Svátky jsou pro mnohé náročným obdobím roku, které může vyvolat stará i nová rodinná dramata. Když jste však „černou ovcí“, může být obzvláště obtížné navázat s rodinnými příslušníky kontakt. U těch, kteří se s tímto životním postavením musí potýkat, může v tomto období zesílit pocit odstrčení a odložení.
Jak se černá ovce rodiny vyrovnává se svými potížemi? Na to se zaměřila studie, kterou provedla Elizabeth Dorrance Hallová ze Státní univerzity v Utahu.
Lidské bytosti jsou uzpůsobeny k navazování vztahů a vazeb – a k tomu, aby někam patřily. To znamená, že s druhými lidmi, které cítíme jako starostlivé a blízké, máme dlouhodobě pozitivní zkušenosti. Pokud není základní potřeba sounáležitosti naplněna, může to vést k celé řadě stavů, včetně deprese, úzkosti, osamělosti a žárlivosti. Pro mnohé je rodina zdrojem sounáležitosti. To však neplatí pro černé ovce, které jsou až příliš často zavrženy nebo neschváleny členy rodiny.
Hall popisuje být černou ovcí rodiny jako formu marginalizace. Lidé, kteří jsou „na okraji“, žijí na okraji skupiny nebo společnosti. Trpí odmítáním a nemají prakticky žádný hlas ani vliv na skupinu. Jsou označeni za devianty a cítí silnou potřebu se od skupiny psychicky i fyzicky odpoutat. S tím je dost těžké se vyrovnat v širší společnosti, ale když je člověk považován za vyděděnce vlastní rodinou, píše Hall, může to vést k rozpadu identity. Odmítnutí navíc vyvolává hluboké následky, od agresivity po snížené intelektuální funkce, odtažitost a citovou otupělost.
Marginalizovaní členové rodiny mají jedinečné okolnosti, se kterými se musí vyrovnat, píše Hall. Ačkoli proces marginalizace probíhá v průběhu času, často dochází ke „zlomovým událostem“, jako je coming out, které znamenají vratké posuny ve vztazích s ostatními členy rodiny. Černé ovce mohou také zažívat formu nejednoznačné ztráty, která zahrnuje fyzickou přítomnost, ale psychickou nepřítomnost na rodinných událostech. Marginalizovaní členové rodiny mají navíc v rodině nízký status, což se promítá do přetrvávajícího stresu a potřeby zvládacích strategií. Dohromady a nepřekvapivě je být černou ovcí hluboce bolestnou zkušeností.
Abychom lépe pochopili, jak černé ovce rodin zůstávají navzdory všemu odolné, zde je to, co udělal Hall. Nabrala 30 marginalizovaných členů rodiny, kteří se označili za odlišné, vyloučené, nepřijaté nebo ne tak oblíbené jako ostatní členové rodiny. Účastníci byli omezeni na osoby ve věku 25 až 35 let, aby jejich zkušenosti s rodinou byly čerstvé a relevantní. Museli také uvést, že mají „chronické pocity marginalizace“, kdy se cítí “odlišní, nezačlenění nebo neschvalovaní … více členy rodiny“. S účastníky pak byly vedeny rozhovory a jejich vyprávění byla kódována a zkoumána.
Co Hall zjistil? Z rozhovorů účastníků vyplynulo pět strategií vyrovnávání se se situací:
1. Jak se účastníci vyrovnávají se situací? Hledání podpory u „komunikačních sítí“.
Černé ovce nacházely sociální podporu u ostatních dvěma hlavními cestami. Zaprvé se rozhodly investovat do vztahů s rodinnými příslušníky, které považovaly za upřímné, láskyplné a inkluzivní. Pro některé účastníky byli sourozenci antagonizujícím zdrojem jejich trápení, ale mnozí zjistili, že sourozenci, stejně jako členové širší rodiny, poskytovali tolik potřebnou podporu – zejména když ji neposkytovali rodiče. Jedna účastnice uvedla, že její bratr byl „velmi přijímající, velmi otevřený a velmi povzbuzující“, když se přiznala, což se o ostatních členech její rodiny říci nedalo. Toto přijetí jí pomohlo cítit se méně marginalizovaně a pohodlně sama se sebou.
Účastníci se také obraceli na „adoptivní nebo fiktivní příbuzné“, tj. lidi v jejich sociálních sítích, kteří nebyli členy rodiny. Jedna účastnice měla pocit, že si vytvořila novou rodinu: „Mám teď adoptivní rodinu, a to od svých 25 let. Mám s nimi prázdniny a tak nějak sdílíme věci, které by rodiny měly dělat.“
2. Vytváření a vyjednávání hranic
Hranice se pro účastníky ukázaly jako ochranné opatření. Snížení expozice vůči rodině jim poskytlo možnost nového začátku nebo posunu vpřed. K tomu docházelo dvěma způsoby. Jedním z nich bylo vytvoření fyzické vzdálenosti od jejich rodin. Jeden z účastníků o svém přestěhování do New Yorku řekl: „Chci si opravdu vytvořit vlastní prostředí, kde budu mít pocit, že nemusím pracovat na tom, aby mě někdo přijal.“
Druhým způsobem, kterým si účastníci vytvářeli a vyjednávali hranice, bylo omezení přístupu členů rodiny k osobním informacím. Jeden z účastníků poznamenal: „Své rodině moc často nevolám a nemluvím s ní. Když už to udělám, držím se na velmi povrchní úrovni: „Jak to jde ve škole?“ „Aha, ve škole je to skvělé. Jak to jde doma?“ „Oh, je to dobré.“ Opět se jednalo o strategii ve službách sebeochrany.
3. (Znovu)budování při uznání negativních zkušeností.
Účastníci popisovali „přerámcování“ své osobní situace zaměřením se na (znovu)budování svého života, například snahu o vyšší vzdělání nebo nezávislost. Zároveň si uvědomovali, že být černou ovcí je hluboce bolestivé.
Někteří účastníci dokázali přehodnotit svou marginalizaci a najít ve své zkušenosti černé ovce pozitivní smysl. Hovořili o tom, že být černou ovcí je nakonec posílilo a byli hrdí na to, že jsou jiní. Jeden z účastníků uvažoval takto: „To, co mě skutečně motivovalo, bylo, že jsem gay. A že jsem věděl, že kdybych se přiznal, jako že bych mohl skončit na ulici … nejlepší volbou pro mě bylo získat vzdělání.“
4. Bagatelizování prožité zkušenosti marginalizace.
Participanti bagatelizovali dopad, který na ně měla marginalizace, a zároveň se snažili pochopit svou zkušenost černé ovce. Tím se snažili změnit význam své marginalizace prostřednictvím svých „řečí“. Tato strategie odolnosti se liší od (re)budování při uznání negativních zkušeností v tom, že v podstatě minimalizovali svou bolest, na rozdíl od toho, aby se jí postavili. Tím, že účastníci snížili vliv svých rodinných vztahů, mohli změnit význam své marginalizované zkušenosti. Jeden z účastníků poznamenal: „V podstatě teď nemám rodinu. Vidím je jen jednou za rok, a to hlavně proto, aby mě po zbytek roku neobtěžovali. Nemluvím s nimi … Moje matka chce mít s nimi větší vztah, ale já ne.“
5. „Mám se s nimi stýkat? Žít autenticky navzdory nesouhlasu.
Účastníci také hovořili o tom, že žijí autenticky a jsou věrní sami sobě navzdory nesouhlasu svých rodin. Hall pozoroval v odpovědích účastníků podtón hněvu a způsob, jakým tento hněv následně přesměrovali k dosažení produktivních cílů, v nichž se bránili svému statusu černé ovce. Účastníci se se svou marginalizací vyrovnávali také tím, že byli na své stigma hrdí. S tím souviselo i to, že účastníci si byli dobře vědomi toho, že vyjadřování svého přesvědčení, sexuální identity nebo náboženství ohrožuje rodinné vztahy, ale stálo jim to za to, aby mohli žít autentický život. Jak uvedl jeden z účastníků: „Vím přesně, co bych musel udělat, aby mě rodina zcela přijala … kdybych to chtěl, mohl bych to udělat, ale uvědomuji si, že by to nikdy nestačilo.“
.