Raný život a vzdělání
Freudův otec Jakob byl židovský obchodník s vlnou, který byl před svatbou s chlapcovou matkou Amálií Nathansohnovou jednou ženatý. Zdá se, že otec, kterému bylo v době Freudova narození 40 let, byl poměrně odtažitou a autoritářskou osobností, zatímco matka byla zřejmě pečlivější a citově přístupnější. Ačkoli měl Freud dva starší nevlastní bratry, zdá se, že nejsilnější, i když také nejrozporuplnější vazbu měl k o rok staršímu synovci Janovi, který představoval model důvěrného přítele a nenáviděného soupeře, který Freud v pozdějších fázích svého života často reprodukoval.
V roce 1859 byla Freudova rodina z ekonomických důvodů nucena přestěhovat se do Lipska a o rok později do Vídně, kde Freud zůstal až do nacistické anexe Rakouska o 78 let později. Přestože Freud císařské město neměl rád, částečně kvůli častému antisemitismu jeho obyvatel, psychoanalýza významným způsobem odrážela kulturní a politický kontext, z něhož vzešla. Například Freudova citlivost na zranitelnost otcovské autority v psychice byla dost možná podnícena úpadkem moci, kterým v habsburské říši trpěla generace jeho otce, často liberálního racionalisty. Stejně tak jeho zájem o téma svádění dcer byl komplikovaně zakořeněn v kontextu vídeňských postojů k ženské sexualitě.
V roce 1873 Freud maturoval na Sperlově gymnáziu a zřejmě inspirován veřejným čtením Goethova eseje o přírodě se dal na dráhu lékaře. Na vídeňské univerzitě spolupracoval s jedním z předních fyziologů své doby Ernstem von Brücke, představitelem materialistické, antivitalistické vědy Hermanna von Helmholtze. V roce 1882 nastoupil jako klinický asistent do Všeobecné nemocnice ve Vídni, kde se vzdělával u psychiatra Theodora Meynerta a profesora vnitřního lékařství Hermanna Nothnagela. V roce 1885 byl Freud jmenován lektorem neuropatologie, protože dokončil důležitý výzkum mozkové dřeně. V této době se také začal zajímat o farmaceutické účinky kokainu, kterým se věnoval několik let. Přestože byly zjištěny některé příznivé výsledky v oční chirurgii, které byly připisovány Freudovu příteli Carlu Kollerovi, celkový výsledek byl katastrofální. Nejenže Freudova propagace vedla ke smrtelné závislosti u dalšího blízkého přítele Ernsta Fleischla von Marxowa, ale také na čas pošramotila jeho lékařskou pověst. Ať už tuto epizodu interpretujeme ve smyslu, který zpochybňuje Freudovu obezřetnost jako vědce, nebo ne, souvisela s jeho celoživotní ochotou pokoušet se o odvážná řešení, která by ulevila lidskému utrpení.
Freudovo vědecké vzdělání mělo v jeho práci, nebo alespoň v jeho vlastním pojetí, nadále kardinální význam. V takových spisech, jako je jeho „Entwurf einer Psychologie“ (napsáno 1895, vydáno 1950; „Projekt vědecké psychologie“), potvrdil svůj záměr najít fyziologický a materialistický základ pro své teorie psychiky. Mechanistický neurofyziologický model zde soupeřil s modelem více organickým, fylogenetickým, a to způsobem, který ukazuje Freudův složitý dluh vůči tehdejší vědě.
Koncem roku 1885 Freud opustil Vídeň, aby pokračoval ve studiu neuropatologie na pařížské klinice Salpêtrière, kde pracoval pod vedením Jeana-Martina Charcota. Devatenáct týdnů strávených ve francouzském hlavním městě se ukázalo jako zlom v jeho kariéře, neboť Charcotova práce s pacienty klasifikovanými jako „hysterici“ Freuda seznámila s možností, že psychické poruchy mohou mít původ spíše v mysli než v mozku. Charcotovo prokázání souvislosti mezi hysterickými příznaky, jako je ochrnutí končetiny, a hypnotickou sugescí naznačovalo, že v etiologii nemoci hrají roli spíše duševní stavy než nervy. Ačkoli měl Freud svou víru v hypnózu brzy opustit, vrátil se v únoru 1886 do Vídně se zasetým zárodkem své revoluční psychologické metody.
Několik měsíců po svém návratu se Freud oženil s Martou Bernaysovou, dcerou významné židovské rodiny, mezi jejíž předky patřil vrchní hamburský rabín a Heinrich Heine. Měla mu porodit šest dětí, z nichž jedna, Anna Freudová, se měla stát významnou psychoanalytičkou. Přestože zářivý obraz jejich manželství, který vykreslil Ernest Jones ve své studii Život a dílo Sigmunda Freuda (1953-57), byl pozdějšími badateli nuancován, je zřejmé, že Martha Bernays Freudová byla během bouřlivé kariéry svého manžela hlubokou oporou.
Krátce po svatbě navázal Freud své nejbližší přátelství, a to s berlínským lékařem Wilhelmem Fliessem, jehož role ve vývoji psychoanalýzy vyvolala širokou diskusi. Po celých 15 let jejich důvěrného vztahu poskytoval Fliess Freudovi neocenitelného partnera pro jeho nejodvážnější myšlenky. Freudova víra v lidskou bisexualitu, jeho představa erotogenních zón na těle a možná i jeho přisuzování sexuality kojencům mohly být podníceny jejich přátelstvím.
Poněkud méně kontroverzní vliv mělo partnerství, které Freud navázal s lékařem Josefem Breuerem po svém návratu z Paříže. Freud se začal věnovat klinické praxi v oblasti neuropsychologie a ordinace, kterou si zřídil na Berggasse 19, měla zůstat jeho ordinací téměř půl století. Před začátkem jejich spolupráce, na počátku 80. let 19. století, léčil Breuer pacientku jménem Bertha Pappenheimová – nebo „Anna O.“, jak se jí začalo říkat v literatuře -, která trpěla různými hysterickými příznaky. Místo toho, aby použil hypnotickou sugesci jako Charcot, nechal ji Breuer upadnout do stavu připomínajícího autohypnózu, v němž vyprávěla o počátečních projevech svých příznaků. K Breuerovu překvapení se zdálo, že samotný akt verbalizace jí přináší určitou úlevu od jejich nadvlády (i když pozdější vědecké poznatky zpochybnily její trvalost). Zdálo se, že „léčba mluvením“ nebo „vymetání komínů“, jak ji Breuer, respektive Anna O., nazývali, působí katarzně a vyvolává abreakci neboli vybití nahromaděné emoční blokády, která stála u kořenů patologického chování.
.