Neil Peart zvládl odejít do důchodu jen deset měsíců, než začal mít pocit, že něco není v pořádku. Problémem byla pro jednou slova. Peart, třetina torontské kapely Rush, patřil k nejuctívanějším bubeníkům na světě a své nadpozemské schopnosti vypouštěl na rotující bicí soupravy, které se rozrostly tak, že zahrnovaly snad všechny bicí možnosti lidského vynálezu. Před zkouškami kapely na turné Rush cvičil sám celé týdny, aby se ujistil, že dokáže zopakovat své party. Předloktí měl vyboulená svaly, jeho obrovské ruce byly mozolnaté. Byl však také vzdělaným intelektuálem, který stál za výjimečně myšlenkovými a filozofickými texty skupiny Rush, a autorem mnoha knih, specializujících se na memoáry prokládané cestopisy na motorkách, to vše vykreslené se zářivými detaily.
Peart si neustále dělal poznámky, vedl si deníky, posílal e-maily, které připomínaly spíše korespondenci z viktoriánské éry, psal články pro bubenické časopisy a na svých webových stránkách zveřejňoval eseje a recenze knih. Přestože v sedmnácti letech ukončil své formální vzdělání, nikdy nepřestal pracovat na svém celoživotním cíli – přečíst „všechny velké knihy, které kdy byly napsány“. Narozeniny přátel měl tendenci využívat jako záminku k tomu, aby poslal „celý zasraný příběh o svém vlastním životě“, jak se smíchem říká zpěvák a baskytarista skupiny Rush Geddy Lee.
„Takhle přemýšlím hodně,“ řekl mi Peart v roce 2015. „Existuje jeden citát od E. M. Forstera. Ten říkával: ‚Jak mám vědět, co si myslím, dokud neuvidím, co říkám? Pro mě je to tehdy, když píšu.“
Populárně na Rolling Stone
Peart odložil paličky po posledním koncertu Rush v srpnu 2015, krátce před svými 63. narozeninami, ale hodlal pokračovat v kariéře spisovatele, která si vybírá menší fyzickou daň než bušení do bubnu. Představoval si klidný život. Pracoval by od devíti do pěti ve své „mužské jeskyni“, jak s oblibou říkal své luxusní garáži pro sbírku historických aut, která sloužila jako jeho kancelář, jen blok od jeho domu v kalifornské Santa Monice. Zbytek času trávil se svou dvacetiletou manželkou Carrie Nuttallovou a dcerou Olivií, která ho zbožňovala. Plánoval s nimi trávit léto na svém velkolepém venkovském pozemku u jezera v Quebecu, nedaleko bývalého Le Studia, malebného místa, kde Rush nahrával Moving Pictures a další alba.
Fotografie Fin Costello/Rush Archives
Před začátkem posledního turné Rush si Peart vyzkoušel každodenní existenci, po které toužil. Bolelo ho vrátit se k ní, rocková hvězda toužila po všednosti jako dron z kabiny snící o životě v záři reflektorů. „Bylo pro mě strašně těžké odvrátit se od spokojeného domácího života, spokojeného tvůrčího života,“ řekl mi v roce 2015, když těsně před turné popíjel Macallan s ledem ve své garáži. „Počkal jsem, až půjde Olivia ráno do školy, a pak jsem přišel sem. Jsem ranní ptáče, stejně jako ona. Šel bych vyzvednout oběd a vrátil bych se sem. A zase, nikdy to neberu jako samozřejmost. Půjdu po Olympicu do Starbucksu nebo do Subwaye nebo kamkoli jinam a budu si říkat: „Není to skvělé?“
Po turné, když Peart nepracoval ve své mužské jeskyni, dobrovolně pracoval v knihovně v Oliviině škole. „Olivia byla nadšená,“ říká Nuttall. „Pořád se s tátou vídala ve škole.“ Večer se vracel domů a vařil rodinné večeře. „Snad poprvé po desetiletích žil přesně tak, jak chtěl,“ říká. „Bylo to velmi sladké, spokojené období… a pak mu to bohové, nebo jak to nazvat, všechno vzali.“
„Je mi to tak líto,“ říká Lee, „že měl tak málo času prožít to, o co tak tvrdě bojoval.“
Peart začal luštit novinové křížovky už na začátku sedmdesátých let, kdy odcestoval z rodné Kanady do Anglie, aby se prosadil jako bubeník, ale nakonec skončil jako vedoucí obchodu se suvenýry a čas zabíjel dojížděním metrem. V posledních několika desetiletích si z listování nedělní hádankou New York Times udělal rituál. V červnu 2016 byl zmatený, když zjistil, že se s tímto úkolem potýká. „Nemohl na to přijít,“ říká Rushův dlouholetý manažer Ray Danniels. „Co se děje? “
Peart si své obavy nechával pro sebe, ale v létě už vykazoval známky něčeho, co Nuttall považoval za depresi. Nadhodila toto téma s Dannielsem během návštěvy manažerova domu v Muskoce v Ontariu. „Řekla jsem: ‚Carrie, má všechno, co chce,'“ vzpomíná Dannielsová. “ ‚Vyhrál. Dostal svobodu. Dostal obrovskou výplatu za poslední turné. Tohle není deprese. “
Na konci srpna si Nuttall i Peartova matka všimli, že je nezvykle tichý. Když promluvil, začal „dělat chyby ve slovech“, jak později řekl svým spoluhráčům. Spěchal k lékaři a po vyšetření magnetickou rezonancí skončil na operačním sále. Diagnóza byla chmurná: glioblastom, agresivní rakovina mozku s průměrnou dobou přežití zhruba 12 až 18 měsíců.
Genetické testy Peartovy rakoviny naznačily, že je neobvykle léčitelná, a Peart se dožil 7. ledna 2020, tedy více než tři roky po své diagnóze, což ho v případě této nemoci kvalifikovalo jako „dlouhodobě přeživšího“.
„O tři a půl roku později,“ říká Lee, „si stále ještě dával cigaretu na verandě. Tak dlouho, dokud to šlo, říkal Velkému C velké ‚Fuck you‘.“
Krátce před operací Peart nezvykle zavolal přes FaceTime Alexi Lifesonovi, a to v den narozenin kytaristy Rush. „Bylo to tak neobvyklé, že mi zavolal, protože mu nikdy nebylo příjemné telefonovat,“ říká Lifeson. „Dostávali jste od něj krásné e-maily. Ale on nebyl takový blázen, aby s někým mluvil. Byl jsem v šoku. Ale poznal jsem, že je na něm něco divného. Myslel jsem si, že to možná byly potíže se spojením nebo tak něco. Ale on prostě nevypadal jako normálně. A pořád jsem na to potom myslel.“
O pár týdnů později Peart poslal svým spoluhráčům z kapely e-mail s touto zprávou. Nijak se v něm nevytáhl. „V podstatě to vymazal,“ vzpomíná Lee. „‚Mám nádor na mozku. Nedělám si legraci. “
Lifeson byl zrovna na golfovém hřišti, když zprávu dostal. „Myslím, že jsem se tam rozbrečel,“ říká.
„Člověk se přepne do režimu bojuj nebo uteč,“ říká Lee. Pro Lifesona a Leeho se stalo prioritou hledání možností, jak se s kamarádem, který žil daleko od jejich společného bydliště v Torontu, setkat.
Přátelé říkají, že Peart zvládal svou nemoc s hrdinskou silou a stoicismem, i když bojoval o přežití. „Byl to tvrdý muž,“ říká Lee. „Nebyl nic jiného než stoik, ten člověk. … Byl samozřejmě naštvaný. Ale musel se smířit s tolika strašnými sračkami. Přijímat hnusné zprávy mu šlo velmi dobře. A nevadilo mu to. Chtěl udělat všechno pro to, aby tu vydržel co nejdéle, už kvůli své rodině. A dařilo se mu to neuvěřitelně dobře. … Přijal svůj osud, rozhodně s větší grácií, než bych to udělal já.“
V Peartovi, který psal jednu píseň za druhou o nahodilosti vesmíru a pak viděl, jak mu to události jeho vlastního života dokazují, byl cítit jistý fatalismus. V roce 1997 zahynula jeho dcera Selena při autonehodě cestou na vysokou školu; jeho společná manželka Jackie zemřela brzy poté na rakovinu. Peartova ztráta byla tak všeobjímající, že se navzdory svému racionalistickému zaměření nemohl ubránit myšlence, zda není nějakým způsobem prokletý.
„Dcera mi zemřela v devatenácti letech, manželka ve dvaačtyřiceti a mně je dvaašedesát a stále pokračuji,“ řekl mi v roce 2015, když mluvil o tom, že odmítá uvažovat o tom, že by přestal kouřit (což není považováno za pravděpodobnou příčinu vzniku glioblastomu). „Kolik lidí zemřelo mladších než já? Kolik bubeníků zemřelo mladších než já? Já už jsem v bonusovém čase. … Něco mě zabije. Podívejte, jezdím na motorce. Řídím rychlá auta. Hodně lítám v letadlech. Je to nebezpečný život. Líbí se mi, co o jízdě na motorce řekl jeden pamětník: „Když motorku dost miluješ, tak tě zabije. Trik je v tom, přežít tak dlouho, aby tě dřív zabilo něco jiného. “
Přes všechnu tu bravuru se nedokázal smířit s myšlenkou, že by měl opustit svou dceru. „To ho strašně trápilo,“ říká Danniels. „Trápilo ho, že se mu uzavřel kruh. Nejdřív cítil bolest z toho, že přišel o dítě. A teď dítě opouštěl.“
Peart musel projít vlastním procesem truchlení, říká Nuttall, „kvůli budoucnosti, kterou nebude mít, a kvůli všemu, o co přijde s Olivií, se mnou a se životem jako takovým. Jestli někdo žil naplno, byl to Neil. A ještě toho chtěl hodně stihnout. Když všichni říkají: „Ach, on byl tak stoický a přijal svůj osud,“ a tak? Ano, přijal. Ale také mu to zlomilo srdce.“
Peart byl odhodlán maximálně využít svůj zbývající čas, stejně jako se vždy snažil maximálně využít své dny. „Co nejdokonalejšího mohu dnes udělat?“ ptával se sám sebe. Odpověď často znamenala prohánění se národním parkem na motocyklu BMW před hraním na bicí v aréně. („Za život toho můžeš stihnout hodně,“ napsal v textu písně „Marathon“, jedné z nejsilnějších písní Rush, „pokud nevyhoříš příliš rychle“). To byl také jeden z jeho poznávacích znaků jako bubeníka – nacpat do každého taktu hudby neuvěřitelné množství rytmických informací; živil se tím, že posouval hranice času.
FLY BY NIGHT: Lee, Peart a Lifeson (zleva) v roce 1977. Peart se pokusil ukončit koncertování Rush už v roce 1989.
Fin Costello/Redferns/Getty Images
„Žil neuvěřitelně hluboce a bohatě,“ říká jeden z jeho blízkých přátel, bývalý bubeník Jethro Tull Doane Perry. „Což mohlo znamenat, že byl sám a četl si knihu u sebe nahoře v Kanadě u jezera – to bylo stejně plnohodnotné jako být na pódiu před desítkami tisíc lidí.“
Peartova celoživotní potřeba soukromí sílila. Jeho nemoc byla tajemstvím udržovaným v úzkém kruhu přátel, kteří si své vědomí dokázali střežit až do samého konce. Pro Leeho a Lifesona, kteří poskytovali rozhovory a vyřizovali telefonáty od přátel a vrstevníků o pomluvách, bylo břemeno utajování těžké. „Neil nás požádal, abychom o tom s nikým nemluvili,“ říká Lifeson. „Chtěl to mít prostě pod kontrolou. Poslední věc na světě, kterou by chtěl, je, aby mu lidé seděli na chodníku nebo na příjezdové cestě a zpívali ‚Closer to the Heart‘ nebo tak něco. To byl jeho velký strach. Vůbec o takovou pozornost nestál. A rozhodně bylo těžké lidem lhát nebo se nějak vyhýbat či odklánět. Bylo to opravdu těžké.“
Peart vždycky odmítal zbytečné diskuse o nepříjemných tématech mávnutím ruky a srdečným „nevadí“, a to přátelé slyšeli, pokud se pokusili nadhodit téma jeho nemoci nebo léčby. „Nechtěl ztrácet zbývající čas mluvením o takových kravinách,“ říká Lee. „Chtěl se s námi bavit. A o skutečných věcech chtěl mluvit až do samého konce.“
Peart si nikdy nestěžoval, žertuje Lee, pokud mu „nedošly cigarety“. „Jednou jsem přijel bez alkoholu,“ dodává Lee, vážný sběratel vína. „A já jsem proslulý tím, že jsem k němu domů dorazil s tím, čemu říkal ‚tvůj kýbl vína‘. A tentokrát jsem ho nepřinesl. A on byl tak zděšený. Tak jsme samozřejmě druhý den s Alexem šli do vinotéky a ujistili se, že jsme přijeli s kbelíkem vína. A všechno bylo zase v pořádku.“
Peart také překonal celoživotní odpor k retrospektivě a nostalgii, když s Rushem trávil značnou část času poslechem jeho katalogu. „Když mluvíme o jeho intenzivní touze učit se,“ říká další blízký přítel, frontman Vertical Horizon Matt Scannell, „velmi ruku v ruce s tímto duchem jde: ‚Co je nového? Co dál? V době, kdy jsem mu posílal mixovaná cédéčka, pokud byla stará, nezajímala ho. Ale přišlo mi krásné, že v pohledu zpět našel něco, co ho baví, zatímco dřív to bylo tak trochu anathema.“
„Myslím, že nikdo z nás neposlouchá moc naší staré hudby,“ říká Lifeson. „Všechno už je hotové a obehrané. Ale hádám, že právě bilancoval některé věci, kterých dosáhl, co se týče hudby, tak jako tak. A myslím, že byl trochu překvapený, jak dobře to dopadlo. Myslím, že se to stává, že člověk tak trochu zapomene. Bylo zajímavé vidět, jak se usmívá a má z toho opravdu dobrý pocit. A když nám ještě mohl psát, tak nám psal o tom, jak recenzoval nějakou naši starší hudbu a jak mu to obstálo.“
Lee to nepřekvapilo. „Jak znám Neila tak, jak ho znám,“ říká, „a vím, že věděl, kolik času mu zbývá, myslím, že to pro něj byla přirozená věc, že zrevidoval dílo svého života. A zjistil, že je velmi hrdý na to, jak strávil velkou část svého života. A chtěl se o to podělit s Alexem a se mnou. Kdykoli jsme ho viděli, chtěl o tom mluvit. Chtěl, abychom věděli, že je na nás hrdý.“
Fly By Night, Peartovo debutové album s Rush, začíná úvodem skladby „Anthem“: kytara, basa a bicí se proplétají v brutálně synkopovaném riffu, v ⅞ time, s jednou z nejostřejších prací s vysokými klobouky, jakou kdy rockový svět slyšel. Odtud se píseň stala zuřivým pozdravem individualismu inspirovanému Aynem Randem. Randův vliv byl v té době pro mladého Pearta silný a držel se jeho veřejné image po celá desetiletí, ale brzy ho považoval přinejlepším za filozofické a intelektuální tréninkové kolečko. Nakonec sám sebe označil za „levicového libertariána“ nebo „libertariána s krvácejícím srdcem“ a časopisu Rolling Stone v roce 2015 řekl, že po získání amerického občanství plánuje volit demokraty.
Na předchozím albu Rush, nahraném s mnohem omezenějším bubeníkem Johnem Rutseym, Lee zpíval camea („Hey, baby, it’s a quarter to eight/I feel I’m in the mood!“) přes barové zeppelinismy; nyní pištěl objektivistickou filozofii přes strhující, zvrácený prog-metal, žánr, který jeho kapela chvíli po chvíli vymýšlela. „Chtěli jsme být nejkomplexnější hardrockovou kapelou, to byl náš cíl,“ řekl mi Lee v roce 2015. „Takže už od prvního konkurzu jsem věděl, že tohle je bubeník našich snů.“
HOST RIDER: Peart si i ve svých 62 letech oblíbil cestování z koncertu na koncert na turné Rush na motorce.
Juan Lopez
Peart strávil dětství na rodinné farmě, než jeho otec – který nakonec vedl vlastní firmu na výrobu autodílů – přestěhoval rodinu do Port Dalhousie, předměstí malého města St Catharines v Ontariu. Peartovo dětství bylo až do jeho dospívání poměrně idylické. Většinu času trávil venku a pěstoval si celoživotní vztah k přírodě. „Nejlépe se cítil v přírodě, v klidu a v určité míře samoty,“ říká jeho přítel Doane Perry.
Došlo k jedné hluboce traumatizující události. Při plavání v Ontarijském jezeře, když mu bylo asi deset let, se Peart unavil a pokusil se zachytit na plovoucím voru, než se několik starších chlapců rozhodlo, že by bylo zábavné ho od něj udržet. Peart se zmítal ve vodě a cítil, že se začíná topit. V poslední chvíli mu zachránili život dva spolužáci. Peartovi zůstala jistá nedůvěra k cizím lidem a hrůza z tohoto okamžiku se mu vybavovala i po letech, když měl tu smůlu, že se ocitl v tlačenici fanoušků. Vypěstoval si fobii z pocitu „uvěznění“, která bude formovat jeho hlubokou nespokojenost se slávou a neustálou potřebu unikat z uzavřeného světa rockových turné.
Peart byl natolik geniální, že přeskočil dva ročníky a na střední školu nastoupil ve 12 letech. Začal se učit hrát na bicí a celý rok cvičil bez skutečné soupravy. První jiskra Peartova zájmu o bicí přišla se zhlédnutím filmu The Gene Krupa Story, životopisného filmu o bigbandovém bubeníkovi; bigbandový jazz byl oblíbenou hudbou Peartova otce a Peart se později v životě vážně pokusil na něj hrát. Jeho hrdinou se stal Keith Moon, divoký bubeník skupiny Who, ale jak se Peartovy schopnosti rozvíjely, uvědomil si, že vlastně nechce hrát jako Moon. Chaos mu nevyhovoval. Peart by našel způsob, jak ztělesnit Moonovu energii a zároveň zůstat věrný svému vlastnímu duchu, hrát party, které byly ještě bleskovější a dramatičtější, ale také přesnější a komponovanější, podle jakési trojrozměrné geometrické logiky. (Věčně neklidný Peart v pozdějších letech obrátil směr a pracoval na své improvizační stránce.)
Dospívající Peart si nechal narůst dlouhé vlasy a začal nosit plášť a fialové boty. Na místní sportovce to neudělalo dojem. „Až do puberty jsem byl naprosto šťastný,“ řekl mi, „když jsem si to najednou – nevěděl jsem, že jsem podivín, ale svět mi to dal najevo.“ Hrál ve svých prvních kapelách a začal být svým nástrojem zcela posedlý. Přestával cvičit, jen když ho rodiče donutili. „Od chvíle, kdy jsem začal hrát na bicí, pro mě existovaly jen bicí a hudba,“ řekl Peart. „Do té doby mi to ve škole šlo skvěle, a pak už to prostě nemělo význam.“
V sedmnácti přestal hrát na bicí a do dalšího roku zamířil do Londýna. Strávil tam 18 frustrujících měsíců a do Kanady se vrátil se zcela jinými představami o své hudební kariéře. Rozhodl se, že nesnese hrát hudbu, které nevěří, za peníze, a raději bude pracovat přes den a hrát pro zábavu. „Dal jsem si za cíl nikdy nezradit hodnoty, které měl ten šestnáctiletý kluk, nikdy se nezaprodat, nikdy se nesklonit před člověkem,“ řekl mi.
Urážel se nad tím, co považoval za kuplířství a zkorumpovanou komerci v rockovém světě; ve větě o „zvuku prodejců“, kterou později napsal v „Duchu rádia“, je skutečné pohrdání. Po působení v místním obchodě s deskami, kde pracoval s bratry své budoucí ženy Jackie Taylorové, se usadil jako manažer náhradních dílů v otcově firmě, kde pomáhal elektronizovat inventární systém.
CELÝ SVĚT JE JEVIŠTĚ:
Fin Costello/Rush Archives
Peartův první pokus o obyčejný život trval sotva rok, než byl přijat na konkurz do torontské kapely, která už měla smlouvu s velkým vydavatelstvím. Peart se připojil k Rush a začal 40 let nahrávání a koncertování. „Když se na něj podíváte na fotografiích z jeho začátků,“ říká Lee, „měl úžasný úsměv. Byl velmi dlouho šťastný. Teprve po letech vyčerpávající práce na cestách se ten úsměv začal trochu vytrácet.“
Od začátku však Peartovi prostoje na cestách připadaly ubíjející. Začal ho využívat tak, že se prohrabával stále rostoucími stohy brožovaných knih a doplňoval si mezery ve vzdělání. Zároveň na raná alba Rush vkládal jedny z nejpodivnějších a nejbarvitějších rockových textů. („Večeřel jsem medovinu!“). Lee slavně křičí v klasice „Xanadu“ z roku 1977.) Při psaní písní Peart zpočátku vycházel ze své lásky ke sci-fi, fantasy a Randovi, v osmdesátých letech se pak přeorientoval na pozemštější témata.
Používání některých z těchto raných textů bylo pro kapelu „skokem víry“, přiznává Lee: „Někdy se ti do toho nechtělo! A nechtělo se ti do toho. Museli jste o tom mluvit.“ S přibývajícími lety se proces spolupráce stával stále více kolaborativním. „Po mnoho let,“ dodává Lee, „seděl Neil vedle mě v kontrolní místnosti, když jsme zpětně poslouchali vokály, a mluvili jsme o něčem, co by se dalo zlepšit, a on to na místě přepsal.“ Později si Lee mohl vybrat jen pár řádků, které se mu líbily, a Peart kolem nich přepisoval písně.
Přelomová deska kapely, monumentální, riffová rocková opereta „2112“ z roku 1976, byla ve svém zuřivém pozdravu osobní svobodě myšlena smrtelně vážně; kněží Syrinx, kteří ve své dystopické společnosti ovládali vše, byli tenkou náhražkou nahrávacích společností, které chtěly, aby Rush zněli více jako Bad Company (a pro náctileté fanoušky rodiče, kteří to prostě nechápali).
V kapele a v Peartově psaní ze sedmdesátých let bylo více humoru, než někteří jeho kritici chápali – například skladba „By-Tor and the Snow Dog“ z roku 1975 byla inspirována přezdívkami dvou psů, které Danniels vlastnil. „Vzpomínám si, jak jsem jednou ráno řekl Geddymu: Nebylo by vtipné, kdybychom udělali fantasy skladbu o By-Torovi a sněžném psovi?“ řekl. Peart mi vyprávěl. Dokonce i ve svém vrcholném progovém období, na albu Hemispheres z roku 1978, byla kapela natolik sebevědomá, že skladbě „La Villa Strangiato“, mistrovskému instrumentálnímu dílu, dala jízlivý podtitul „An Exercise in Self-Indulgence“.
„The Spirit of Radio“ z alba Permanent Waves z roku 1979 dostála svému názvu a zajistila Rush rozsáhlé vysílání v rádiích FM, po němž následovalo jejich vůbec největší album Moving Pictures s Peartovým strhujícím výkonem v písni „Tom Sawyer“, podtrženým jedněmi z nejnesmazatelnějších bicích výplní v rockové historii. Rush byli nyní velcí a Peart z toho neměl radost. Když slyšel, jak Roger Waters zobrazil rockové odcizení na albu The Wall od Pink Floyd, napsal Watersovi děkovný dopis, že tak dobře vystihl jeho vlastní pocity.
Jeho přítel Matt Stone, spolutvůrce South Parku, byl ohromen, když zjistil, jak špatně se Peart dokáže cítit, když ho někdo pozná na veřejnosti, a to i na sklonku jeho kariéry. „Byl to opravdu divný chlapík, co se týče jeho slávy,“ říká Stone. (Z tohoto důvodu Peart obzvlášť miloval Stoneovy halloweenské večírky, kde se mohl setkávat s lidmi v převleku – což jeden rok znamenalo, že byl celý v kostýmu.)
Peart vyvinul strategii, jak se osvobodit. „Vezl jsem s sebou v tourbusu kolo a někdy jsem ve dnech volna jezdil na kole po venkově,“ řekl mi, „a pak, když byla města od sebe vzdálená sto mil, jsem to mohl dělat na vlastní pěst, a to bylo největší vzrůšo. Celý doprovod odjel a já byl v malém městečku v motelovém pokoji a sám, a v té době nebyly žádné mobily ani nic jiného. Jen já a moje kolo.“ Podnikal i mimoškolní výlety, jezdil po Africe (na jedné cestě vezl výtisk Aristotelovy Etiky a sbírku dopisů Vincenta Van Gogha) a Číně. Nedostatek, kterého byl v Africe svědkem, ho změnil a posunul na povrch „krvácející srdce“ jeho libertariánství.
Peart se pokusil ukončit Rushovo koncertování již v roce 1989, kdy bylo jeho dceři Seleně 11 let. „Po dlouhých zápasech ve vlastní mysli jsem dospěl k poznání, že pokud si budu říkat hudebník, pak budu muset vystupovat živě,“ řekl mi. „Zkoušení mě baví mnohem víc než vystupování. Je v tom všechna ta výzva a uspokojení, ale bez tlaku. A nemusíte odcházet z domova. Už v devětaosmdesátém jsem si říkal: ‚Představ si, že by měli hologram, takže bych každý den jen šel na jedno místo, zahrál si a pak šel domů‘. “
Peart cítil večer co večer silný tlak, aby dostál své vlastní pověsti. „Nikdy se nehodnotil tak vysoko jako ostatní,“ říká bubeník Police Stewart Copeland, další z jeho přátel. „Ale velmi silně cítil odpovědnost, kterou nesl za to, že je bohem bicích. Vlastně tak trochu břemeno.“
ANALOG KID: Počínaje prvními turné Rush využíval Peart prostoje k nekonečnému čtení.
Carrie Nuttallová
V květnu 1994 se v nahrávacím studiu Power Station v New Yorku sešli Peartovi skvělí rockoví a jazzoví bubeníci, od Steva Gadda přes Matta Soruma až po Maxe Roache, pro album, které produkoval na počest velkého swingového bubeníka Buddyho Riche. Peart si všiml, že jeden z hráčů, Steve Smith, se od doby, kdy ho viděl naposledy, nápadně zlepšil, a dozvěděl se, že studoval u jazzového guru Freddieho Grubera. V roce svých 42. narozenin, kdy už byl všeobecně považován za nejlepšího žijícího rockového bubeníka, Peart Grubera vyhledal a začal brát lekce hry na bicí. „Co jiného je mistr než mistr žák?“ zeptal se Gruber. Peart se v roce 2012 svěřil časopisu Rolling Stone.
Byl přesvědčen, že léta hraní se sekvencery u syntezátorových skladeb z katalogu Rush z osmdesátých let jeho bubnování ztuhlo a on se chtěl zase uvolnit. (Přes všechnu snahu a mistrovství byly oblasti, které nedokázal zdolat ani Neil Peart: „Abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli Neil někdy úplně ‚pochopil‘ jazzové high-hat věci,“ napsal láskyplně Peter Erskine, který v roce 2000 převzal roli Peartova učitele.)
Rush jako celek pociťovali na svém dalším albu Test for Echo z roku 1996 jisté tvůrčí vyčerpání, ale Peart měl pocit, že díky přepracovanému smyslu pro čas předvedl své dosud nejlepší hraní. Našel také nový způsob, jak učinit turné snesitelným, dokonce příjemným, a to cestováním z jednoho termínu na druhý na svém motocyklu BMW. „Každý den jsem v reálném světě,“ řekl mi, „vidím lidi v práci a v každodenním životě, vedu drobné rozhovory na odpočívadlech, na benzinových pumpách a v motelech a celý ten každodenní americký život.“ Uplyne pět let, než kapela znovu vyjede na turné.
Desátého srpna 1997 Peart a jeho žena Jackie pomáhali devatenáctileté Seleně sbalit auto, když se chystala odjet na Torontskou univerzitu, aby tam zahájila druhý ročník. Očekávaný čas jejího příjezdu nastal a odešel bez telefonátu. O několik hodin později přišel k Peartovým dveřím policista. Na Selenině pohřbu Peart řekl svým spoluhráčům, aby ho považovali za důchodce, a Lifeson s Leem předpokládali, že kapela skončila. Jackie byla zdrcená a během několika měsíců se dozvěděla diagnózu metastazující rakoviny. Na tuto zprávu reagovala „téměř vděčně“, napsal Peart. Jackie zemřela v červnu 1998. Je pohřbena vedle jejich dcery.
Peart nechal všechno za sebou, nasedl na motorku a jel. Cítil se odcizený sám sobě; v jednu chvíli si pustil jedno ze svých starých instruktážních bubenických videí a měl pocit, že se dívá na jiného člověka. Zůstala v něm však část, „malá dětská dušička“, a on se ji snažil ze všech sil pěstovat. Byly chvíle, kdy hledal „otupělé útočiště v drogách a alkoholu“, jak se vyjádřil ve svých pamětech z tohoto období Ghost Rider. V polovině své cesty, předtím než se vydal na cestu po Mexiku, se Peart na týden vymanil z izolace a strávil nějaký čas v Los Angeles s fotografem Rush Andrewem MacNaughtanem.
TIME STAND STILL: Rush in 1977. „Neil měl skvělý úsměv,“ říká Lee.
Fin Costello/Redferns/Getty Images
Jednou z mála věcí, které ho v tomto období rozesmály, byl South Park, takže Pearta potěšilo, když ho MacNaughtan představil Stoneovi. „Andrew říkal: ‚Neil přijede do města,'“ vzpomíná Stone. „Pojďme se opít a vyrazit si. Sehnal jsem si nějaké párty materiály a vyrazil do Hollywood Hills. Kvůli tomu, co se stalo, to bylo: ‚Nemluv o holkách. Nemluv o dětech.‘ Tak jsme se bavili o umění a filozofii a rock & rollu a cestování. … Ale byl to chlap, který byl prostě kurevsky smutný.“
Během více než roku a 55 000 mil cest na motorce se Peart začal uzdravovat. Nakonec nadobro skončil v jižní Kalifornii, připravený začít znovu. „Když jsem se sem poprvé přestěhoval, bylo to pozoruhodné, protože můj život byl jeden kufr, kolo a boombox,“ řekl mi. „Veškerý majetek, který jsem měl. Pronajal jsem si malý byt u mola v Santa Monice. A přihlásil jsem se do zdejšího klubu Y. Každý den jsem cvičil jógu nebo chodil do Y, jezdil na kole, vracel se domů a poslouchal svůj boombox a bylo to skvělé.“ Díky MacNaughtanovi se seznámil s Carrie Nuttallovou, nadanou fotografkou, a zamiloval se. V roce 2000 se vzali. Peart zavolal kapele a řekl jí, že je připraven vrátit se k práci.
Rush byli ke svému 40. výročí v roce 2015 stejně populární jako kdykoli předtím a se zpožděním se zařadili do kánonu klasického rocku a popkultury. Po mnoha stylových obměnách se znovu chopili svého základního přístupu, když v roce 2012 vydali, jak se ukázalo, své poslední studiové album, triumfální koncepční album Clockwork Angels.
Peart se však opět zdráhal koncertovat. S Olivií, které je nyní pět let, si byli velmi blízcí a během turné kapely v letech 2012-2013 pro ni byla jeho nepřítomnost bolestivá a znepokojující. Peart ustoupil jen proto, že se u Lifesona objevila artritida a kytarista se obával, že by to mohla být jeho poslední šance hrát. „Když jsem si uvědomil, že jsem v pasti,“ napsal Peart, „vrátil jsem se té noci do hotelu a dupal jsem po pokoji v mocném vzteku a záchvatu extrémního Tourettova syndromu.“ Když záchvat vzteku opadl, rozhodl se řídit příslovím Freddieho Grubera: „Je to tak, jak to je. Smiř se s tím.“
Jak turné pokračovalo, Lifeson se začal cítit lépe. To Peart trpěl. Pokračoval ve své motorkářské rutině, dvaašedesátiletý muž najezdil stovky kilometrů denně, někdy i v dešti, než odehrál tříhodinové koncerty. Kromě jiných problémů se mu objevila bolestivá infekce v jedné noze. „Sotva chodil na pódium,“ říká Lifeson. „Pořídili mu golfový vozík, který ho vozil na pódium. A odehrál tříhodinovou show v intenzitě, v jaké hrál každý koncert. Myslím, že to bylo úžasné.“
Na začátku turné se Peart cítil dobře a naznačil Dannielovi, že by mohl být otevřený přidání dalších koncertů. Jeho pocity se však změnily spolu s jeho fyzickým stavem. „V polovině druhého turné,“ říká Danniels, „mi dal jasně najevo: ‚Už nemůžu. Už nechci hrát.‘ A víte, byl jsem frustrovaný.“ Stejně jako Lee a Lifeson, kteří byli uprostřed jednoho z nejlepších turné Rush, s fanouškovským setlistem, který procházel katalogem kapely v obráceném chronologickém pořadí.
ZLÁ, ZLÁ PÝCHA: Peart pózuje s Lifesonem a Leem v Londýně kolem roku 1978.
Fin Costello/Redferns/Getty Images
„Můj vztah s ním byl spíše přemlouváním,“ dodává Danniels. „Ale ani rozčilování s ním nedokázalo pohnout. Už to nebyl dostihový kůň. Byl to mezek. Mula se nehodlala hýbat. … Nakonec jsem ho pustil. Uvědomil jsem si, že tím negativně ovlivním své přátelství s ním.“
Kapela nikdy nemluvila o významu toho, co se dělo na posledním koncertu Rush ve vyprodaném Foru v L.A. Alespoň ne nahlas. „Rozhovor se odehrával na pódiu,“ říká Lee, „po celou dobu koncertu, v našich očích.“ Peart dal jasně najevo, že se děje něco jedinečného a nejspíš i konečného, když v závěru koncertu přišel se svými spoluhráči před pódium. Bylo to poprvé po čtyřiceti letech, co tak učinil. „Byl to krásný okamžik,“ říká Lee.
Při vší té konečnosti vždy existovala určitá naděje, že kapela najde nějaký způsob, jak pokračovat. „Jestli si myslím, že by Neil udělal něco znovu?“ říká Danniels. „Ano. jednou by to udělal. jinak, ať už by to byla rezidence ve Vegas nebo cokoli jiného. Myslím, že před nemocí ano. Právě ta zabránila tomu, aby se ta věc ještě někdy vrátila.“
Lety Peartovy nemoci byly plné nejistoty. Na začátku byl rok v remisi, než se rakovina vrátila. „Svým způsobem jste se s ním pokaždé loučili,“ říká Lee. „Protože jste upřímně nevěděli. I když se mu dařilo docela dobře. Byly to tři a půl roku skutečné nevědomosti. Časová osa se neustále posouvala. Takže když jste se loučili, bylo to vždycky obrovské objetí.“
Při jedné návštěvě zůstal Lifeson v L.A. několik dní sám. „A když jsem odjížděl, pořádně jsem ho objal a políbil,“ říká kytarista. „A on se na mě podíval a řekl: ‚To mluví za vše‘. A, panebože. A to pro mě bylo, když . Pak jsem ho ještě párkrát viděl, ale pořád ho vidím a cítím ten okamžik.“
Když Lee a Lifeson viděli svého kolegu z kapely naposledy, mohli s ním a Nuttallem naposledy slavně povečeřet. „Smáli jsme se, až jsme se za břicho popadali,“ říká Lifeson. „Vyprávěli jsme si vtipy a vzpomínali na různé koncerty a turné a členy posádky a takové ty věci, které jsme vždycky dělali, když jsme seděli v šatně nebo v autobuse. A připadalo nám to tak přirozené a správné a úplné.“
Peart měl s postupující nemocí určitý stupeň postižení, ale „opravdu, až do konce tam byl,“ říká Perry. „Byl naprosto uvnitř a všechno vnímal.“ (Zpráva po jeho smrti, že Peart byl upoután na invalidní vozík a nebyl schopen mluvit, byla podle přátel zcela nepravdivá.) Zachovával si svou rutinu, každý všední den mířil do své jeskyně, setkával se tam s přáteli a na podzim 2019 si dokonce uspořádal poslední narozeninovou oslavu.
Když už Peart nemohl řídit, vozili ho tam jeho přátelé Michael Mosbach a Juan Lopez. „Jsem opravdu vděčný a hrdý,“ říká Nuttall, „že jsem Neilovi mohl poskytnout možnost dělat stále všechny ty věci, které chtěl dělat, opravdu až do samého konce. Ale bez Juana a Michaela bych to nedokázal.“
Peart po posledním koncertu Rush už na bicí nikdy nehrál. V jeho domě však byla bicí souprava. Patřila Olivii, která brala lekce a vážně se nástroji věnovala. Peartovi rodiče mu dovolili postavit si bicí ve svém obývacím pokoji a on udělal to samé pro Olivii. O Peartovi vypovídalo vše, že se jeho dcera nestyděla pustit se do nástroje ve stínu jeho vlastních úspěchů. „Neil okamžitě řekl: ‚Má na to,'“ říká Nuttall. „Opravdu zdědila to, co měl on. A to ho samozřejmě nadchlo. … Velmi se snažil, aby se jím necítila zastrašená – neseděl tam a nezíral na ni, když měla lekci. Nebyl by vidět, ale poslouchal by.“
Po Peartově odchodu, který těsně následovala celosvětová katastrofa, to byl pro jeho přátele a rodinu temný a neskutečný rok. Ve světě, který ustrnul na místě, bylo těžké zpracovat zármutek. „Připadá mi, jako by to nebylo tak dávno,“ říká Lee. V táboře Rush se odehrálo i další drama. Lifeson v březnu strašlivě onemocněl, byl několik dní hospitalizován a napojen na kyslík. Testy na Covid-19 byly negativní, ale pozitivní na chřipku, i když během nemoci ztratil chuť a čich. Lifeson se od té doby plně zotavil.
Plánovaný soukromý torontský vzpomínkový večer za Pearta musel být odvolán, ale v Los Angeles se konala malá večeře s kapelou a přáteli a o několik týdnů později tamtéž oficiální vzpomínková akce, kterou uspořádala jeho vdova. „Carrie vybrala krásné místo s výhledem na Pacifik,“ říká Perry. „Bylo to nádherné odpoledne. Pro všechny to byl ozdravný čas. Carrie připravila nádhernou diaprojekci fotografií, které sahaly až do doby, kdy byl ještě chlapec.“
Někteří Peartovi přátelé – Scannell, Perry, Copeland, spolupracovník prózy Kevin Anderson – promluvili před publikem, které zahrnovalo jeho spoluhráče z kapely a další slavné bubeníky: Taylor Hawkins z Foo Fighters, Chad Smith z Red Hot Chili Peppers, Danny Carey z Tool. Copeland ve svém projevu poznamenal, že díky Peartovi všichni přítomní bubeníci sdíleli potupu setkání s fanoušky, kteří jim říkali: „Jsi můj druhý nejoblíbenější bubeník!“
Rozloučení s králi:
John Arrowsmith/Rush Archives
Na závěr se jedenáctiletá Olivia Peartová zvedla a promluvila o svém otci. „Byla úžasná,“ říká Perry. „Je to opravdu Neilova dcera, opravdu chytrá holčička.“
Olivia a její matka se samozřejmě stále potýkají se ztrátou, umocněnou pandemickou izolací. Kanadská hranice je už několik měsíců z velké části uzavřená a odděluje je od Peartovy rozvětvené rodiny. „Když Neil zemřel, náš život se obrátil vzhůru nohama,“ říká Nuttallová, která strávila Vánoce sama s dcerou. „A o osm týdnů později jsme spolu zůstali sami doma a bylo to těžké. … Obě na něj každý den myslíme, každý den o něm mluvíme a každý den nám chybí.“ Přes to všechno Olivia pokračuje v lekcích hry na bicí.
Od Peartova odchodu Lee a Lifeson nenašli příliš velký zájem vzít do ruky své nástroje. „Miluju hraní a nikdy, nikdy jsem nechtěl přestat,“ říká Lifeson během emotivního společného videohovoru s Leem. Lifeson byl ve svém studiu, kde za ním visel téměř tucet lesklých kytar. „A říkal jsem si: ‚Jednou, až budu jen tak sedět a srát si do kalhot, budu chtít pořád hrát na kytaru. A to už je tak nějak pryč. Po jeho smrti už mi to prostě nepřipadalo důležité. Ale myslím, že se to vrátí.“
„Nejdelší dobu,“ říká Lee, „jsem neměl srdce hrát. … Pořád cítím, že ve mně je hudba a v Big Alovi je hudba, ale na nic z toho už nespěchám.“
I když truchlí za svého přítele, Lee a Lifeson si zvykají na to, že i Rush je pryč. „To je konec, ne? To je konec,“ říká Lee. „Pořád jsem hrdý na to, co jsme udělali. Nevím, co budu v hudbě dělat dál. A jsem si jistý, že to neví ani Al, ať už společně, odděleně nebo jakkoli jinak. Ale hudba Rush je vždycky naší součástí. A nikdy bych neváhal zahrát některou z těch písní ve správném kontextu. Ale zároveň musíš vzdát úctu tomu, co jsme my tři s Neilem společně udělali.“
Po posledním koncertu Rush se Peart zdržel v areálu, místo aby odjel na motorce. Pro jednou se v zákulisí skvěle bavil. „Byl plný elánu,“ říká Lee. Neil Peart dokončil svou práci, držel se svých standardů, nikdy nezradil své šestnáctileté já. Pořád hrál na svém vrcholu.
„Měl pocit, že je to dobře odvedená práce,“ říká Scannell, který s ním ten večer trávil čas. „A kdo by to mohl popřít?“
„A kdo by to mohl popřít?