Odůvodnění funkcionalismu
S prosazováním funkcionalistického přístupu byl nejvíce spojován David Mitrany, britský vědec rumunského původu. Mitrany byl během druhé světové války zaměstnán na britském ministerstvu zahraničí, kde plánoval poválečnou obnovu, a částečně se inspiroval programy veřejných prací New Deal administrativy amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Mitranyho také ovlivnilo pozorování propracovaných procesů mezispojenecké spolupráce při přípravě invaze v Normandii a plánů na poválečnou správu Evropy. Tennessee Valley Authority (TVA) byla příkladem nové instituce poskytující konkrétní veřejnou službu, která byla oddělena od územního základu státní moci. V případě TVA se vlády sedmi států vzdaly svých pravomocí nad povodím řeky a dohodly se na vytvoření jedné konkrétní agentury, která měla vypracovat a realizovat ambiciózní plán výstavby přehrad, vodních staveb, výroby elektřiny a vytváření pracovních míst v oblasti vystavené pravidelným povodňovým škodám. Mitrany prosazoval vytvoření řady podobně konstituovaných technických a vědeckých agentur s potenciálně globálním dosahem pro realizaci programů infrastruktury a obnovy, organizovaných spíše na technickém nebo funkčním základě než na teritoriálním.
Mnoho specializovaných agentur ve skutečnosti vzniklo ještě před sepsáním Mitranyho spisu a před vznikem OSN. Dřívější řada tzv. veřejných mezinárodních unií, jako byla Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) založená v roce 1865 a Světová poštovní unie vytvořená v roce 1875, se snažila tyto nové technologie podporovat i regulovat. Vytvoření Mezinárodní organizace práce (ILO) v roce 1919 institucionalizovalo roli organizované práce v rámci mezinárodního stanovování norem v oblasti lidských práv. Přínosem Mitranyho spisovatelské a obhajovací činnosti bylo prosazení rozšíření počtu i úkolů stávajících agentur, vytvoření nových a jejich koordinace pod záštitou OSN. Budování toho, co Mitrany nazýval „fungujícím mírovým systémem“, spočívalo ve dvojím procesu. V první řadě by byl program postupně přenášen na funkční agentury, což je proces nazývaný „rozšiřování úkolů“. Tento proces by rozšířil mandát a kompetence agentur ve srovnání s mandátem a kompetencemi národních vlád. Poté by síť vzájemně závislých vztahů, které by tyto agentury začaly řídit, což je proces nazývaný spillover, vytvořila mezi členy tzv. pracovní mírový systém.
Tento argument později dozrál u mnoha autorů teorie režimů v 70. letech a později. Tito autoři často popisovali proces rozšiřování působnosti agentur tak, že mezinárodní organizace postupně získávají normativní, pravidlotvornou, pravidlovou a nakonec programovou odpovědnost. Například Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE), založená v roce 1956, postupně rozšířila své úkoly z nenáročné technické pomoci na mimořádné právní pravomoci inspekcí, které se vyvinuly pod záštitou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Systém záruk spravovaný MAAE v zemích celého světa je nejrozvinutějším příkladem funkčního systému regulace. Mitrany rovněž tvrdil, že agentury mohou uplatňovat sankce vůči zemím, které jsou hodnoceny jako jednající v rozporu s mezinárodním právem. Dobrým příkladem je opět MAAE prostřednictvím své role v programu Zvláštní komise OSN (UNSCOM), jehož cílem bylo odhalit a zničit irácký program chemických a biologických zbraní po roce 1991.
Po roce 1945 se těžiště vytváření nových funkčních agentur přesunulo od vědecké spolupráce k hospodářskému rozvoji. Vedle brettonwoodských organizací založených v roce 1944 představovaly rozšíření úkolů skupiny Světové banky dceřiné agentury jako Mezinárodní finanční korporace (IFC) z roku 1956 a Mezinárodní rozvojová asociace (IDA) z roku 1960. K další specializaci došlo vytvořením Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO) v roce 1967. Tyto agentury a programy byly vytvořeny záměrně s cílem oddělit funkční spolupráci od politických a bezpečnostních sporů vedených na půdě Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN. Tato snaha odlišit a oddělit technicko-manažerský přístup k funkčním agenturám, jako by kategorie nízké politiky mohla být oddělena od vysoké politiky, se však v pozdějším vývoji funkčních agentur ukázala jako problematická. Po roce 1970, kdy země globálního Jihu (tj. rozvojové země, obvykle z jižní polokoule) získaly většinu hlasů ve Valném shromáždění OSN a v řídících radách specializovaných agentur, se jejich mandáty stále více přizpůsobovaly rozvojovým prioritám. Rozšíření úkolů a přelévání tak získalo nový význam pro podporu a šíření programů mnohostranné pomoci. Agentury se také stávaly předmětem stále častějších politických sporů při vymezování rozsahu svých operací.