KATOLICKÝ MONARCH
Habsburská monarchie měla dlouholetý vztah k římskokatolické církvi. Jako politický potomek Svaté říše římské měla habsburská monarchie dvojí odpovědnost za duchovní a světské blaho svých poddaných. V této souvislosti byl rakousko-uherský panovník hlavou státu i církve; je však třeba poznamenat, že ačkoli byli habsburští císaři apoštolskými veličenstvy pověřenými šířit katolickou víru a podporovat blaho církve, byli tolerantní i k nekatolickým vyznáním, která se v jejich říši vyskytovala. Židé, muslimové a protestanti byli pod ochranou koruny a mohli v klidu vyznávat svou víru. Karel se pro tuto roli dokonale hodil a je vynikajícím vzorem hlavy státu, která pilně pracuje pro duchovní i světské blaho svého lidu.
Pro ústavní vládu v uherské polovině duální monarchie byla nutná korunovace. Vzhledem k tomu, že zuřila první světová válka a bylo třeba urychlit její průběh, byla korunovace v Budapešti posunuta na dřívější dobu, než bylo obvyklé, ale přesto byla oslavena s velkou slavnostností. Karel a Zita se na tuto událost duchovně připravovali, což byl pro oba dojemný zážitek, který živil jejich duše. Byli pomazáni a korunováni maďarským kardinálem primasem jako Apoštolská Veličenstva. Po přijetí svatého přijímání jim bylo svěřeno pověření zachovávat maďarskou ústavu a blaho římskokatolické církve.
Karel vzal oba své mandáty vážně. Snažil se činit správná etická a morální rozhodnutí, i když přehlížení některých povinností by pro něj mohlo být snazší a možná by mu i umožnilo udržet si trůn. Každé rozhodnutí, čin, příkaz a zákon přijímal s etickou a morální rozvahou, přičemž se řídil kritérii, zda to, co navrhuje, podporuje jak světské, tak duchovní blaho lidu. Tyto dvě funkce pro něj nebylo možné oddělit, protože se jednalo o mandáty, které mu prostřednictvím církve udělil Bůh – tedy o posvátnou důvěru.
Tuto posvátnou důvěru zachovával ve všem, co dělal. Doma císař Karel zřídil ministerstvo sociální péče – první svého druhu na světě. Jeho úkolem bylo zabývat se takovými sociálními otázkami, jako je péče o mládež, válečné invalidy, vdovy a sirotky, sociální pojištění, pracovní práva a ochrana pracovních míst, zprostředkování zaměstnání, podpora v nezaměstnanosti a ochrana emigrace a bydlení. Kdykoli mohl, zmírnil rozsudky smrti a neustále naléhal na své uherské ministry, aby v Uhrách uzákonili všeobecné volební právo (bohužel ministři jeho pokynům odolali a volební právo nebylo za Karlovy vlády uzákoněno). Karel nařídil zavést v paláci přídělové hospodářství, stejně jako v celé Vídni. Organizoval vývařovny, využíval palácové koně a vozy k rozvozu uhlí Vídeňanům, bojoval proti lichvě a korupci a většinu svého soukromého majetku rozdal rozdáváním almužen nad rámec svých možností. Chodil mezi své lidi, trpěl s nimi a utěšoval je svou přítomností a slovy. Jeho poddaní mu říkali „lidový císař“, což byl titul, kterého si vážil více než svých šlechtických a královských titulů.
Na válečné frontě císař Karel zastavil strategické bombardování civilního obyvatelstva a budov, omezil používání yperitu a byl rozhodně proti ponorkové válce a zaminovávání přístavů. Zrušil vojenské tresty svazování zápěstí ke kotníkům, zakázal souboje a zakázal bičování. Vyhlásil amnestii pro každého, kdo byl vojenskými nebo civilními soudy odsouzen za velezradu, urážku královské rodiny, rušení veřejného pořádku, vzpouru nebo agitaci. S nasazením vlastního života navštěvoval vojáky na frontách a v nemocnicích, poskytoval jim veškerou morální podporu a sledoval boje z první ruky. Jako vrchní velitel neposílal své muže nikam, kam by se sám bál jít. Jeho vlastnost objevit se nečekaně kdykoli a kdekoli způsobila, že mu vojáci láskyplně přezdívali: „Karl-náhlý“. Jeho přítomnost vzbuzovala odvahu a statečnost.
Morálně se císař staral o duchovní blaho svého lidu. Měl v plánu postavit po celé Vídni mnoho kostelů, aby byl přístup do kostelů snadno dostupný všem Vídeňanům. Trval také na tom, aby ve všech zákonech a aktech jeho vlády bylo uváděno jméno Boží, protože zákony by měly být motivovány láskou k Bohu a bližnímu. Přijal zákony na ochranu čtenářů před obscénní četbou, zahájil hnutí za zásobování vojáků dobrými knihami a podpořil tisk katolické četby tím, že realizoval vznik katolické tiskárny. Ačkoli začlenil mnoho zákonů a hnutí, aby pozvedl morálku svého lidu, vedl jej především příkladem svého života. Životem zasvěceným Bohu, rodině a vlasti.
Na konci války se po celé říši začala šířit revoluce. Ve Vídni se na něj obrátili členové jeho vlády s žádostí, aby abdikoval. Rezolutně odmítl a prohlásil: „Moje koruna je posvátným svěřenectvím, které mi dal Bůh. Nikdy nemohu opustit tuto důvěru ani svůj lid.“ Vzhledem k tomu, že se říše doslova rozpadala a rakouská vláda se nacházela v chaosu, byl nakonec donucen podepsat dokument o zřeknutí se vlády, v němž se dočasně zbavil vládnutí, dokud se lid nerozhodne, jakou formu vlády si přeje. Nebyla to abdikace – chtěl zachovat posvátnou důvěru, i kdyby to mělo znamenat vyhnanství a chudobu.
Císař Karel odešel do ústraní na rodinné lovecké sídlo Eckartsau u Vídně, odkud byl později poslán do švýcarského exilu. Během pobytu ve vyhnanství se na něj několikrát obrátili bezohlední lidé a skupiny s nabídkou návratu na trůn. Ke svým nabídkám měli samozřejmě postranní a zištné úmysly. Odmítl je se slovy: „Jako katolický panovník nikdy neuzavřu dohodu s ďáblem, a to ani za návrat svého trůnu.“ Kvůli neustálému odmítání abdikace byl poslán do vyhnanství ve Švýcarsku.
Ve Švýcarsku strávil několik klidných let se svou rodinou, ale žádosti z Uher ho neustále prosily o návrat. Uhry byly v té době stále monarchií a Karel byl právoplatným panovníkem. Zinscenoval dva pokusy získat zpět trůn od svého regenta, admirála Horthyho. Poprvé ho admirál Horthy přesvědčil, že ještě nenastal čas vrátit Karla na uvolněný trůn a že je třeba provést další přípravy. Ve Švýcarsku však Karel nadále dostával žádosti o návrat spolu se zprávami, které ho přesvědčovaly, že ho Horthy zradil a nemá v úmyslu trůn vrátit. Pokusil se o druhou restaurační nabídku, která měla podporu francouzské vlády a Vatikánu, ale tentokrát admirál Horthy obelhal univerzitní studenty v Budapešti, vyzbrojil je a poslal proti jejich právoplatnému králi. V domnění, že král je v zajetí slovenských vojsk, vytvořili studenti protiváhu s armádou, která byla Karlovi loajální. Když císař-král viděl, že v jeho jménu dojde ke krveprolití, místo aby se svými věrnými vojsky zatlačil na hlavní město, vzdal se se slovy: „Návrat mé koruny nestojí za prolití nevinné uherské krve.“
Císař Karel byl zajat a poté poslán do vyhnanství na ostrov Madeira, kde brzy smrtelně onemocněl. Ke konci nemoci k sobě povolal své nejstarší dítě, korunního prince Ottu. Chtěl, aby jeho syn a dědic byl svědkem víry, s níž přistupoval ke smrti, a řekl: „Chci, aby viděl, jak umírá katolík a císař.“ I to jasně ukazuje, jak Karel vnímal svůj duchovní a světský mandát jako neodvolatelně propojený.
Jako milující otec a dobrý panovník se Karel v posledních dnech svého života modlil za lid své bývalé říše. Odpustil svým nepřátelům i těm, kteří ho zradili a vyhnali. Jeho nejvroucnějším přáním bylo vrátit se do vlasti. Modlil se za svou vlast a říkal: „Musím takto trpět, aby se mé národy mohly opět spojit.“