V tomto seriálu jsem několikrát použil termín „radikální centrismus“. Než to uzavřeme, rád bych vysvětlil, kam podle mého názoru libertariáni v politickém spektru patří, pokud nebudeme „napravo“. Následující text je upraven z mého příspěvku v připravované knize Why Liberty (Proč svoboda).
Politické spektrum levice-pravice je standardním úvodem do politického myšlení: pokud věříte X, jste nalevo, a pokud věříte Y, jste napravo. To, co X a Y představují, se liší podle toho, s kým mluvíte; jeho vzývání vybízí lidi, aby se zařadili někam do tohoto spektra, i když je jejich názory neumisťují na jedno místo tohoto spektra. Zvláště absurdní je, když se nám říká, že „oba extrémy se setkávají, čímž se ze spektra stává kruh“, na jehož obou koncích jsou soupeřící formy násilného kolektivismu. Když tedy poprvé uslyšíte o klasickém liberalismu nebo libertarianismu, můžete si položit otázku, na kterou stranu „spektra“ tato filozofie spadá.
Nespadá. Neodmyslitelnou součástí myšlenek liberalismu je odmítnutí standardního levopravého spektra. Libertariánství zpochybňuje a zpochybňuje využívání politické moci. Namísto volby mezi vládními zásahy v té či oné oblasti vnímá libertarianismus politiku jako boj svobody proti moci. Libertariáni berou velmi vážně poučku historika lorda Actona: „Moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně.“ Libertariánství se neřadí na tu či onu stranu spektra, kde na každé straně stojí zastánci toho či onoho druhu donucovací moci.
Takže co je koherentní a co nekoherentní, libertariánství, nebo levo-pravé spektrum s komunismem na jednom konci a fašismem na druhém, se zákazem tabáku na jedné straně a zákazem marihuany na druhé a s kodexy projevu na jedné straně…..a kodexy projevu na druhé? Můžete se rozhodnout sami.
V jistém smyslu, pokud bychom trvali na lineárním spektru, lze říci, že libertariáni zaujímají radikální střed politického diskurzu. Libertariáni jsou radikální ve své analýze – jdeme ke kořenům (latinsky: <em>radix</em>) problémů – a věříme v principy svobody. Dalo by se říci, že jsme centristé v tom smyslu, že ze středu promítáme své myšlenky ven a informujeme politické strany a ideologie napříč spektrem. Výsledkem je, že libertariánské myšlenky prostupují jak levým, tak pravým středem a poskytují jim jejich nejpřitažlivější vlastnosti. Navíc stále větší procento veřejnosti v mnoha zemích je třeba považovat za libertariánské, nikoliv za „levicové“ či „pravicové“.“
Libertariánství je politická filozofie, jejímž středobodem je důležitost svobody jednotlivce. Libertarián může být „sociálně konzervativní“ nebo „sociálně pokrokový“, městský nebo venkovský, věřící nebo nevěřící, abstinent nebo piják, ženatý nebo svobodný…..chápete. To, co libertariány spojuje, je důsledné dodržování předpokladu svobody v lidských záležitostech, že, slovy Davida Boaze z Cato Institute, „je to výkon moci, nikoli výkon svobody, který vyžaduje ospravedlnění“. Libertariáni jsou důslednými obhájci principu svobody a jsou schopni spolupracovat s nejrůznějšími lidmi a skupinami na otázkách, do nichž je zapletena svoboda jednotlivce, mír a omezená vláda.
Libertariánský radikální střed formoval velkou část moderního světa. Jak poznamenal novinář Fareed Zakaria:
Klasický liberalismus, jak nám bylo řečeno, zmizel ze scény. Pokud tomu tak je, jeho epitaf bude znít stejně jako epitaf sira Christophera Wrena, vyrytý na jeho pomníku v katedrále svatého Pavla: „Si monumentum requiris, circumspice“. Pokud hledáte pomník, rozhlédněte se kolem sebe. Zamyslete se nad tím, v jakém světě žijeme – sekulárním, vědeckém, demokratickém, středostavovském. Ať se vám to líbí, nebo ne, je to svět stvořený liberalismem. Za posledních dvě stě let liberalismus (se svým mocným spojencem, kapitalismem) zničil řád, který ovládal lidskou společnost po dvě tisíciletí – řád autority, náboženství, zvyků, půdy a králů. Ze svého rodiště v Evropě se liberalismus rozšířil do Spojených států a nyní usilovně přetváří většinu Asie.
Libertarianismus (současný název pro principiální klasický liberalismus) již hluboce formoval moderní svět. Ve velké části světa již bylo vyhráno mnoho bitev: odluka církve od státu, omezení moci prostřednictvím ústav, svoboda projevu, vyvrácení merkantilismu a jeho nahrazení volným obchodem, zrušení otroctví, osobní svoboda a právní tolerance pro menšiny, ať už náboženské, etnické, jazykové nebo sexuální, ochrana vlastnictví, porážka fašismu, Jima Crowa, apartheidu a komunismu. Tato vítězství umožnili intelektuálové a aktivisté, kterých je příliš mnoho na to, abychom je vyjmenovávali. Díky nim je svět lepší – spravedlivější, mírumilovnější a svobodnější. Díky nim se libertariánský postoj k těmto a mnoha dalším otázkám stal základem rozumné politické diskuse. My však neusínáme na vavřínech. Jako vždy je třeba často znovu bojovat staré bitvy. A pro dnešní mladé lidi, stejně jako tomu bylo v případě předchozích generací, zůstává mnoho bitev, které je třeba vybojovat, a svobod, které je třeba získat.
Jak se libertariánům podařilo získat takový vliv, když působí převážně mimo stranickou strukturu? Někdy skutečně zakládáme vlastní strany, jak o tom svědčí různé (klasické) liberální strany v dnešní Evropě a dalších zemích. Někdy působíme v rámci menších stran, jako v případě Libertariánské strany ve Spojených státech, jejíž kandidát na guvernéra Gary Johnson v roce 2012 poučil miliony lidí o škodlivosti války proti drogám a dalších vládních programů. Někdy pracujeme v rámci stávajících stranických struktur, příkladem jsou prezidentské kampaně Rona Paula jako republikána v letech 2008 a 2012. Dokázal prosadit mnoho libertariánských principů tím, že využil mýdlové krabičky politické kampaně, aby oslovil tisíce mladých lidí nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Ačkoli náš politický aktivismus nabývá různých podob v závislosti na zemi a kontextu, naše myšlenky informují celé politické spektrum.
Připomeňme si Ameriku 60. let, která jsou považována za zlatý věk radikálního studentského aktivismu ve Spojených státech. Na pravici jste měli konzervativní Mladé Američany za svobodu (YAF). Jejich zakládající Sharonské prohlášení, které bylo přijato v roce 1960, tvrdilo: „Že svoboda je nedělitelná a že politická svoboda nemůže dlouho existovat bez ekonomické svobody; že účelem vlády je chránit tyto svobody zachováním vnitřního pořádku, zajištěním národní obrany a výkonem spravedlnosti; že když se vláda odváží překročit tyto oprávněné funkce, hromadí moc, která má tendenci snižovat řád a svobodu.“ Jejich hrdina, senátor Barry Goldwater, slavně prohlásil: „Chtěl bych vám připomenout, že extremismus při obraně svobody není žádná neřest. A dovolte mi také připomenout, že umírněnost v úsilí o spravedlnost není ctností. “
V téže době se na levici objevilo hnutí Studenti za demokratickou společnost (SDS), které stálo v čele protiválečného hnutí. Ve svém prohlášení z Port Huronu, které bylo přijato v roce 1962, potvrzovali: „Považujeme lidi za nekonečně cenné a disponující nenaplněnými schopnostmi rozumu, svobody a lásky. Úpadek utopie a naděje je ve skutečnosti jedním z určujících rysů dnešního společenského života. Důvody jsou různé: sny starší levice byly zvráceny stalinismem a nikdy nebyly obnoveny … hrůzy dvacátého století, symbolizované plynovými pecemi, koncentračními tábory a atomovými bombami, rozmetaly naději. Být idealistou znamená být považován za apokalyptika, za bludaře.“ Bývalý předseda SDS Carl Ogelsby ve svých pamětech Ravens in the Storm vzpomínal: „Libertariánství je postoj, který umožňuje mluvit k pravici i levici, o což jsem se vždycky snažil… Proč chodit s tímto tématem za pravičáky, když bylo na výběr tolik levičáků? Protože nejsilněji jste se proti válce postavili, když jste mohli ukázat, že proti ní vystupuje jak pravice, tak levice.“ Navíc „jsem se brzy rozhodl, že má smysl mluvit o ‚radikálním středu‘ a ‚militantní umírněnosti‘. Měl jsem na mysli, že bychom měli být radikální v naší analýze, ale centrističtí v oslovování konzervativců.“
Ačkoli se lišily oblasti, na které kladly důraz, YAF na ekonomickou svobodu a odpor k socialismu, SDS na občanská práva a mír, jako celek je lze považovat za průkopníky libertariánského aktivismu v moderní době. Z vůdců těchto hnutí se stali učitelé, novináři, profesoři, politici a další osobnosti, které dnes řídí veřejný diskurz. Hlásili se k levici i pravici, ale jejich nejlepší intelektuální argumenty a energie vycházely z jejich základních libertariánských impulsů.
Válka proti drogám je stále více uznávána jako katastrofa. Libertariánské think-tanky, jako je Cato Institute, již desítky let dokumentují smrtící náklady války proti drogám a výhody osobní odpovědnosti a osobní svobody. Libertariánští ekonomové, zejména včetně Miltona Friedmana, vysvětlili zvrácené pobídky, které prohibice vytváří. Morální filozofové tvrdili, že společnost svobodných a odpovědných jedinců by odstranila zákazy zločinů bez obětí, což je argument sahající až k pamfletu Lysandera Spoonera z roku 1875 Neřesti nejsou zločiny: A Vindication of Moral Liberty. Protože libertariáni prorazili cestu poukazováním na škodlivé účinky prohibice – na morálku, spravedlnost a míru kriminality, na rodiny a společenský řád – stále více politických představitelů hovoří o důsledcích války proti drogám beze strachu, že budou očerněni jako „zastánci drog“. Patří mezi ně prezidenti Mexika, Guatemaly, Kolumbie a Brazílie, tedy zemí, které trpí kriminalitou, násilím a korupcí, jež prohibice přinesla. Ve Spojených státech jsou mezi těmito osobnostmi guvernéři, bývalí státní tajemníci, soudci, policejní šéfové a mnozí další.
Takto libertariáni mění svět. Jsme radikální v tom, že zatímco ostatní mohou zastávat určité proliberální názory náhodně nebo ad hoc, libertariáni je prosazují z principu. Libertariáni se ocitají na předních příčkách v otázkách, které jsou nejprve považovány za extrémní, ale díky našemu prosazování jsou později považovány za samozřejmé. Jsme centristé v tom smyslu, že nejsme ani levicoví, ani pravicoví, ale naopak promítáme své myšlenky směrem ven, aby informovaly celé spektrum.
Tady se naskýtá velká příležitost. Ideologické bitvy a volby se nevyhrávají na krajích, ale ve středu. Jak ukazuje výzkum Boaze a Kirbyho, „10 až 20 procent Američanů je fiskálně konzervativních a sociálně liberálně-libertariánských. A v posledním desetiletí jsou to na rozdíl od loajálních demokratů a republikánů voliči, kteří se pohybují v širokém spektru“. Většina těchto lidí je s námi zajedno v tom, že preferují jak ekonomickou, tak sociální svobodu, jen ještě nevědí, že to z nich dělá libertariány. Pokud se my libertariáni postavíme a hrdě obsadíme střed, pak budeme mít neuvěřitelný vliv v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Můžeme lidem ukázat, že si nemusí vybírat stranu, že tradiční spektrum je k smíchu, že představujeme žádoucí alternativu k nefunkčnímu statu quo.
Libertariánství není filozofií pravice ani levice. Je to radikální střed, domov pro ty, kdo chtějí žít a nechat žít, kdo si cení jak své vlastní svobody, tak svobody druhých, kdo odmítají vyčpělá klišé a falešné sliby kolektivismu, a to jak „nalevo“, tak „napravo“. Kde na levo-pravém spektru stojí libertariánství? Nad ním.
Poznámky
John Emerich Edward Dalberg, Lord Acton, Historical Essays and Studies, John Emerich Edward Dalberg-Acton, edited by John Neville Figgis and Reginald Vere Laurence (London: Macmillan, 1907). Kapitola: APPENDIX, Letter to Bishop Creighton http://oll.libertyfund.org/title/2201/203934
V případě amerických voličů viz David Boaz, David Kirby a Emily Eakins, The Libertarian Vote: Swing Voters, Tea Parties, and the Fiscally Conservative, Socially Liberal Center (Washington, D.C.: Cato Institute, 2012).
„An Introduction to Libertarian Thought,“ video na http://www.libertarianism.org/introduction.
Fareed Zakaria, “The 20 Percent Philosophy,“ Public Interest 129 (Fall 1997), str. 96-101, http://www.nationalaffairs.com/doclib/20080709_19971299the20percentphil….
„Sharon Statement,“ dostupné na http://en.wikipedia.org/wiki/Sharon_Statement.
Barry Goldwater’s 1964 Acceptance Speech, dostupné na http://www.washingtonpost.com/wp-srv/politics/daily/may98/goldwaterspee…..
Prohlášení z Port Huronu, dostupné na http://en.wikipedia.org/wiki/Port_Huron_Statement.
Carl Oglesby, Ravens in the Storm, A Personal History of the 1960s Anti-War Movement (New York: Scribner, 2008), s. 120.
Carl Oglesby, tamtéž, s. 173.
Milton Friedman, „It’s Time to End the War on Drugs“, dostupné na http://www.hoover.org/publications/hoover-digest/article/7837; Jeffrey A. Miron a Jeffrey Zwiebel, „The Economic Case Against Drug Prohibition“, Journal of Economic Perspectives, Vol. 9, No. 4 (Fall 1995), s. 175-192.
Lysander Spooner, Vices Are Not Crimes: A Vindication of Moral Liberty, dostupná na http://lysanderspooner.org/node/46.
Řadu představitelů orgánů činných v trestním řízení, kteří jsou ochotni vyjádřit se ke katastrofám prohibice, naleznete na adrese Law Enforcement Against Prohibition, http://www.leap.cc.
.