Původ slova Gook: Gook je výraz, který v korejštině znamená „země“. (Mi-Gook = Krásná země = Spojené státy) Tento výraz převzali bílí američtí vojáci v korejské válce a změnili ho v rasovou nadávku, protože slyšeli Korejce říkat Mi-Gook a hloupě si mysleli, že říkají „já ‚gook'“, a během vietnamské války se používal také pro Vietnamce, přestože Korejci a Vietnamci jsou dva různé jazyky/etnika/země. Když použijete tuto nadávku, oznamujete světu: „Chybí mi inteligence a sociální dovednosti.“
Tato výměna názorů se odehrála v oblasti Bostonu, na místě, kam často chodíme. Je snadné takovou výměnu odmítnout jako extrémní/šokující, ale stává se to častěji, než byste si mysleli. Není o nic méně násilná nebo méně podlá než normálnější emocionálně manipulativní věci, které lidé říkají, jako například „omlouvám se, jestli tě to urazilo“ nebo „proč na mě útočíš?“, když jsou upozorněni na rasismus. Doufám, že se podíváte do odkazů, které jsem uvedl, a dozvíte se, proč jsou tyto věci stejně škodlivé.
Dobře smýšlející běloši na to mohou reagovat slovy „je mi líto, že se vám to stalo“, ale doufám, že si to přečtete a zvážíte jiné způsoby, jak vyjádřit podporu.
Abych vysvětlil, jak to začalo, ten zbabělec nám podržel dveře, řekl „nihao xie xie (špatně vyslovil mandarínská slova pro „dobrý den/zdravím“ a „děkuji“). Doufám, že nedostanete chřipku“. Řekl jsem mu, že je neslušné říkat „nihao“ náhodným obličejům, které podle něj vypadají jako Asiaté. Uvedl mi všechny špatné/špatně promyšlené předvídatelné výmluvy: „ale já se snažím být zdvořilý tím, že se učím jiné jazyky“, „ale když jsem byl v Asii, tak mě Asiaté zdravili“ (špatné srovnání/falešná ekvivalence kvůli globální bělošské nadřazenosti/kolonialismu a nucené asimilaci do bělošské kultury) a za předpokladu nejlepšího úmyslu jsem se snažil vysvětlit, proč jsou všechny jeho důvody špatné. Bez ohledu na záměr je to neslušné. V překladu to znamená „hele, vypadáš jako cizinec a nepatříš sem, ale podívej se na mě, jak se předvádím, jak to s cizinci umím!“. (ale selhává v tom). A to v případě, že jste si stoprocentně jistí, že mluví mandarínsky. Mohou být Japonci, Korejci, Latinoameričané, Malajci nebo mluvit jinými dialekty čínštiny atd. Mluvit mandarínsky může být pozitivní, pokud jste předtím slyšeli osobu, která vám připadá jako Číňan, mluvit tímto jazykem a tato osoba vám mandarínsky odpovídá. (Více jsem vysvětlil v odkazu).
Pravděpodobně měl zmínkou o nemoci na mysli koronavirus a všechny protiasijské postoje, které se v důsledku této zprávy znovu objevily. Během této výměny jsem se k této části ani nedostal.
Po těchto pokusech vysvětlit, proč to bylo neslušné, jsem dodal, že Američané čínského původu jsou součástí USA už 200-300 let. Nevím, co očekával: „Ó, děkuji“ s úklonou? Ale nelíbilo se mu, že jsem mu řekl, že je nesympatický a hrubý, a nakonec nás nazval „rákosníky“, vyhrožoval smrtí a také dodal: „Musíte nenávidět Trumpa. Zase vyhraje a budou to další 4 roky.“
Přes jeho reakce jsem si myslel, že jsem tehdy na toho rasistického zbabělce reagoval slušně, ale samozřejmě zpětně bych pár věcí změnil.
Měl jsem asi věnovat méně energie a našeho času vysvětlování, proč to vyznívá neslušně, a říct něco jako „to asi nikdy nepochopíš“ a odejít po prvním pokusu o vysvětlení, proč je to neslušné. Nebo jsem možná měla říct účinnější věc: „To je opravdu společensky trapná věc. To bylo divné“ a jít dál. Možná mi už jeho komentář o chřipce naznačil, že nemá cenu se namáhat předpokládat nejlepší úmysly a snažit se vysvětlit, proč je nezdvořilý. Zůstat zticha a přijmout to je však pro mě v tomto bodě mého života velmi náročné.
Myslela jsem si, že když jsme odešli, šel dovnitř, ale nakonec nás sledoval ven a snažil se z dálky si prohlédnout moje auto. (Odešla jsem se slovy „hodně štěstí, aby mě společnost úplně neopustila“, což asi mé bezpečnosti nepomohlo). Nemyslím si, že by byl fyzicky nebezpečný, protože jsem tohoto více než metr osmdesát vysokého dospělého člověka viděl jako malicherné a zbabělé dítě, které se na mě vrhá, ale slovně mi řekl „do měsíce budeš mrtvý“, možná viděl, jakým autem jezdím, a pravděpodobně má snadný přístup ke zbraním a k systémům, které tento druh násilí a oprávnění posilují, takže kdo ví, čeho je schopen.
Nehledě na to, co jsem mohl říct, nejdůležitější je: Neměl bych se do takových situací dostávat. To, jak reaguji na rasismus, není problém. Problémem je rasismus.
Je nechutné, že od té doby, co se to stalo, mě napadla myšlenka, že jsem jeho hněv způsobil já, což svědčí o tom, jak je toto chování normalizované, a poukazuje na to, že jde o společenský problém. Je důležité si připomenout, že jeho hněv způsobilo jeho oprávnění bílého muže a přesvědčení o nadřazenosti/centrismu bílých mužů. Nic, co bych mohl říct, by nikdy nemohlo ospravedlnit takovou násilnou reakci.
Pro ty, kteří to čtou a mají obavy a chtějí pomoci, bych byl rád, kdyby bílí lidé pomohli zajistit, aby se ostatní bílí lidé nadále učili, jak být důsledně antirasističtí. To není identita. Je to činnost, kterou musíte dělat i nadále. Barevní lidé by neměli být nuceni nést toto břemeno. To znamená důsledně se snažit být antirasistou, abyste se vymanili z normy soustředění/nadřazenosti bílých mužů, včetně toho, že se nebudete „vyhýbat politice“ u večeře, budete se o ní neustále učit a konfrontovat lidi. Vyžaduje to také přesnou reflexi a naslouchání zkušenostem barevných a nepopírání toho, že rasismus zaměřený proti bílé nadřazenosti a POC existuje.
Zkušenosti, jako je tato, poukazují na obrovskou propast v empatii, což je základní dovednost v jakémkoli obchodním nebo osobním vztahu. Je důležité přeformulovat tyto problémy nikoliv jako vymýšlení způsobů, jak „neurážet“ „citlivé“ lidi, ale jak se vyhnout společenské neschopnosti a zůstat v USA relevantní. Pokud takto reaguje na to, když mu někdo řekne, že vystupuje hrubě, lze mu věřit pouze v blízkosti zjevně rasistických bělochů a nelze mu věřit v interakci s žádnými barevnými lidmi. Některá odvětví a lidé však mohou zůstat v těchto kruzích a být ve svém bezpečném prostoru. (Odkazovaný příspěvek o tom pojednává podrobněji s méně do očí bijící, ale stále stejně škodlivou reakcí)
Pomáhá i najímání barevných lidí na přednášky/workshopy o antirasismu. Vyrostl jsem ve městě, kde žilo více než 95 % bělochů, a musel jsem se buď asimilovat s bělošskou kulturou (kulturami), nebo čelit posměchu a izolaci. Díky statisícům interakcí s bělochy jsem získal jedinečný pohled a zkušenosti. Tolik reakcí bílých lidí, když čelí jakékoli diskusi týkající se rasy/rasismu, je velmi předvídatelných a zapadají do šablon, což je pro mnoho bílých lidí, kteří mají často za sebou celou historii, kdy s nimi bylo zacházeno jako s jedinečnými individualitami, šokem jako se sněhovými vločkami. (Naproti tomu většina bělošských postřehů o Asiatech a asijských Američanech je založena na omezených nepřesných dehumanizujících stereotypech vytvořených bělochy, které slouží k vytváření fantazie o nadřazenosti bílých)
Kromě zodpovědného vizuálního vyprávění příběhů pomocí fotografií, které dělám v rámci své kariéry, a snažím se, aby vedení a lidskost všech lidí byly zobrazeny přesně, dělám semináře o tom, jak být lepším vedoucím, který předchází rasismu/sexismu a bojuje proti němu řečí těla. Dokonce i dobře smýšlející běloši, kteří mluví o důležitosti „rozmanitosti, rovnosti a inkluze“, to často nedávají najevo řečí těla, což vede k tomu, že nejlepší nápady nejsou podporovány/sdíleny a společnosti a organizace zaostávají. Fotografuji lidi v politice, na vysokých školách, v umění, médiích a zábavním průmyslu, v neziskových organizacích i ve firmách a všude se setkávám s necitlivou a škodlivou řečí těla. Zabývám se také tím, jak snímky a média ovlivňují, kdo je a kdo není podporován v tom, aby se stal lídrem nebo se podělil o své dobré nápady a tipy, jak bojovat proti syndromu podvodníka. (Obvykle se tak děje v prostorách pro školení vedoucích pracovníků v podnicích/neziskových organizacích, na konferencích a na vysokých školách: naposledy na Harvard Business School). Už tak je dost frustrující, že jsem kvůli historii USA nucen dostat se do pozic, kde musím buď čelit rasismu, nebo o něm diskutovat a bojovat proti němu, a až příliš mnoho bílých lidí to považuje za rozdělování, když vidí mé reakce.
K tomu dodávám, že bych také uvítal, kdyby přestali vybraní Asiaté a asijští Američané, kteří mají internalizované představy o nadřazenosti bílých a kteří by mě nazývali „příliš citlivým“ za to, že se mnou chtějí jednat s respektem a důstojností. Smutné je, že bych se nedivil, kdyby tento zbabělec měl asijské známé, kteří si libují, když jim říká například „nihao“.