Abstrakt
Demokratická teorie historicky vycházela z předpokladu, že správným – a možná výlučným – místem politické autority je suverénní stát, který si nárokuje výlučnou politickou moc nad vymezeným územím a obyvatelstvem. Dobře definovaný demos tedy může doprovázet suverénní stát s nárokem na lidovou kontrolu nad politickými rozhodnutími, která je poměrně jednoduchá – alespoň teoreticky, i když zřídkakdy v praxi. Demokratický ideál politické rovnosti pak lze definovat ve smyslu rovné schopnosti všech občanů v demosu vykonávat kontrolu nad politickými rozhodnutími. Kromě toho je státní demokracie v praxi téměř vždy liberální demokracií. A teoretici liberální demokracie mohou specifikovat řadu práv – svobodu myšlení, projevu, sdružování a shromažďování, kontroverzněji práva na soukromý majetek a obživu – nezbytných pro fungování takového systému.2 Takto konstruovaná veřejná moc představuje poměrně úhledný balíček. Ti, kdo se s takovým obrazem sžívají, vítají jakýkoli odklon s hrůzou. Tak například Lowi (1999) odsuzuje kooperativní správu životního prostředí, které tleskali Sabel et al. (1999), jako vzdání se veřejné moci, která umožňuje zúčastněným stranám vytvářet výsledky, které jim vyhovují – ale na úkor veřejného zájmu řádně definovaného na nejvyšších úrovních státní správy.
.