Kniha Izajáš je první ze tří tzv. hlavních proroků hebrejské Bible. Údajně zaznamenává proroctví svého titulního hrdiny, Izajáše, syna Amosova, o němž se však dozvídáme jen velmi málo.
- Proč Bůh nepoužil Adamovu penisovou kost ke stvoření Evy
- Vampýři ve starých židovských textech: Co tam dělali?
- Tu B’av:
Sama kniha se skládá převážně z proroctví psaných tupou kompaktní poetickou hebrejštinou a v době svého vzniku byla pravděpodobně téměř stejně záhadná jako dnes. Přesto tyto verše obsahují jedny z nejslavnějších v celé Bibli, jako například: „budou bít své meče v radlice a svá kopí v prořezávací háky; národ nepozdvihne meč proti národu a válce se už nenaučí“ (Izajáš 2,4). Ale kdo to napsal?
Teorie krále Ezechiáše
Podle tradice, která se poprvé objevuje v Talmudu, sborníku židovského práva redigovaném v Babylonii kolem roku 500 n. l. (Bava Batra 14b-15a), napsal knihu Izajáš král Ezechiáš, který vládl v letech 715-686 př. n. l., a jeho pomocníci.
Jak k tomuto závěru židovští mudrci dospěli, je jasné. První verš knihy říká, že prorok prorokoval za vlády čtyř judských panovníků, z nichž posledním byl Ezechiáš. Dávalo by smysl, že to byl právě král a jeho písaři, kdo po jeho smrti sestavili kompilaci Izajášových proroctví.
Dávalo by také smysl, že královský archiv, pokud v Jeruzalémě prvního chrámu existoval, by pravděpodobně obsahoval záznamy proroctví. Královský archiv semitského městského státu Mari (v dnešní Sýrii) obsahoval záznamy proroctví 1000 let před Ezechiášem. Také královský archiv novoasyrského hlavního města Ninive obsahoval záznamy proroctví, z nichž některá byla napsána jen několik desetiletí po Izajášově době. Vedení záznamů o proroctvích v královských archivech mohlo být normou.
Moderní biblisté jsou přesto spíše skeptičtí. Za prvé, proroctví uložená v Mari a Ninive mají praktický charakter. Například když postavíte tu a tu stavbu, zřítí se, nebo když zaútočíte na toho a toho, zvítězíte a podobně. Lze si představit, proč by se tato proroctví uchovávala a později ověřovala. Izajášova podivná proroctví jsou jiného druhu: je těžké si představit, z jakého praktického důvodu by královští písaři uchovávali proroctví jako „A dám děti za jejich knížata a nemluvňata jim budou vládnout“ (3,4). Jak by toto proroctví kontrolovali, aby zjistili, zda se skutečně vyplní?“
Izajáš mladší?“
I když jsou některé části knihy věrným zobrazením Izajášových slov, hlavní části knihy jimi rozhodně nejsou. To naznačil již rabín Abraham Ibn Ezra ve 12. století, který poukázal na to, že proroctví v kapitolách 40 až 66 a v kapitolách 34 a 35 jsou napsána jazykem zcela odlišným od zbytku knihy a není v nich žádná zmínka o Izajášovi.
Většina moderních badatelů se shoduje na tom, že tyto kapitoly nemohou popisovat proroctví původního Izajáše, ať už je napsal Ezechiáš, nebo ne. Musel je napsat někdo, kdo žil po zničení Jeruzaléma v roce 586 před Kristem. Původní Izajáš žil o více než sto let dříve, takže nemohl říci: „Mluvte utěšeně k Jeruzalému a volejte k němu, že jeho válka je dokonána, že jeho nepravost je odpuštěna, neboť dostal z Hospodinovy ruky dvojnásobek za všechny své hříchy“ (40,2)
Tyto kapitoly musel napsat nějaký jiný prorok žijící v době babylonského vyhnanství. Protože neznáme jeho jméno, učenci ho (nebo méně pravděpodobně ji) označují jako druhého Izajáše nebo Deutero-Izajáše.
Proroctví v posledních deseti kapitolách knihy (56-66) zřejmě napsal ještě třetí prorok, který žil po babylonském vyhnanství, na počátku období Druhého chrámu (pravděpodobně v 5. století př. n. l.). „I ty přivedu na svou svatou horu a obveselím je ve svém domě modlitby; jejich zápalné oběti a jejich oběti budou přijímány na mém oltáři, neboť můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy“ (56,7), – to by například nenapsal prorok žijící v době, kdy Chrám ležel ladem.
Učenci nazývají tohoto proroka Třetím Izaiášem nebo Trito-Izaiášem, i když někteří se domnívají, že jazyk Druhého a Třetího Izaiáše je natolik podobný, že mohlo jít o tutéž osobu, která psala před návratem do Jeruzaléma i po něm.
Apokalypsa velmi brzy
A pak jsou tu kapitoly 36 až 39, které vůbec nejsou proroctvími, ale prózou popisující Izajášův život.
Tato část si hodně vypůjčuje z Knihy královské, která vznikla na samém konci období Prvního chrámu. Například Iz 37,6 je prakticky totožný s 2 Kr 19,6 atd. Je tedy zřejmé, že tyto kapitoly musely být k Izajášovým proroctvím připojeny nejdříve v době exilu, pravděpodobně ještě později.
Podezřelé jsou také kapitoly 24 až 27. V nich se píše o tom, že Izajášova proroctví byla napsána v době exilu. Mnozí badatelé se domnívají, že tyto kapitoly byly napsány mnohem později. Hlásí se k apokalyptické ideologii, tj. že konec časů je blízko a Bůh zasáhne do světa, potrestá zlé a odmění dobré. Zdá se, že tato ideologie se v židovské literatuře objevuje až v helénistickém období, počínaje 4. stoletím před naším letopočtem. Vezměme si např: „Tehdy bude zahanben měsíc a zahanbeno slunce, až bude Hospodin zástupů kralovat na hoře Sion a v Jeruzalémě a před svými předky slavně.“ (Iz 24,23)
Pokud si to všechno vezmeme dohromady, vidíme, že kompozice knihy Izajáš je mnohem složitější, než by se zdálo z tradice.
Je možné, že některé z veršů v prvních kapitolách knihy skutečně řekl Izajáš a zapsali je Ezechiášovi písaři, nebo snad prorokovi následovníci, na které možná naráží verš „Hle, já a děti, které mi dal Hospodin, jsme pro znamení a zázraky v Izraeli od Hospodina zástupů, který sídlí na hoře Sion“ (8,18). Je však zřejmé, že velká část knihy byla napsána mnohem později – během babylonského exilu a v období Druhého chrámu – anonymními proroky a písaři.
V každém případě dosáhlo dílo nejpozději ve 2. století př. n. l. něčeho velmi blízkého své dnešní podobě, neboť v kumránské knihovně – tzv. svitcích od Mrtvého moře – se nacházely rukopisy Izajáše napsané v 1. století př. n. l.. A protože existovaly dva různé typy, z nichž jeden odpovídal řeckému překladu a druhý byl velmi blízký masoretskému textu, musíme předpokládat, že kniha existovala již dostatečně dlouho na to, aby se postupně objevovaly její variantní verze.