1975, plných 53 let po smrti svých dvou největších odpůrců Arthura Griffitha a Michaela Collinse.
Přečtěte si více: Dermot McEvoy je autorem knihy The 13th Apostle: A Novel of a Dublin Family, Michael Collins, and the Irish Uprising a Our Lady of Greenwich Village, které jsou nyní k dispozici v knižní podobě v nakladatelství Skyhorse Publishing. Kontaktovat ho můžete na adrese [email protected]. Sledujte ho na adrese www.dermotmcevoy.com. The 13th Apostle sledujte na Facebooku na adrese www.facebook.com/13thApostleMcEvoy.
* Tento článek byl původně publikován v lednu 2016.
.