Už je to rok, co můj bývalý přítel ukončil náš rok a půl trvající vztah rozchodovou esemeskou. Většinu z těch dvanácti měsíců byl ve vztahu… a hádejte co? Celý ten. zatracený. rok jsem byla sama.
Tomuhle článku jsem se nějakou dobu vyhýbala. Psát o rozchodech je jedna z nejtěžších věcí, které člověk může dělat. Budu upřímná. V notebooku mám uloženo šest nebo sedm konceptů, protože jsem nevěděla, jak to udělat nejlépe, způsobem, který by respektoval mého bývalého přítele a zachoval jakoukoli integritu našeho vztahu. Některé z nich jsou plné sprostých slov, nebudu lhát. Jiné jsem psala se slzami v očích. A ještě dnes je těžké o tom mluvit, protože první zlomené srdce v nás zůstává. Pořád cítím tu bolest, kterou jsem cítila ten den, kdy mi přišla ta esemeska, pokud si to chci připomenout. Večer předtím jsme měli plyšový filmový večer, takový nenápadný. Ráno popřál mému tátovi k narozeninám a o čtyři hodiny později se se mnou rozešel. S pláčem jsem ho prosila před dveřmi bytu jeho kamaráda, abychom si o tom mohli promluvit osobně. A on mi napsal: „Jdi za svými spolubydlícími.“
Byl moje první všechno. Poznali jsme rodiče toho druhého. Psali jsme si každý den a každý víkend jsme chodili na rande. Tohle je problém rozchodové esemesky a prosím, prosím vás, přečtěte si to, než ji někomu někdy pošlete- Kvůli té rozchodové esemesce jsem si myslela, že já a moje láska za tu esemesku stojíme. A ano, trvalo mi to rok a stále mi trvá, než se z toho vzpamatuju.
Jediné vysvětlení, které jsem dostala, bylo „budu mít moc práce na medicíně, abych mohla chodit na rande“, přesto tři měsíce po rozchodu se mnou, na medicíně, chodí na rande. Analyzovala jsem všechno, co si přál, abych byla, hubenější, menší, chytřejší, dospělejší, méně citlivá, indiánštější. Každý den. Šest měsíců.
Tři dny po rozchodu jsem nejedla. Celý den potom jsem nemohla přestat plakat. Neudělala jsem zkoušky. Nemohla jsem být sama. Když jsem se učila ve svém pokoji, měli mě rodiče na Facetime. Měla jsem hrozný strach. Obvykle chodím do knihovny, ale zákonitě jsem nemohla přestat brečet, i když jsem tak moc chtěla být normální. Můj pokrok spočíval v tom, že jsem byla schopná tři hodiny spát nebo udržet v sobě misku ovesných vloček.
Semestr skončil a v létě mi zbývaly dvě možnosti: Vyhnout se rozchodu, nebo o něm přemýšlet jako v minulém semestru. Snažila jsem se tomu vyhnout, protože mi bylo z té bolesti špatně. Zaměstnávala jsem svou mysl do té míry, že jsem se psychicky nutila na jeho jméno ani nepomyslet. A to to ještě zhoršilo. Tohle je příklad toho, jak se NELÉČIT z rozchodu. Pohřbít city a odsunout je stranou není nikdy správné řešení. Protože ony se nakonec stejně vynoří a stalo se.“
V dalším školním roce mě to z ničeho nic zasáhlo. V klidu jsem si objednávala pití ve Starbucks a pak mě přepadl pocit Panebože, musím zvracet. Běžela jsem na záchod a nemohla jsem se přestat potit. Zvracela jsem a snažila se uklidnit, ale v tu chvíli už jsem zase brečela. Nedokázala jsem říct, co se děje. Svět se mi strašně točil a já se pořád objímala v domnění, že mi to pomůže. Uvědomila jsem si, že je konec. Plně jsem se s tím smířila. Rozešel se se mnou. Jsem sama. A to mě uvrhlo do panického šílenství. Všechny ty pocity. Ty chvíle, kdy jsem si říkala ne, budeme z toho smutní později. Nebo když jsem předstírala úsměv nebo klid… na ničem z toho už nezáleželo. Nedokázala jsem předstírat nic jiného než paniku a úzkost. Vzpomínám si, jak jsem po svém utrpení na záchodě seděla s kamarádkou. Podal mi sklenici horkého mátového čaje s párou a řekl mi „ok, řekni mi všechno“. A já to udělala. Každý vyčerpávající detail doprovázený fotkami, které mi řekl, abych smazala. Nevím, jestli rozuměl, co říkám, protože jsem hrozně brečela. Ale potom mě odvedl zpátky do koupelny a řekl mi, abych si umyla obličej.
Dnes si vzpomínám, jak jsem se dívala do zrcadla v koupelně a viděla svůj odraz. Cítila jsem, jak mi v žaludku těžce klesá tíha strachu. Cítil jsem se hrozně, protože jsem člověku, který se na mě díval, tak strašně ublížil. Řekla jsem jí, že za to, co se stalo, může ona. Obviňovala jsem ji z jeho podlého jednání během vztahu i na jeho konci. Šikanovala jsem ji. Říkala jsem jí, že může poslouchat jeho poznámky o tom, jak by se měla změnit. Snažil jsem se ji zničit. A ona se tu na mě dívala a prosila mě, abych přestal. Poslechl jsem ji. Ten den jsem si slíbila, že už nikdy nedovolím, aby mě někdo tolik ovládal. Slíbila jsem si, že se budu mít ráda, abych věděla, jak se ke mně má muž chovat. Slíbila jsem si, že najdu úsměv, který ten kluk ukradl dívce, jež se na mě dívala v zrcadle.
Takové je jít dál. Jdeš dál k lepší verzi sebe sama.“
Nikdy jsem nechtěla psát o svém rozchodu, protože jsem nechtěla, aby to byla jediná věc, která lidi napadne, když uslyší moje jméno. Jo, ta holka Natasha….. Její přítel ukončil jejich vztah kvůli textové zprávě. A hádejte co, ona je STÁLE nezadaná. Protože tohle si lidi myslí. Společnost si myslí, že člověk, který se dá dohromady s jiným partnerem, může jít dál, a ten, kdo je pořád single, pořád vzpomíná. To nemůže být dál od pravdy. Poslední rok mi chodí esemesky o tom, jak se on posunul dál a já „ne“. Tohle není článek o tom, že bych říkala, ach jo, jen proto, že jsem se tak rozhodla, jsem se rychle přesunula k lepším světlejším věcem! Našla jsem si svého okouzlujícího prince a jedeme na dovolenou na Bali! Ne.
Toto je článek o tom, jak jsem zjistila, co vlastně znamená jít dál. Je to pomalé. Je to bolestivé. Budou dny, kdy budete mít pocit, že jste zase na začátku. Ale je to něco, co je nezbytné k tomu, abyste byli funkční lidskou bytostí. Je to proces a uzdravování je pomalé. Proto ho nikdy neurychlujte. Není nic špatného na tom, že jste stále svobodní a váš bývalý je v novém vztahu.
Budu někdy za tuto zkušenost vděčný? Ne.
Budu mu někdy přičítat zásluhy za svůj růst? Ne. protože na konci dne byl pryč. On byl ten, kdo způsobil bolest. Existují zdravé způsoby, jak se s někým rozejít, ale on si vybral ten, který byl pro něj nejjednodušší a pro mě nejtěžší. Jediné, co udělal, bylo, že mi způsobil bolest. Vyrostla jsem sama. Pokaždé jsem pochybovala o své vlastní hodnotě. Musela jsem se z toho vymanit. Lidé mi mohli říkat různé věci, ale kdybych si nevytvořila bezpečné zdravé smýšlení, nemělo by to žádný účinek.
Jde o tohle: Dáváte lidem to, co jste.
Jestliže jste zranění, budete zraňovat druhé.
Jestliže jste milující, budete milovat druhé.
Takže se nevrhejte do vztahu, pokud se stále trápíte, a myslete si, že člověk může odčinit to, čím jste prošli. Protože to způsobí více škody než užitku. Nakonec se vztah vždycky odvíjí od mentality těch, kteří v něm jsou. Nemyslete si, že když budete mít partnera, pomůže vám to najednou jít dál. Jiná osoba vás nemůže vyléčit ani zastavit vaše trápení. Opětovné vztahy mohou způsobit, že se budete cítit osamělejší. To byl i můj případ. Pokusila jsem se o odskok a v polovině jsem to nedokázala. Uvědomila jsem si, že ten kluk není můj bývalý. Není povinností vašeho budoucího partnera napravovat a omlouvat se za chyby, které udělali vaši minulí partneři. To není jejich práce. Budou tě milovat svým jedinečným zvláštním způsobem, ne uklízet nepořádek, který udělal někdo jiný.“
Musela jsem se dát do práce, abych se uzdravila z toho, co se stalo, než jsem vůbec mohla pomýšlet na vztah. A trvalo mi to rok a rostu dodnes. Řeknu vám něco neocenitelného, co jsem se naučil. Tolik jsem se bála být bez někoho, ale uvědomila jsem si něco důležitého:
Za ten rok a půl, kdy jsem byla ve vztahu, jsem se cítila osamělejší než teď, když jsem sama.
Osamělost nepřichází s nedostatkem fyzické přítomnosti. Ve skutečnosti nejbolestivější osamělost nastává, když jste s někým, s kým se máte cítit v bezpečí a koho máte rádi. Ale nedokážete se s ním spojit. I když jsou vedle vás, cítíte se osamělí. Nebojte se být sami. Být sama bych brala kdykoli raději než to, co jsme měli s mým bývalým.
Mám možnost se toho tolik dozvědět; o sobě, o tom, co se mi líbí a nelíbí, o své osobnosti, o tom, co jsem ve vztahu dělala špatně, co chci od budoucího partnera, jak jsem silná, na kterých oblastech musím zapracovat, co mi zaručeně vykouzlí úsměv na tváři po těžkém dni, co mi dává klid. Sebereflexe je neocenitelná.
Nemůžete se spoléhat na to, že vás někdo jiný udělá šťastnými, pokud nedokážete být šťastní sami. Nemůžete někoho milovat a přijímat, pokud nedokážete milovat a přijímat sami sebe. Láska a zdravý vztah začínají u vás. Přesuňte se k sobě. Přesuňte se k lásce k tomu, kým jste. Přesuňte se k pomoci osobě, která se na vás dívá v zrcadle. Musíte se stát silnou osobností, abyste dokázali poznat, kdo jste, a aby to, co říká někdo jiný, nemělo vliv na vaše sebepojetí. Nechci, aby mě miloval někdo jako můj bývalý, protože nebyl schopen milovat to, kým jsem. Pokud tolik chtěl, abych se změnila, pak mě v první řadě nemiloval. Chci, aby někdo miloval mou minulost, přítomnost i budoucnost. Každou chybu. Všechno, co mě dělá výjimečnou. A nebojím se čekání, které si to vyžádá.“
Přesunout se dál je mentalita. Není definováno tím, kdo je vedle vás.
Není nic špatného na tom, když se zamilujete do toho, kým jste, a dáte si čas a prostor, abyste se z toho, co se stalo, uzdravili. Nejsi zodpovědný za to, jak se k tobě chovají druzí, ale máš velkou moc nad tím, jak se chováš sám k sobě.
Přesuň svou lásku zpět na sebe.
Přesuň svou lásku zpět na sebe.