TAKEO, Kambodža – Svět se modral a zelenal, když můj srp projížděl stonky rýže. Naše parta mlčela a potila se v parném odpoledni. Jediným zvukem bylo praskání lámajících se stébel a šoupání nohou v monzunem napájené vodě. Stará paní v pytlovitém pyžamu (v Kambodži přijatelné denní oblečení) se zastavila a vířila náruč plnou stébel do vázaného snopu.
Krajině jihovýchodní Asie dominují smaragdová rýžová políčka, posetá dělníky, skloněnými jako apostrofy. Z oken autobusů a vlaků se cizinci dívají na tyto pohlednicové výhledy a sní o jednodušším, bukoličtějším životě.
Zatímco někteří lidé touží uniknout práci na rýžových polích, pro mnoho Kambodžanů jsou jejich pole prací lásky, která jim poskytuje obživu a příjem. Ztráta jejich polí (někdy v důsledku nuceného vystěhování) je totiž jedním z hlavních důvodů, proč lidé berou práci v odlehlých továrnách a někdy dokonce propadají prostituci.
Přemýšlel jsem, jaké to vlastně je, pracovat na těchto polích?
Přidal jsem se tedy k rodině farmářů, abych sklidil úrodu na jednom z jejich polí v Takeo – provincii, která hraničí s Vietnamem. Rýžová pole se rozprostírala do všech stran. Jednotlivé parcely byly označeny tyčemi s igelitovými sáčky, které vlály jako vlajky. Některá pole, osetá v různých ročních obdobích, byla ještě plná mladých rostlin, zatímco jiná byla hnědá a těžká obilím.
Přibližně 75 % z 10 milionů obyvatel Kambodže jsou zemědělci. Rodina obvykle obhospodařuje jen několik hektarů, z nichž každý vynese až 1000 dolarů.
Bylo nás šest. Tři generace pracující společně. Nejmladší byla desetiletá dívka. Při popíjení s rodinou předchozího večera mě dívka poplácala po rameni a řekla: „On je Supheap“. Po přijetí mého kambodžského jména jsem jí to oplatil a pojmenoval ji Daisy. Všichni žasli nad tak exotickou přezdívkou. Daisy se cílevědomě brodila rýžovým porostem.
Pro nás ostatní, kteří jsme byli příliš soustředěni na vysekávání každého stébla, než abychom si dělali starosti s možností chytit parazita z vody, to bylo pomalé, meditativní brodění bahnem po kolena. Bolest zad by nás trápila, kdyby si farmáři mohli dovolit luxus zdravotní péče a volného času, aby si s takovými věcmi dělali starosti. Ale jediný člověk, který se vynořoval ze zelených bažin, třel si záda a stěžoval si, jsem byl já.
Daisy následovala naše spěchající srpy s velkou igelitovou plachtou. Navršila na ni padlé řady a odtáhla je ke svému staršímu bratrovi, který čekal u rachotícího traktoru.
Byla to smyslná práce. Hedvábné bláto vyplňovalo prostor mezi jednotlivými prsty. Soptila jsem dopředu, chytala hrsti šlachovitých stébel a lomcovala jimi. Zlomené trsy ležely v mých stopách. Technika nebyla obtížná a během hodiny jsem sebejistě sekal, po čemž následovalo jen dědečkovské škubání po mnoha stéblech, která jsem vynechal.
Čas se rozšířil. Jedinými hodinami bylo horké, klenoucí se slunce. Bylo to půl hodiny nebo dvě? Osvobozen od zvuku přistávajících e-mailů a volání sirén Facebooku se stres vypařil. Práce připomínala meditaci: chytit a stříhat, chytit a stříhat.
Proces se přerušoval jen kvůli fotografování. Já měl svůj fotoaparát a Supon, hlava rodiny, svůj bílý iPhone. S každou fotkou jsme se pokoušeli zachytit oceán do kelímku.
Supon byl na svůj iPhone pyšný. Když jsem si udělal vítanou přestávku od práce, abych mohl pořizovat snímky, Supon vyrobil svůj bílý přístroj a pořídil si vlastní. Supon je blázen do Facebooku. Své snímky nahrál dříve než já pomocí kambodžského levného mobilního internetu. Přidal k nim popisky v lámané angličtině jako: „Cizinec dnes pomáhá mé rodině, velmi šťastný, komu se to líbí?“. (Aplikace, která vykresluje khmerské písmo do Facebooku, musí být teprve napsána). S více než třemi akry rýžových polí je Supon bohatší než jeho vrstevníci, kteří se spokojí s levnějšími značkami smartphonů, které se prodávají kolem 120 dolarů.
Každý akr vyprodukuje 8000 liber rýže při dvou ročních sklizních. Většina z ní uživí Suponovu rozvětvenou rodinu, která stejně jako většina Kambodžanů jí rýži ke každému jídlu. Vše, co zbude, se prodá na nákup masa, zeleniny a hospodářských zvířat.
Někdy si Supon na práci najme hřmotný kombajn, ale ten den jsme sekali ručně. Cena pronájmu není o tolik vyšší než náklady na profesionální kombajny, které si většina rodin najímá na pomoc. Většinou se jedná o chudší členy komunity, kteří nemají půdu. „Kombajn zbavuje rýži zrn, ale stonky nechává ve vodě,“ řekl Supon. „Proto také sklízíme ručně, abychom mohli stonky zachránit a nakrmit jimi krávy.“
Po sklizni následuje mlácení, obvykle zhruba během jednoho dne. Zrna se z rostliny strhávají nohou a sebrané slupky se rozprostřou na slunci, aby se usušily. V období sklizně je každý dům obalen igelitovými plachtami pokrytými hnědými zrny. V závěrečné fázi procesu se rýže protáhne mlýnkem, aby se odstranily slupky.
„Odhaduji, že v Kambodži pěstujeme nejméně 300 odrůd rýže,“ řekl Ouk Makara, ředitel Kambodžského institutu pro výzkum a rozvoj zemědělství. „Máme různé odrůdy podle toho, zda se rýže pěstuje v období sucha nebo v období dešťů.“
Nejoblíbenější odrůdou pěstovanou v období dešťů je kambodžská jasmínová rýže neboli Phka Romdoul. V listopadu byla již potřetí za sebou vyhlášena nejlepší rýží na světě.
Po půldenním shýbání a pocení jsme ukrajovali z posledních zbytků pole. Z vody vyčuhovaly tisíce strnišť. Odpolední slunce mezi nimi prosvítilo síť. Sevřel jsem si chytrá záda a prohnul se dozadu. Suponův tchán se postavil a usmál se svými dvěma zbývajícími zuby. Také si třel záda.
„Každého po nějaké době bolí záda,“ řekl Supon. „Ta tvoje budou bolet víc, protože na ně nejsi zvyklý.“ Jedno kambodžské přísloví tvrdí: „Neplánujte studium s touhou stát se ministrem vlády… musíte studovat, abyste se stali zemědělcem a měli v budoucnu bohatství.“
To poukazuje na skutečnost, že pro mnohé je pěstování rýže nejdostupnější cestou k finanční stabilitě. Je to těžká práce. V Kambodži se sázení, ošetřování a sklizeň provádí téměř výhradně ručně – není neobvyklé, že ke konci života vidíte starší lidi ohnuté na dvojnásobek artritidou.
Když jsme skončili, plahočili jsme se zpět do Suponova dřevěného domku. Tam Suponova usměvavá žena Supea rozložila rýži, smažená vejce, vepřové maso a zeleninu. Pomazánku jsme zpustošili během několika minut.
Její batole a synovec už jedli. Motali se kolem a luštili svou první větu „hop bai“, což znamená „jez rýži“, ale používá se k popisu všech druhů jídla. Rýže je totiž v kultuře natolik zakořeněná, že se kolem ní točí fatická konverzace. „Dobrý den, už jste jedli rýži?“ je běžný pozdrav.
Když padl večer, ležel jsem v houpací síti a snažil se udržet oči otevřené. Supon se naklonil a políbil svou ženu. Jeho tchán a tchyně seděli na dřevěné plošině, pohupovali nohama a nic neříkali. Každou noc spí všechny tři generace na podlaze jediného pokoje v patře.
Přes problémy, kterými je Kambodža známá, jsem tam, v Suponově domě, neviděl chudé lidi. Neviděl jsem ani obyvatele společnosti, která se snaží dostat do zaslíbené země „rozvoje“. Supon navštěvoval univerzitu v Phnompenhu, školné mu hradil bohatý přítel, ale studia zanechal a dal přednost tradičnímu životnímu stylu.
Pravda, když si promluvíte s migrujícími dělníky v oděvních továrnách nebo na plantážích, většina z nich touží po návratu do venkovské idyly pěstování rýže a drobného zemědělství. Důvody, proč to mnozí neudělají, jsou složité – někteří nemají dostatek půdy, aby uživili své početné rodiny, jiní nemají půdu vůbec a klesají na dno společnosti. Ale je spousta takových, jako je Supon, těch, kteří si zvolili farmářský život a úspěšně procházejí jeho těžkostmi se srdcem překypujícím štěstím.
