5.1.2 Vliv genderové identity na chování
Genderové role také vytvářejí rozdíly v chování podle pohlaví, pokud je lidé přijímají jako genderové identity. Mužské a ženské identity usměrňují chování prostřednictvím autoregulačních procesů. To znamená, že lidé používají svou genderovou identitu jako osobní standard, podle kterého hodnotí a řídí své chování (Moretti & Higgins, 1999; Wood, Christensen, Hebl, & Rothgerber, 1997).
Stejně jako jsou děj a společenství typickými tématy sociálních očekávání, lidé běžně internalizují aspekty genderových rolí zahrnující děj a společenství (Wood & Eagly, 2009). Muži se v průměru popisují jako relativně agentní a ženy se v průměru popisují jako relativně komunitní, jak ukazuje Twengeova (1997b) metaanalýza měření genderové identity, která hodnotí sebehodnocení v těchto rysech (např. Bem, 1974; Spence & Helmreich, 1978). Lidé si mohou osvojit i další aspekty genderových rolí. Například ženy si o sobě mohou myslet, že jsou vázány na ostatní v blízkých vztazích, zatímco muži si o sobě mohou myslet, že jsou nezávislí, ale přesto propojení s ostatními prostřednictvím týmů a organizací (Cross & Madson, 1997; Gardner & Gabriel, 2004). Kromě toho se lidé definují podle pohlavně typických povolání, činností a zájmů (Lippa, 2005).
V průměru chování mužů a žen odpovídá jejich pohlavní identitě. Athenstaedt (2003) například zjistil, že ženy se více než muži věnují ženskému chování (např. péče o přítele, vyprávění partnerovi o potížích v práci) a muži se více než ženy věnují mužskému chování (např. oprava auta, placení večeře). Navíc u obou pohlaví byla komunitní identita spojena s femininním chováním a agentní identita s maskulinním chováním (viz také metaanalýza Taylora & Halla, 1982). Také při výzkumu každodenních sociálních interakcí pomocí zážitkových deníků vykazovali maskulinnější jedinci ve svých interakcích větší agentnost a femininnější jedinci větší komunitu (Witt & Wood, 2010). V jiném výzkumu dávali lidé s genderově stereotypními profesními a volnočasovými zájmy přednost koníčkům a aktivitám typickým pro jejich vlastní pohlaví (Lippa, 2005).
Samoregulace genderových identit probíhá ve fázích, počínaje testováním, do jaké míry aktuální chování postupuje směrem k genderovým standardům (např. Carver & Scheier, 2008). V souladu s Bemovou (1981) teorií genderových schémat mohou být lidé obzvláště citliví na informace týkající se jejich vlastních genderových identit a mohou se pozorně věnovat chování a dalším informacím souvisejícím s genderem, zpracovávat je a vybavovat si je. Když lidé vnímají bližší shodu mezi svým chováním a normami, zažívají pozitivní emoce a zvýšené sebevědomí. Naopak jednání, které má zvýšit nesoulad, vyvolává negativní emoce a snížení sebeúcty.
Na důkaz role emocí v regulaci pociťovali lidé se silnější genderovou identitou zvýšení pozitivního afektu a sebeúcty, když se více přizpůsobovali svým genderovým standardům (Witt & Wood, 2010; Wood et al., 1997). Konkrétně muži se silnější mužskou identitou měli ze sebe lepší pocit poté, co si vzpomněli na nedávné interakce, v nichž se chovali dominantně a asertivně, zatímco ženy se silnější ženskou identitou se cítily lépe poté, co si vzpomněly na interakce, v nichž se chovaly pečovatelsky (Wood et al., 1997, studie 1). Podobný vzorec se objevil i v tomto výzkumu, když si účastníci zástupně představovali sami sebe v sérii obrázků zobrazujících dominantní a asertivní interakce (např. vedení ostatních při plnění úkolu) nebo pečovatelské interakce (např. utěšování přítele). V tomto procesu hraje ústřední roli sebepojetí. Když byli účastníci se silnější genderovou identitou požádáni, aby popsali sami sebe, podporovali atributy sebe sama (např. být silný, být citlivý), které se méně rozcházely s atributy, které by v ideálním případě chtěli mít nebo o kterých se domnívali, že by je měli mít (Wood et al., 1997, studie 2). Tato skóre diskrepance mezi skutečným a ideálním či ought self jednotlivců jsou uvedena na obr. 2.3. Jednání podle genderově typického způsobu tedy snižovalo diskrepanci mezi skutečnými představami o sobě a standardy sebe sama.
Obrázek 2.3. Mužští muži a ženské ženy mají menší rozdíly mezi skutečným já a požadovaným já poté, co jednají genderově konzistentním způsobem.
Převzato z Wood et al. (1997).
Emoce jsou při seberegulaci důležité, protože slouží jako signál, který řídí budoucí chování. Když se chování odchyluje od požadovaných norem, výsledné špatné pocity signalizují potřebu změnit chování tak, aby více odpovídalo normám. Lidé tedy využívají emoce jako zpětnou vazbu o tom, zda je třeba v budoucnu své chování změnit. Pro ilustraci této změny chování poskytli Josephs, Markus a Tafarodi (1992) mužům a ženám zpětnou vazbu, že se jim nepodařilo splnit původní úkol. Pokud byl úkol typický pro dané pohlaví (ve srovnání s úkolem typickým pro dané pohlaví), vysoké sebevědomí mužů předpovídalo větší úspěšnost v budoucích úkolech zaměřených na soutěžní úspěchy a vysoké sebevědomí žen předpovídalo větší úspěšnost v budoucích interpersonálních úkolech (Josephs et al., 1992). Tím, že lidé s vysokým sebevědomím takto usměrňovali své následné chování, mohli zajistit, aby v budoucnu více odpovídalo jejich příznivému genderovému sebepojetí.
Následný výzkum ukázal, že lidé spontánně porovnávají svou genderovou identitu a své chování v každodenním životě (Witt & Wood, 2010). V deníkové studii prováděné po dobu dvou týdnů se u účastníků se silnou agentní identitou zvýšilo sebehodnocení a pozitivní pocity po sociálních interakcích, v nichž se chovali agentně. Podobně účastníci se silnou komunitní identitou vykazovali zvýšené sebehodnocení a pozitivní pocity po interakcích zahrnujících komunitní jednání. U účastníků se silnou genderovou identitou tedy jednání v souladu s touto identitou – komunitní u femininních identit a dominantní u maskulinních – zvýšilo pozitivní emoce a více sladilo jejich skutečné já s jejich žádoucím já. Tímto způsobem mohou pozitivní pocity signalizovat regulační úspěch z jednání v souladu s ceněnou genderovou identitou a negativní pocity mohou signalizovat neúspěch z jednání v rozporu s identitou.
Genderové normy však ne vždy zvyšují pohodu. Lidé mohou mít pocit, že standardy genderových rolí jim vnucují druzí, takže jsou nuceni jednat genderově typickým způsobem (Sanchez & Crocker, 2005). Také děti mohou pociťovat tlak ze strany vrstevníků a rodičů, aby se přizpůsobily očekáváním genderových rolí (Egan & Perry, 2001). Tyto vnější tlaky jsou spojeny se sníženým sebevědomím a pohodou dospělých i dětí (Egan & Perry, 2001; Good & Sanchez, 2010). V kontrastu s tímto potenciálním negativním vlivem standardů genderových rolí na jedince je silnější ženská identita obvykle spojena s větší pohodou u žen a silnější mužská identita s větší pohodou u mužů (DiDonato & Berenbaum, 2011). Nicméně mužská identita v podobě většího pocitu osobního působení podporuje pohodu jak u žen, tak u mužů (DiDonato & Berenbaum, 2011; Whitley, 1983). Ve výzkumu Witta a Wooda (2010) byla nejvyšší úroveň sebeúcty zaznamenána, když lidé se silnou mužskou nebo ženskou identitou jednali v souladu s touto identitou. Genderové identity tedy fungují jako jiná seberegulační vodítka chování, a zejména pokud motivace k jejich dodržování vychází z osobních, autonomních zdrojů, mohou podporovat pohodu.
V souladu s logikou seberegulace větší význam, který ženy přikládají blízkým vztahům, spojuje jejich identitu obzvláště úzce s normami oceňovaných druhých. Dívky si pravděpodobně vytvoří standardy sebe sama na základě hodnocení rodičů a blízkých přátel a podle těchto standardů se samoregulují, zatímco u chlapců je pravděpodobnější, že si vytvoří standardy sebe sama, které jsou nezávislé na blízkých druhých (Moretti & Higgins, 1999). Jak tito výzkumníci zjistili, ženy zažívaly více negativních afektů než muži, když se jejich osobní chování rozcházelo s oceňovanými standardy druhých. Závislost žen na druhých při sebeurčování je součástí širšího jevu, kdy je pohoda žen úzce spjata s kvalitou jejich blízkých vztahů. Být vdaná je tedy výhodné pro obě pohlaví, ale ženy zažívají více emocionálních poklesů při špatných vztazích a emocionálních výhod z dobrých vztahů než muži (Wood, Rhodes, & Whelan, 1989). Výsledky v oblasti fyzického zdraví přinášejí stejný vzorec: Obě pohlaví mají z manželství prospěch, ale ženy vykazují zvláště negativní výsledky manželských potíží (Kiecolt-Glaser & Newton, 2001).
Přestože genderové identity v průměru podporují chování typické pro pohlaví, podporují také variabilitu v rozdílech mezi pohlavími, protože tyto identity se liší mezi jednotlivci a situacemi. Síla genderových identit může být ovlivněna situačními náznaky, jako je pohlaví interakčního partnera (např. Leszczynski & Strough, 2008) nebo to, že je sólovým zástupcem svého pohlaví ve skupině (např. Sekaquaptewa & Thompson, 2002). Také identity založené na členství v jiných skupinách se prolínají s genderovou identitou. Někteří výzkumníci proto nyní zdůrazňují, jak se identity týkající se vlastností, jako je rasa, etnický původ, sociální třída, postižení a sexuální orientace, protínají s genderovými identitami a vysvětlují individuální rozdíly mezi ženami nebo muži (Cole, 2009; Landrine & Russo, 2010; Shields, 2008). Obecně lze říci, že výzkum genderových identit osvětlil nejen obecné tendence žen projevovat společenství a mužů agenturu, ale také kontexty, v nichž se některé ženy chovají mužsky a někteří muži žensky. Genderová identita tak spolu se sociálními očekáváními přispívá k variabilitě mužského a ženského chování
.