Současné pohledy na nevědomou mysl jsou pozoruhodně rozmanité. V kognitivní psychologii se nevědomé zpracování informací ztotožňuje s podprahovým zpracováním informací, což vyvolává otázku: „Jak dobře umí mysl extrahovat význam z podnětů, kterých si člověk není vědom?“. (např. Greenwald, Klinger, & Schuh, 1995). Protože podněty podprahové síly jsou z definice relativně slabé a málo intenzivní, mentální procesy, které řídí, jsou nutně minimální a nesofistikované, a tak tyto studie vedly k závěru, že schopnosti nevědomé mysli jsou omezené a že nevědomí je spíše „hloupé“ (Loftus & Klinger, 1992).
Sociální psychologie přistupuje k nevědomí z jiného úhlu. Tam se tradičně soustředila na duševní procesy, kterých si jedinec není vědom, nikoli na podněty, kterých si člověk není vědom (např. Nisbett & Wilson, 1977). V posledních 30 letech proběhlo mnoho výzkumů zaměřených na to, do jaké míry si lidé uvědomují důležité vlivy na své úsudky a rozhodnutí a důvody svého chování. Tento výzkum, v kontrastu s tradicí kognitivní psychologie, vedl k názoru, že nevědomí je všudypřítomný, mocný vliv na tyto vyšší duševní procesy (viz přehled v Bargh, 2006).
A samozřejmě freudovský model nevědomí je stále s námi a nadále má vliv na to, jak mnoho lidí přemýšlí o „nevědomí“, zejména mimo psychologickou vědu. Freudův model nevědomí jako primárního řídícího vlivu na každodenní život je i dnes konkrétnější a podrobnější než jakýkoli, který lze nalézt v současné kognitivní nebo sociální psychologii. Údaje, na jejichž základě Freud tento model vypracoval, však byly individuální případové studie zahrnující abnormální myšlení a chování (Freud, 1925/1961, s. 31), nikoli přísné vědecké experimenty na obecně platných principech lidského chování, z nichž vycházejí psychologické modely. V průběhu let nebyly empirické testy ke specifikům Freudova modelu laskavé, ačkoli v obecné rovině kognitivní a sociálně psychologické poznatky podporují Freuda, pokud jde o existenci nevědomého myšlení a jeho potenciál ovlivňovat úsudky a chování (viz Westen, 1999). Bez ohledu na osud jeho konkrétního modelu je Freudův historický význam při obhajobě moci nevědomé mysli mimo jakoukoli pochybnost.
Jak se kdo dívá na moc a vliv nevědomí ve vztahu k vědomým způsobům zpracování informací, do značné míry závisí na tom, jak nevědomí definuje. Až donedávna se v dějinách vědy a filosofie duševní život považoval za zcela nebo převážně vědomé povahy (např. Descartovo cogito a kosmologie „mind first“ Johna Locka). Prvenství vědomého myšlení pro to, jak lidé historicky uvažovali o mysli, dnes ilustrují slova, která používáme k popisu jiných druhů procesů – všechna jsou modifikací nebo kvalifikací slova vědomý (tj. nevědomý, předvědomý, podvědomý, nevědomý). Navíc panuje vysoká shoda ohledně vlastností vědomých myšlenkových procesů: jsou záměrné, kontrolovatelné, sériové povahy (spotřebovávají omezené zdroje zpracování) a přístupné vědomí (tj. verbálně hlásitelné).
Pro nevědomí však zatím taková shoda neexistuje. Vzhledem k monolitické povaze definice vědomého procesu – pokud proces nemá všechny vlastnosti vědomého procesu, není tedy vědomý – byly v průběhu 20. století studovány nejméně dva různé „nevědomé“ procesy v rámci do značné míry nezávislých výzkumných tradic, které jako by si existence toho druhého sotva všimly: Nový pohled na výzkum vnímání, který zahrnoval předvědomou analýzu podnětů před tím, než se produkty analýzy dostanou do vědomí, a výzkum získávání dovedností, který zahrnoval zvyšování efektivity procesů v průběhu času, až se stanou podvědomými (viz přehled v Bargh & Chartrand, 2000).
Všimněte si, jak se liší vlastnosti obou nevědomých procesů: ve výzkumu New Look osoba neměla v úmyslu zapojit se do procesu a nebyla si ho vědoma; ve výzkumu získávání dovedností osoba měla v úmyslu zapojit se do procesu, který, jakmile byl zahájen, byl schopen běžet bez potřeby vědomého vedení. Psaní na stroji a řízení auta (pro zkušeného písaře, respektive řidiče) jsou klasickými příklady druhého typu – v obou případech jde o efektivní postupy, které se mohou rozběhnout mimo vědomí, nicméně v obou případech jde o záměrné procesy. (Člověk si nesedne k psacímu stroji, aniž by to vůbec zamýšlel, a totéž platí pro řízení auta). Tyto a další potíže s monolitickým dělením mentálních procesů na vědomé nebo nevědomé, které je „všechno nebo nic“, vedly dnes k různým „příchutím“ nevědomí – k různým operačním definicím, které vedou k dramaticky odlišným závěrům o síle a rozsahu nevědomí.
Odmítáme proto kognitivněpsychologické ztotožnění nevědomí s podprahovým zpracováním informací, a to z několika důvodů. Za prvé, tato operační definice je nepřirozená a zbytečně omezující. Podprahové podněty se přirozeně nevyskytují – jsou z definice příliš slabé nebo krátké na to, aby vstoupily do vědomí. Je tedy nespravedlivé měřit schopnosti nevědomí podle toho, jak dobře zpracovává podprahové podněty, protože nevědomé (stejně jako vědomé) procesy se vyvinuly tak, aby se vypořádaly s přirozeně se vyskytujícími (běžné síly) podněty a reagovaly na ně; hodnotit nevědomí z hlediska zpracování podprahových podnětů je analogické hodnocení inteligence ryby na základě jejího chování mimo vodu. A jak se dalo očekávat, operační definice nevědomí z hlediska zpracování podprahových informací vedla ve skutečnosti k závěru oboru, že nevědomí je, no, spíše hloupé.
V jednom článku ve zvláštním vydání časopisu American Psychologist (Loftus & Klinger, 1992) byla kdysi položena otázka: „Je nevědomí chytré, nebo hloupé?“. Protože nevědomí bylo považováno za podprahové – neboli jak jsou lidé chytří, když reagují na podněty, kterých si nejsou vědomi (např. Greenwald, 1992) -, dospěli přispěvatelé a redaktoři čísla ke shodě, že nevědomí je vlastně spíše hloupé, protože je schopno pouze vysoce rutinních činností a bez pomoci vědomí vnímá jen málo (Loftus & Klinger, 1992). (Všimněte si, že i když je nevědomí možná „hloupé“, pokud jde o podprahové podněty, je stále chytřejší než vědomí, které ani nepozná, že mu byly takové podněty předloženy!) Přispěvatelé do této problematiky většinou dospěli k závěru, že aktivace pojmů a primitivní asociační učení sice mohou probíhat nevědomě, ale cokoli složitého, co vyžaduje pružné reagování, integraci podnětů nebo vyšší mentální procesy, nikoli.“
Původně však měl termín nevědomí jiný význam. Nejstarší použití tohoto termínu na počátku 19. století se týkalo hypnoticky navozeného chování, při němž si hypnotizovaný subjekt nebyl vědom příčin a důvodů svého chování (Goldsmith, 1934). Darwin (1859) ve své knize O původu druhů použil tento termín pro označení procesů „nevědomého výběru“ v přírodě a dal je do kontrastu se záměrným a vědomým výběrem, který dlouho prováděli zemědělci a chovatelé zvířat, aby vyvinuli lepší odrůdy kukuřice, tlustší krávy a vlnitější ovce. Freud, který se zasloužil o původní objev nevědomí v počátcích výzkumu hypnózy (viz Brill, 1938), používal tento termín také pro označení chování a představ, které nebyly vědomě zamýšlené nebo způsobené – například „freudovské skluzy“ a téměř všechny příklady uvedené v knize Psychopatologie každodenního života zahrnují nezamýšlené chování, jehož zdroj nebo příčina nebyly jedinci známy. Ve všech těchto případech se termín nevědomé vztahoval k nezáměrné povaze chování nebo procesu a souběžný nedostatek vědomí se netýkal podnětů, které chování vyvolaly, ale vlivu nebo důsledků těchto podnětů.
Užívání termínu nevědomé se tedy původně zakládalo na nezáměrném jednání člověka, a nikoli na jeho schopnosti zpracovávat informace podprahové síly (protože technologie potřebné k prezentaci takových informací ještě neexistovaly). A toto ztotožnění nevědomého s nezáměrným je způsobem, jakým byly nevědomé jevy v rámci sociální psychologie v posledním zhruba čtvrtstoletí konceptualizovány a studovány. Nisbett a Wilson (1977) ve svém zásadním článku položili otázku: „Do jaké míry si lidé uvědomují skutečné příčiny svého chování a jsou schopni o nich informovat?“. Odpověď zněla „nepříliš dobře“ (viz také Wilson & Brekke, 1994), což bylo v té době překvapivé a kontroverzní vzhledem k obecnému předpokladu mnohých, že úsudky a chování (vyšší psychické procesy) jsou obvykle vědomě zamýšlené, a tudíž dostupné vědomí. Pokud tyto procesy nebyly přístupné vědomí, pak možná nebyly vědomě zamýšlené, a pokud nebyly vědomě zamýšlené, jak se vlastně uskutečňovaly?
Tato druhá otázka motivovala sociálněpsychologický výzkum primingu a automatických efektů, který zkoumal způsoby, jakými mohou být vyšší mentální procesy, jako jsou úsudky a sociální chování, spuštěny a následně fungovat bez vědomého záměru a vedení. V důsledku toho tento výzkum operačně definoval nevědomé vlivy ve smyslu nedostatečného uvědomování si vlivů nebo účinků spouštěcího podnětu, a nikoliv samotného spouštěcího podnětu (Bargh, 1992). A jaký je to rozdíl v této změně operační definice! Posuneme-li operační definici nevědomí od zpracování podnětů, jichž si nejsme vědomi, k vlivům nebo účinkům zpracování podnětů, jichž si nejsme vědomi, náhle se ukáže skutečná síla a rozsah nevědomí v každodenním životě. Definování nevědomí z hlediska prvního z nich vede přímo k závěru, že je hloupé jako hlína (Loftus & Klinger, 1992), zatímco jeho vymezení z hlediska druhého z nich poskytuje názor, že je vysoce inteligentní a adaptivní.
Tento rozšířený a posílený pohled na nevědomí je také více slučitelný s teorií a důkazy v oblasti evoluční biologie než pohled „pouze podprahový“ kognitivní psychologie. Stejně jako Darwin a Freud i evoluční biologové uvažují o nevědomí mnohem více ve smyslu nezáměrného jednání než neuvědomování si podnětů. Dawkins (1976) si ve svém stěžejním díle Sobecký gen povšiml obdivuhodných a inteligentních vzorů v přírodě, které vznikly pouhými procesy slepého přírodního výběru. Nazval přírodu „slepým hodinářem, nevědomým hodinářem“, protože při vytváření těchto inteligentních designů neexistovala žádná vědomá záměrná vedoucí ruka (Dennett, 1991, 1995).
.