Slyšte slova krále Davida: „Kam mohu jít, abych unikl tvému duchu? Kam mohu před tebou utéci? Když vystoupím k nebesům, jsi tam ty. Ulehnu-li do hrobu, ty jsi tam. Kdybych vstal se sluncem na východě a usadil se na západě za mořem, i tam bys mě vedl.“ (Žalm 139,7-10)
Když však Bůh vstoupil do času a stal se člověkem, ten, který byl neomezený, se stal omezeným. Uvězněn v těle. Omezen unavitelnými svaly a víčky. Po více než tři desetiletí bude jeho kdysi neomezený dosah omezen na rozpětí paže, jeho rychlost zkontrolována na tempo lidských nohou.
Přemýšlím, zda byl někdy v pokušení získat zpět svou neomezenost? Uvažoval někdy uprostřed dlouhé cesty o tom, že by se přenesl do dalšího města? Když mu déšť studil kosti, byl v pokušení změnit počasí? Když mu horko vyprahlo rty, přemýšlel o tom, že by si odskočil do Karibiku pro nějaké osvěžení?“
Pokud se někdy takovými myšlenkami zabýval, nikdy jim nepodlehl. Ani jednou. Zastav se a přemýšlej o tom. Kristus ani jednou nepoužil své nadpřirozené schopnosti pro osobní pohodlí. Jediným slovem mohl proměnit tvrdou zemi v měkké lůžko, ale neudělal to. Jediným mávnutím ruky mohl bumerangem vrátit plivance svých žalobců zpět do jejich tváří, ale neudělal to. Mohl obloukem čela ochromit ruku vojáka, který si pletl trnovou korunu, ale neudělal to. Ale neudělal to.
Pozoruhodné. Ale je to ta nejpozoruhodnější část příchodu? Mnozí by namítli, že nikoli. Mnozí, možná většina, by poukázali za odevzdání bezčasí a bezbřehosti na odevzdání bezhříšnosti. Je snadné pochopit proč.
Není to poselství trnové koruny?“
Nejmenovaný voják vzal větve – dostatečně zralé, aby nesly trní, dostatečně hbité, aby se ohýbaly – a spletl z nich posměšnou korunu, trnovou korunu.
V celém Písmu trny symbolizují nikoli hřích, ale důsledek hříchu. Vzpomínáte si na Eden? Poté, co Adam a Eva zhřešili, Bůh zemi proklel: „Země vám bude plodit trní a plevel a vy budete jíst polní rostliny“ (Genesis 3,17-18). Ostružiny na zemi jsou produktem hříchu v srdci.
Zpupnost má za následek trní. „Život zlých lidí je jako stezky pokryté trním a nástrahami“ (Přísloví 22,5). Ježíš dokonce přirovnal život zlých lidí k trnovému keři. Když mluvil o falešných prorocích, řekl: „Tyto lidi poznáte podle toho, co dělají. Hrozny nepocházejí z trnitých keřů a fíky nepocházejí z trnitého plevele“ (Mt 7,16).
Ovoce hříchu je trní – trnité, pichlavé, řezavé trny. Zdůrazňuji „ostnatost“ trní, abych naznačil věc, o které jsi možná nikdy neuvažoval: Jestliže je plodem hříchu trní, není trnová koruna na Kristově čele obrazem plodu našeho hříchu, který probodl jeho srdce?
Co je plodem hříchu? Vstupte do šípkového háje lidstva a nahmatejte několik bodláků. Zahanbení. Strach. Hanba. Znechucení. Úzkost. Cožpak se naše srdce nezachytilo v těchto ostružinách?“
Ježíšovo srdce však nikoli. Nikdy nebyl pořezán trním hříchu. To, čemu vy a já denně čelíme, nikdy nepoznal. Úzkost? Nikdy si nedělal starosti! Pocit viny? Nikdy nebyl vinen! Strach? Nikdy neopustil Boží přítomnost! Ježíš nikdy nepoznal plody hříchu… dokud se nestal hříchem za nás.
A když se tak stalo, všechny emoce hříchu se na něj sesypaly jako stíny v lese. Cítil úzkost, vinu a osamělost. Neslyšíš ty emoce v jeho modlitbě? „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). To nejsou slova svatého. Je to volání hříšníka.
A tato modlitba je jednou z nejpozoruhodnějších částí jeho příchodu. Napadá mě však ještě něco většího. Chceš vědět, co je na jeho příchodu nejchladnější?“
Ne to, že si zachoval chladnou hlavu, zatímco tucet nejlepších přátel, které kdy měl, pocítil horko a vystoupil z kuchyně. Nebo že nedal žádný příkaz andělům, kteří prosili: „Jen kývni, Pane. Stačí jedno slovo a z těch démonů budou ďábelská vejce.“
Ne že se odmítl bránit, když ho obviňovali ze všech hříchů všech děvek a námořníků od Adama. Nebo že mlčel, když se na nebeském tribunálu ozývaly miliony rozsudků o vině a dárce světla byl ponechán v chladu hříšné noci.
Ani to, že po třech dnech v temné díře vykročil do velikonočního východu slunce s úsměvem a šviháctvím a otázkou pro pokorného Lucifera – „To je tvoje nejlepší rána?“
To bylo super, neuvěřitelně super.
Ale chceš vědět, co je nejvíc super na tom, kdo se vzdal nebeské koruny za korunu trnovou?“
Udělal to pro tebe. Právě pro tebe!
~ Max Lucado
z knihy Vybral si hřeby
.