Mnozí z nás předpokládají, že co je v naší minulosti, je minulostí. Klinický výzkum však již několik desetiletí bolestně ukazuje, že to, s čím jsme se úspěšně nevypořádali – ani ne tak ve skutečnosti, jako spíše v naší hlavě – může donekonečna ovlivňovat naše chování. A až příliš často negativním, sebezničujícím způsobem.
Věru, jak by mohl někdo pochybovat o tom, že způsob, jakým myslí a jedná, je do jakékoliv míry determinován jeho historií. Respektive tím, jak si tuto minulost (ať už právem, nebo neprávem) vyložili, pokud jde o zachování vlastního bezpečí nebo o únik před nesnesitelnými pocity zranitelnosti.
Jak jsem uvedl v řadě příspěvků, které jsem napsal pro Psychology Today, prvotní emoce hněvu je jedním z vašich nejsilnějších obranných mechanismů. Namísto toho, abyste se obviňovali z toho, co vás zranilo, vyděsilo nebo rozzuřilo – a v důsledku toho se cítili bezmocní, vinní nebo zahanbení -, vám otočení se k hněvu umožní promítnout veškeré dotěrné sebeobviňování nebo osobní odpovědnost na druhé. A dokud si toto psychologické šikanózní jednání skutečně neuvědomujete a nejste k němu kritičtí, nabízí vám vaše tak pohodlné „přenášení viny“ uklidňující pocit spravedlnosti či morální nadřazenosti.
Takže i když emoce hněvu vyvolává značný fyziologický stres, snižuje vaše psychické trápení. Když se totiž rozčílíte, vylučujete adrenalin, který vám biochemicky nemůže pomoci, ale cítíte se silnější. Je nepochybné, že tento příliv energie je jakýmsi pseudoposílením, ale když se „defaultně“ věnujete této ohnivé emoci, cítíte se přesto posíleni. Navíc, a to je paradoxní, když na jakoukoli pociťovanou provokaci reagujete hněvem, neurochemicky se zároveň připravujete na sebeuklidnění. Je to něco podobného, jako když vykřiknete vybranou nadávku bezprostředně poté, co minete hřebík, na který jste mířili, a místo toho zatlučete ukazováček – to znamená, že když se rozčílíte, produkujete nejen adrenalin, ale také noradrenalin, který má uklidňující účinky.
V konečném důsledku je však váš hněv mnohem více vaším nepřítelem než přítelem. Jak upozorňují různí autoři, nakonec poškodí nejen vaše vztahy, a to jak pracovní, tak osobní, ale i vaše sebevědomí. A také bylo opakovaně prokázáno, že poškozuje vaše zdraví a zkracuje váš život (viz např. Redford Williams, Anger Kills, 1993). Proto je nezbytné dozvědět se vše o tom, odkud pochází mimo jakoukoli bezprostřední provokaci, a také o tom, jak ho mírnit.
Tento příspěvek je především o dosažení lepšího porozumění zdroji vašeho hněvu. A pokud lidé ve vašem okolí vnímají váš hněv jako nepřiměřený současným okolnostem, je třeba prozkoumat, zda situace, která vás tady a teď rozněcuje, nevyvolává nevědomě tam a tam nikdy neodložené rozčilení.
Takže podstatné je uvědomit si, že ač neúmyslně, můžete v sobě nést značné množství nenapraveného hněvu z minulosti. Mohli byste to nazvat svou „základní linií hněvu“. (A rozhodně není nulová, protože prakticky každý z nás v sobě skrývá nějaký neuvolněný hněv z dětství.) Pokud jste si na tuto úroveň hněvu zvykli, možná si ani neuvědomujete, že existuje – tedy předtím, než začnete dostávat zpětnou vazbu od druhých, jak na ně působí. Je to obdoba toho, když vám masér řekne, kde fyzicky zadržujete napětí, a protože tuto oblast těla běžně pociťujete, nedokážete pochopit, o čem odborník mluví, dokud tuto oblast napětí nezmírní a vy si nevšimnete, jak se vaše tělo cítí jinak – volněji, uvolněněji a příjemněji.
ZÁKLADY
- Co je hněv?
- Najděte si terapeuta, abyste se uzdravili z hněvu
Pocházíte z potlačované rodiny
Řekněme, že jste vyrůstali v emočně potlačované domácnosti. Pravděpodobně jste se velmi brzy naučili, že jakýkoli plnokrevný projev hněvu je odsuzován – ne-li přímo trestán. Uvědomili jste si, že když zažíváte různé druhy překážek a frustrací, není prostě bezpečné dát průchod své rozmrzelosti. Přesto je důležité pochopit, že zadržování hněvu neznamená, že se časem jednoduše vypaří. Ne, jak zdůraznila Candace Pert ve své průkopnické práci The Molecules of Emotion (1997), neuvolněné emoce ve vás zůstávají (takříkajíc dřímají) v podobě neuropeptidů. A jakkoli jsou z vaší strany nevědomé, může je znovu probudit cokoli ve vašem životě, co vám mladším připomene konkrétní události nebo časové úseky, kdy jste cítili potřebu tuto emoci v sobě „zadržet“.
Ale až budete starší a budete se cítit bezpečněji, pokud jde o vypuštění tohoto hněvu, než tomu bylo dříve, vznikne obrovský vnitřní tlak, abyste tak učinili. A to znamená, že jakýkoli hněv, který nyní vyjadřujete, bude přehnaný do té míry, že se k vašemu současnému podráždění přidají ty staré neuropeptidy, které nyní probublávají na povrch. Dříve byl váš hněv méně přesvědčivý než například vaše úzkost, takže byl zatlačen pod tuto dominantnější emoci. Pokud se však nyní cítíte relativně bezpečně ve vztahu k těm, kteří vás v současnosti frustrují, je mnohem méně pravděpodobné, že vás dřívější úzkost bude omezovat v tom, abyste dali průchod svému hněvu.
Dokud tedy nenajdete vhodný způsob, jak potlačený – nebo dokonce potlačený – hněv z minulosti jednou provždy vybít, může propuknout jako divoké zvíře, které se pustí do útoku na cokoli, co mu připadá nebezpečné. A proto, i když ostatní mohou považovat vaše projevy hněvu za přehnané nebo urážlivé, budou přesto přesně úměrné tomu, co vás nyní provokuje, plus tomu, co vás podobně provokovalo v minulosti (ale co jste se tehdy neodvážili vyjádřit).
Hněv Základní četba
Proto, i když v daném okamžiku bude míra vašeho hněvu připadat oprávněná, prakticky neexistuje možnost, že by lidé, na které jste se jím „zaměřili“, váš výbuch vnímali jako úměrný čemukoli, co řekli nebo udělali. Oběti vašeho slovního (doufejme, že ne fyzického) útoku budou spíše vnímat vaši agresi jako neoprávněnou, přehnanou a (dost pravděpodobně) zbytečně krutou. A tato politováníhodná okolnost vysvětluje, proč může hněv, který vznikl v minulosti, ale nikdy nedostal průchod vůči původním provokatérům, tolik poškodit vaše dospělé vztahy – zejména s rodinou, která se jako ohnisko vašich frustrací může cítit mnohem bezpečněji než vaše původní rodina.
Pocházíte z citově nevázané rodiny
Je také možné, že jste vyrůstali v rodině, kde bylo normou „nechat si vše líbit“. Vaše rodina mohla být neobvykle svárlivá a hádat se téměř kvůli všemu. Tak se prostě mezi sebou „obchodovalo“. A mohlo – ale nemuselo – dojít k následné zášti. Přesto se tato hněvu nakloněná atmosféra mohla týkat pouze tvých rodičů a „výsada“ ventilovat hněv s takovou samozřejmostí se na tebe nevztahovala.
Navíc, pokud ses nepřizpůsobil tomu, co se ti zdálo jako nespravedlivý dvojí metr, byl jsi pravidelně peskován, poučován nebo trestán. V tomto (opačném) typu rodiny se ve vás také probouzel hněv, který však nutně musel být tlumen. A to obvykle znamená, že jakmile se stanete dospělými a cítíte se znepřátelení, stále si uchováváte přesvědčení, že máte stejné právo upustit páru jako kdokoli jiný. Takže vaše současné projevy hněvu se budou vršit na hněv, který jste předtím cítili jako povinnost potlačit.
Ironií osudu může zcela odlišné rodinné zázemí přinést stejné neblahé, hněv potlačující výsledky.
Pocházíte z příliš tolerantní rodiny
Posledním scénářem je situace, kdy vám v dospívání bylo dovoleno projevovat hněv, jak se vám zlíbilo. Možná vás vychovávali rodiče, kteří věřili, že „kluci budou kluci“, nebo váš hněv považovali za projev mužské síly (nechtěli totiž, aby byl jejich syn „slaboch“), a váš hněv – jako reakce na jakoukoli okamžitou frustraci – byl posilován jednoduše tím, že na něj vaši vychovatelé nereagovali negativně. V důsledku toho jste si vypěstovali velmi krátkou pojistku a nevědomky jste si zvykli zastrašovat ostatní, které jste ve skutečnosti nechtěli urazit. Tento vzorec odráží mnoho mužů, kteří „vlastní“ svůj hněv jen do té míry, že tvrdí: „Hej, takový prostě jsem! A ty jsi stejně příliš citlivý!“
Ale i když tato racionalizace může vysvětlovat hněv těchto jedinců – alespoň tak, jak by ho nejraději viděli -, jejich temperament stále nelze přijmout jako něco, co je jim vlastní. Nejenže tedy za něj musí převzít odpovědnost, ale s dostatečnou motivací – a možná i odbornou pomocí – jsou docela dobře schopni ho překonat. Problém totiž nezpůsobila primárně jejich biologie, ale jejich biografie. A navázání kontaktu se zdrojem takového negativního naprogramování bude pravděpodobně představovat první krok k jeho proměně.
Osvobození se od dysfunkčního programování
Co si z toho všeho můžete vzít? Jednoduše to, že to, kolik hněvu z vás vychází v situacích, které vás dráždí nebo urážejí, bude úměrné buď tomu, (1) kolik hněvu jste v sobě původně drželi, když jste se cítili nuceni jeho projevy potlačovat, nebo (2) kolik hněvu se pro vás stalo pohodlným vyjadřovat, protože vaši vychovatelé udělali málo pro to, aby vás od něj odradili. A proto, když vás druzí kritizují za nadměrný hněv, je nezbytné zvážit, zda se takový hněv neskrývá za mnohem starším hněvem, kterému je třeba čelit a konečně ho překonat.
Jako další komplikující faktor je třeba uvést, že než jedinec skutečně vybuchne, všechny nevyjádřené frustrace v obecnější přítomnosti – řekněme z doby před několika minutami až několika dny a ať už s aktuálním cílem hněvu nebo s někým jiným – pravděpodobně také zvýrazní jeho výbuch. Což je jeden z důvodů, proč obecně vzato není dobré emoce zadržovat.
Vzhledem k vlastním klinickým zkušenostem z posledních více než 30 let léčby jedinců s problémy s hněvem, které narušují jejich život, jsem v podstatě dospěl k závěru, že nejvážnější problémy s touto emocí mají ti, kteří se vzhledem k širšímu kontextu své výchovy obvykle nejvíce zlobí. To znamená, že vyrůstali ve výrazně dysfunkčních domácnostech s rodiči, kteří velmi nedostatečně uspokojovali jejich základní přání a potřeby. Protože takové zacházení prožívali jako nespravedlivé, ale zároveň se dozvěděli, že konfrontovat své vychovatele s touto vnímanou nespravedlností situaci jen zhoršuje, byli nuceni veškerý svůj nahromaděný hněv uložit v sobě. V důsledku toho si v dospělosti stále nesou (jako těžké osobní břemeno) velké množství hněvu, který nikdy neměli příležitost vybít.
V takových situacích učení se relativně jednoduchým technikám ovládání hněvu až tak dobře nefunguje. Problém je totiž mnohem hlubší než zvládnutí souboru dovedností, které dokáží udržet hněv na uzdě. Tím totiž nedosáhnete o mnoho víc, než že budete svůj hněv držet na distanc – přesně to, co bylo vaším (pseudo)řešením na prvním místě. Tento ponořený hněv je třeba vynést na povrch a dát mu hlas. A rozhodně si zaslouží, aby byl poctěn pro svou pociťovanou legitimitu.
Takže to, co bude mnohem účinnější při „dokončení“ vašeho minulého hněvu, bude umožnit mu, aby byl konečně potvrzen, potvrzen a uvolněn bezpečným, kontrolovaným způsobem. Dovolíte mu – jak jste to předtím nedokázali -, aby byl vyjádřen (takříkajíc „v duchu“) těm, kteří ho původně vyvolali. Tak se s ní budete moci smířit a nechat ji odejít. V opačném případě se budete jen donekonečna učit, jak v sobě udržovat nespokojenou emoci, která stále touží po tom, aby byla vypuštěna ven.
Techniky, jak se vypořádat s minulým hněvem, jsou popsány v jiných mých příspěvcích (viz poznámka níže). Přesto v mnoha případech může řešení, které hledáte, vyžadovat odbornou pomoc. Můžete totiž skrývat nevědomé překážky v konfrontaci s tím, co ve vás možná stále přetrvává – nebo doutná -, a proto potřebujete intuitivního, pronikavého terapeuta (nejlépe takového, který praktikuje IFS nebo EMDR), aby vám pomohl identifikovat a zpracovat to, co jste tak dlouho cítili povinnost skrývat.
Tady je jen několik mých dřívějších příspěvků, které pojednávají o svépomocných metodách řešení přetrvávajících problémů se vztekem:
- Vnitřní hra na obviňování: Jak válčíte sami se sebou
- Síla být zranitelný (1. část ze 3)
- Vztek: Nenechte svůj hněv „dozrát“ v hořkost
- Mocný dvoufázový proces, jak se zbavit nechtěného hněvu
: Když se dospělí chovají jako děti – a proč?