I.
Cthulhu, říkají mi. Velký Cthulhu.
Nikdo to neumí správně vyslovit.
Píšeš si to? Každé slovo? Dobře. Kde mám začít – hmm?
Tak dobře. Začátek. Zapiš to, Whateley.
Zplodil jsem se před nesčetnými aeony v temných mlhách Khhaa’yngnaiih (ne, samozřejmě nevím, jak se to píše. Napiš to, jak to zní), z bezejmenných rodičů noční můry, pod hvězdným měsícem. Nebyl to ovšem měsíc této planety, byl to skutečný měsíc. Za některých nocí vyplňoval víc než polovinu oblohy, a když vycházel, mohli jste sledovat, jak po jeho nafouklé tváři kape a stéká karmínová krev, jak ji barví do ruda, až v době svého vrcholu zalil bažiny a věže krvavým mrtvolně rudým světlem.
To byly dny.
Nebo spíš noci, vcelku. Naše místo mělo jakési slunce, ale už tehdy bylo staré. Vzpomínám si, že tu noc, kdy konečně vybuchlo, jsme se všichni sesunuli na pláž, abychom se dívali. Ale to předbíhám.
Nikdy jsem nepoznal své rodiče.
Můj otec byl pohlcen mou matkou, jakmile ji oplodnil, a ona zase byla při mém narození pohlcena mnou. To je moje první vzpomínka, jak už to tak bývá. Jak jsem se vykrucoval ze své matky a v mých chapadlech stále zůstávala její herní chuť.
Nedívej se tak šokovaně, Whateley. Vy lidé mi připadáte stejně odporní.
Což mi připomíná, jestli nezapomněli nakrmit shoggotha? Zdálo se mi, že jsem ho slyšel blábolit.
V těch bažinách jsem strávil prvních pár tisíc let. To se mi samozřejmě nelíbilo, protože jsem měl barvu mladého pstruha a byl jsem dlouhý asi čtyři tvé stopy. Většinu času jsem trávil tím, že jsem se plížil po věcech a jedl je, a na oplátku jsem se vyhýbal tomu, aby se po mně někdo plížil a jedl mě.
Tak proběhlo mé mládí.
A pak jsem jednoho dne – myslím, že to bylo v úterý – zjistil, že život je víc než jídlo. (Sex? Jistěže ne. Do tohoto stádia se dostanu až po svém dalším vyměšování; vaše malá pidiplaneta už bude tou dobou dávno vychladlá). Právě v to úterý se můj strýc Hastur sešikoval do mé části bažiny se srostlými čelistmi.
To znamenalo, že tu návštěvu nehodlá povečeřet a že si můžeme popovídat.
No to je hloupá otázka i na tebe, Whateley. Při komunikaci s tebou nepoužívám ani jedny ústa, že? Tak dobře. Ještě jedna taková otázka a najdu si někoho jiného, komu budu vyprávět své paměti. A ty budeš krmit shoggotha.
Jdeme ven, řekl mi Hastur. Chceš nás doprovodit?“
My? Zeptal jsem se ho. Kdo jsme my?“
Já, řekl, Azathoth, Yog-Sothoth, Nyarlathotep, Tsathogghua , Ia ! Šub Niggurath, mladý Yuggoth a několik dalších. Víš, řekl, chlapci. (Tady ti volně překládám, Whateley, rozumíš. ) Většina z nich byla a-, bi- nebo trisexuální a starý Ia! Šub Niggurath má nejméně tisíc mladých, nebo tak nějak to říká. Tahle větev rodiny měla vždycky sklony k přehánění). Jdeme ven, uzavřel, a zajímalo by nás, jestli máš chuť na nějakou zábavu.
Neodpověděla jsem mu hned. Abych pravdu řekl, neměl jsem své bratrance a sestřenice zrovna v lásce a kvůli nějaké obzvlášť eldritické deformaci rovin jsem měl vždycky velké potíže je jasně vidět. Na okrajích bývají rozmazané a některé z nich – Sabaoth je toho příkladem – mají hodně okrajů.
Ale byl jsem mladý, toužil jsem po vzrušení. „V životě musí být něco víc!“ křičel jsem, když se kolem mě rozkošně pěnivý zápach močálu rozmazával a nad hlavou kvíleli a skřehotali ngau-ngau a zitadoři. Řekla jsem ano, jak jste asi uhodli, a pádila jsem za Hasturem, dokud jsme nedorazili na místo setkání.
Jak si vzpomínám, další měsíc jsme strávili diskusemi o tom, kam půjdeme. Azathothovi leželo na srdci vzdálené Šaggai a Nyarlathotep měl zálusk na Nevýslovné místo (zaboha mě nenapadá proč. Když jsem tam byl naposledy, bylo všechno zavřené). Pro mě to bylo všechno stejné, Whateley. Kdekoli, kde je vlhko a nějak jemně špatně, a já se cítím jako doma. Ale Jog-Sothoth měl poslední slovo, jako vždycky, a my jsme přišli na tuhle rovinu.
Setkal ses s Jog-Sothothem, viď, moje malá dvounohá bestie?“
Myslel jsem si to.
Otevřel nám cestu sem.
Pravdu řečeno, moc jsem o tom nepřemýšlel. Pořád si to nemyslím. Kdybych věděl, jaké problémy nás čekají, pochybuju, že bych se obtěžoval. Ale tehdy jsem byl mladší.
Jak si vzpomínám, naše první zastávka byla matná Carcosa. To místo mě vyděsilo k smrti. Dneska se na tvůj druh můžu podívat bez zachvění, ale ze všech těch lidí bez šupin a pseudopodů mezi nimi mi běhal mráz po zádech.
Král ve žlutém byl první, s kým jsem si rozuměl.
Král tatterdemalionů. Ty ho neznáš? Strana sedm set čtyři Necronomiconu (kompletního vydání) naznačuje jeho existenci a myslím, že ten idiot Prinn se o něm zmiňuje v De Vermis Mysteriis. A pak je tu samozřejmě Chambers.
Milý chlapík, jakmile jsem si na něj zvykl.
To on mi jako první vnukl ten nápad.
Co se dá k čertu dělat v téhle ponuré dimenzi? zeptal jsem se ho.
Zasmál se. Když jsem sem přišel poprvé, řekl, pouhá barva z vesmíru, položil jsem si stejnou otázku. Pak jsem zjistil, jakou zábavu si člověk může užít, když dobývá tyhle podivné světy, podmaňuje si jejich obyvatele, nutí je, aby se tě báli a uctívali tě. Je to opravdová legrace.
Starým se to samozřejmě nelíbí.
Starým? Zeptal jsem se.
Ne, řekl, Staří. Píše se to s velkým písmenem. Vtipní chlapíci. Jako velké sudičky s hvězdicovými hlavami, s velkými filmovými křídly, kterými létají vesmírem.
Létají vesmírem? Létat? Byl jsem v šoku. Myslel jsem, že v dnešní době už nikdo nelétá. Proč se namáhat, když se člověk může ploužit, co? Už jsem chápal, proč se jim říká staří. Pardon, Starci.
Co ti Starci dělají? Zeptal jsem se krále.
(O slimáctví ti povím později, Whateley. Je to ale zbytečné. Chybí ti wnaisngh’ang. I když možná badmintonové vybavení by šlo skoro stejně dobře). (Kde jsem to byl? Ach ano.)
Co dělají ti Staří, zeptal jsem se krále.
Nic moc, vysvětlil mi. Jen se jim nelíbí, že to dělá někdo jiný.
Zvlnil jsem se a zavlnil chapadly, jako bych chtěl říct: „S takovými bytostmi jsem se svého času setkal,“ ale obávám se, že Král toto sdělení ztratil.
Víte o nějakých místech zralých na dobytí? Zeptal jsem se ho.
Mávl neurčitě rukou směrem k malému a ponurému kousku hvězd. Tamhle je jedna, která by se ti mohla líbit, řekl mi. Jmenuje se Země. Trochu stranou, ale je tam spousta místa k pohybu.
Hloupý hajzlík.
To je zatím všechno, Whateley.
Řekni někomu, ať nakrmí shoggotha, až půjdeš ven.
II.
Je už čas, Whateley?
Neblázni. Vím, že jsem pro tebe poslal. Moje paměť je tak dobrá, jako nikdy předtím.
Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fthagn.
Víte, co to znamená, že?
V jeho domě v R’lyeh čeká mrtvý Cthulhu a sní.“
Oprávněná nadsázka, to je; v poslední době mi nebylo moc dobře.“
Byl to vtip, jednohlavý, vtip. Tohle všechno si zapisuješ? Dobře. Piš dál. Vím, kam jsme se včera dostali.
R’lyeh.
Země.
To je příklad toho, jak se mění jazyky, významy slov. Rozmazanost. Nemůžu to vystát. Kdysi dávno byla R’lyeh Země, nebo alespoň ta její část, kterou jsem běhal, ty mokré kousky na začátku. Teď je to jen můj malý domek tady, 47° 9′ jižní šířky a 126° 43′ západní délky.
Nebo Staří. Teď nám říkají Starci. Nebo Velcí Staří, jako by mezi námi a sudovými chlapci nebyl žádný rozdíl.
Mlhavost.
Tak jsem přišel na Zemi, a v těch dobách byla mnohem vlhčí než dnes. Bylo to báječné místo, moře bylo bohaté jako polévka a já jsem si báječně rozuměl s lidmi. Dagonem a chlapci (tentokrát používám to slovo doslova). Všichni jsme v těch dávných dobách žili ve vodě, a než bys řekl Cthulhu fthagn, měl jsem je za stavitele, otroky a kuchaře. A vařili, samozřejmě.
Což mi připomíná, že jsem ti chtěl něco říct. Pravdivý příběh.
Byla jedna loď, plavila se po mořích. Na plavbě po Pacifiku. A na té lodi byl kouzelník, kejklíř, jehož úkolem bylo bavit cestující. A na lodi byl papoušek.
Každý kouzelníkův trik papoušek zkazil. Jak? Říkal jim, jak se to dělá. „Strčil si ho do rukávu,“ skřehotal papoušek. Nebo „naskládal to na sebe“ nebo „má to falešné dno“.
Kouzelníkovi se to nelíbilo.
Nakonec přišel čas, aby udělal svůj největší trik.
Ohlásil ho.
Vyhrnul si rukávy.
Mávl rukama.
V tu chvíli se loď vzpříčila a převrátila na bok.
Potopený R’lyeh se pod nimi zvedl. Hordy mých služebníků, odporných rybích lidí, se přehnaly přes boky, popadly cestující i posádku a stáhly je pod vlny.
R’lyeh se opět potopila pod hladinu a čeká na ten čas, kdy strašlivý Cthulhu povstane a znovu zavládne.
Samotný, nad kalnými vodami, se vznášel mág – přehlížený mými malými batrachijskými bubáky, za což tvrdě platili -, držící se břevna, úplně sám. A pak si daleko nad sebou všiml malého zeleného tvaru. Sestoupil níž, nakonec se usadil na kusu nedalekého naplaveného dřeva a on uviděl, že je to papoušek.
Papoušek naklonil hlavu na stranu a zamžoural na mága.
„Dobrá,“ řekl, „vzdávám se. Jak jsi to udělal?“
Jistěže je to pravdivý příběh, Whateley.
Chtěl by ti černý Cthulhu, který se vysoukal z temných hvězd, když tvé nejstarší noční můry sály u svých matek pseudomammarie, který čeká na čas, kdy se hvězdy napraví, aby vyšel ze svého hrobového paláce, oživil věrné a obnovil svou vládu, který čeká, aby tě znovu naučil vznešeným a libým rozkoším smrti a hýření, lhal by ti?
Jistěže ano.
Zmlkni, Whateley, mluvím já. Je mi jedno, kde jsi to už slyšel.
My jsme se tenkrát bavili, krveprolitím a ničením, obětováním a zatracováním, ichorem, slizem a bahnem a odpornými a bezejmennými hrami. Jídlo a zábava. Byl to jeden dlouhý večírek a všem se to líbilo, kromě těch, kteří se ocitli napíchnutí na dřevěných kůlech mezi kusem sýra a ananasu.
Oh, v těch dnech byli na zemi obři.
Nemohlo to trvat věčně.
Sestoupili z nebes, s filmovými křídly a pravidly a předpisy a rutinou a Dho-Hna ví, kolik formulářů se musí vyplnit v pětinásobném počtu. Banální malí byrokraté, ti všichni. Bylo to vidět už při pohledu na ně: Pěticípé hlavy – každý, na koho jste se podívali, měl na hlavě pět cípů, rukou nebo čeho, (které, podotýkám, byly vždycky na stejném místě). Nikdo z nich neměl dost fantazie, aby si nechal narůst tři ruce nebo šest nebo sto dvě. Pokaždé pět.
Nemyslel jsem to ve zlém.
Nerozuměli jsme si.
Nelíbila se jim moje party.
Rapali po zdech (obrazně). Nevěnovali jsme jim pozornost. Pak začali být zlí. Hádali se. Nadávali. Hádali se.
Dobře, řekli jsme, chcete moře, můžete mít moře. Lock, stock, and starfish-headed barrel. Přestěhovali jsme se na pevninu – tehdy byla pěkně bažinatá – a postavili jsme gargantuovské monolitické stavby, které zakrněly hory.
Víte, co vyhubilo dinosaury, Whateley? My. Při jednom grilování.
Ale ti špičatí zabijáci to nemohli nechat být. Pokusili se posunout planetu blíž ke Slunci – nebo to bylo dál? Nikdy jsem se jich na to vlastně nezeptal. Pak už jen vím, že jsme byli zase pod mořem.
Musel ses smát.
Město Starých to schytalo do krku. Nesnášeli sucho a chlad, stejně jako jejich tvorové. Najednou se ocitli v Antarktidě, suché jako kost a studené jako ztracené pláně třikrát prokletého Lenga.
Tady končí dnešní lekce, Whateley.
A seženeš prosím někoho, kdo nakrmí toho zatraceného šoggotha?“
III.
(Profesoři Armitage a Wilmarth jsou oba přesvědčeni, že v tomto bodě chybí v rukopise nejméně tři stránky, přičemž se odvolávají na text a délku. Souhlasím s nimi.)
Hvězdy se změnily, Whateley.
Představ si, že ti tělo odříznou od hlavy a ty zůstaneš hroudou masa na chladné mramorové desce, která mrká a dusí se. Přesně tak to vypadalo. Večírek skončil.
Zabilo nás to.
Takže čekáme tady dole.
Strašné, co?“
Vůbec ne. Nedávám bezejmennou hrůzu. Mohu čekat.
Sedím tu, mrtvý a zasněný, a dívám se, jak lidské mraveniště stoupá a padá, jak se tyčí a hroutí.
Jednou – možná to přijde zítra, možná ve více zítřcích, než dokáže obsáhnout tvá chabá mysl – se hvězdy na nebi správně spojí a nastane čas zkázy:
Burácení a hýření, krvavé jídlo a hnus, věčný soumrak a noční můra a výkřiky mrtvých i nemrtvých a zpěv věrných.
A potom? Vrátím se na své místo, kde po tváři měsíce, který je vypouklý jako oko utonulého námořníka, kape v noci krev, a budu estivovat.
Potom se spářím a nakonec ucítím, jak se ve mně něco hýbe, a ucítím, jak si moje maličkost prožírá cestu ven na světlo.
Um.
Píšeš si to všechno, Whateley? Konec. Vyprávění skončilo.
Hádej, co budeme dělat teď? Správně.
Jdeme nakrmit shoggotha.
© Neil Gaiman 1986
Dopis „na pokračování“ vyšel v Dagonu #17 , duben 1987:
Je hezké vidět „Já Cthulhu“ konečně v tisku: jediný další lovecraftovský článek, který mám v plánu někdy udělat, je anotace nějaké korespondence, která se mi dostala do rukou poměrně záhadným způsobem. Což znamená, že není obecně známo, že dopisy H. P. Lovecrafta, které známe a milujeme, jsou v jednom důležitém ohledu neúplné.
Na přelomu dvacátých a třicátých let pobýval v New Yorku mladý anglický spisovatel – který stejně jako Lovecraft nemyslel na psaní dopisů o dvaceti tisících slovech – a pracoval na svých knihách a psal libreta k muzikálům.
To, že Lovecraft, oddaný anglofil, byl jeho fanouškem, není překvapivé. To, že P. G. Wodehouse byl fanouškem Weird Tales, je snad ještě větší. Jak se jejich dlouhá korespondence dostala do mých špinavých rukou, nechci na tomto místě rozebírat. Stačí říct, že vlastním nejen jejich jediný společný román (alternativně nazvaný The What Ho! On The Threshold a It’s the Call of Cthulhu, Jeeves ), ale také úryvky z jejich muzikálu Necronomicon Summer, v němž je hrdinka vyzvána, aby zazpívala ony nesmrtelné verše:
Možná jsem jen ptáček v pozlacené kleci
Zajatec jako papoušek nebo holubice,
ale když se dívka setká s obřím lipofágem
Srdce se jí rozkousne a zlomí, jako to staré přísloví
Jsem jen blázen, který
Myslel si, že se Cthulhu
Může zamilovat!
Podobnost obou autorů – nejen ve jménech, ale i v životopise, oba byli například vychováváni tetami (jedna z celé řady podobností) – vede k zamyšlení, proč byla spolupráce neúspěšná a oběma muži utajovaná a proč svou společnou práci vedli v takovém utajení. Jistě, román vrhá fascinující světlo na obě jejich posedlosti (okamžitě se mi vybaví sekvence, v níž je teta Agáta odhalena jako Nyarlathotep, a výprava Wooster-Psmith na třikrát prokleté pláně Leng, oživená jejich běžící bitvou o motýlka Bertieho Woostera).
Když to bude vhodné k vydání; až budou vyjasněna autorská práva; a až bude plně vyřešena významná otázka, zda se jedná o Dopisy Wodehouse-Lovecrafta, nebo o Dopisy Lovecrafta-Wodehouse (nebo zda, jak bylo navrženo, by se mělo přistoupit na kompromis, například na Dopisy Lovehouse-Wodecrafta): pak vás mohu ujistit, že vaše publikace o tom bude vědět jako první.