Podle průzkumů ve společnosti je každoročně pronásledováno 1 až 2 % žen a 0,25 až 0,5&337; mužů (Australian Bureau of Statistics, 1996; Tjaden a Thoennes, 1998). Ačkoli je toto chování dokumentováno již po staletí, stalking byl uznán jako společenský problém až v posledním desetiletí (Meloy, 1999; Mullen et al., 2000). Média začala slovo stalking používat koncem 80. let 20. století k popisu vytrvalého sledování celebrit. Brzy bylo zobecněno tak, aby zahrnovalo širokou škálu opakovaného obtěžování a stejně rozmanitou škálu obětí. Úspěšné mediální kampaně prosadily stalking jako veřejný problém a podnítily legislativní změny umožňující účinnější stíhání stalkerů.
Kalifornie přijala první zákon proti stalkingu v roce 1990, brzy ji následoval zbytek Spojených států a také Kanada, Austrálie, Spojené království a nyní i některé evropské země. Teprve poté, co se stalking stal specifickou formou útočného chování, začali behaviorální vědci a zdravotníci systematicky studovat stalkery a stejně tak dopad jejich chování na oběti.
Oběť stalkera
Stalking je převážně trestný čin definovaný obětí. Strach oběti mění vnímání chování z nevhodného, vtíravého a neobratného na škodlivé a zločinné. Tím nechci banalizovat to, že je někdo pronásledován, ale umístit zkušenost oběti na patřičné místo jako určující charakteristiku.
Trestný čin obvykle vyžaduje jak trestný úmysl, tak i jednání. Značná část stalkerů však nemá zjevné trestné úmysly. Mohou například chtít navázat nový vztah nebo obnovit ztracený vztah. Právě způsob, jakým sledují své zdánlivě neškodné cíle, může rozumného člověka znepokojovat a děsit. Mají-li být zákony proti stalkingu účinné, musí definovat trestný čin z hlediska reakcí oběti, a nikoli záměrů pachatele (Gilligan, 1992; McAnaney et al., 1993; Sohn, 1994).
Dopad na psychickou a sociální pohodu oběti je značný. Path a Mullen (1997) zkoumali 100 obětí trvalého stalkingu. Většina z nich musela výrazně omezit svůj život tím, že změnila nebo opustila zaměstnání, omezila veškeré společenské aktivity a stala se prakticky samotáři. U více než 80 % se objevily výrazné příznaky úzkosti. Časté byly poruchy spánku a mnozí se uchýlili ke zneužívání návykových látek. Více než polovina měla příznaky posttraumatické stresové poruchy. Časté byly pocity bezmoci a deprese a téměř čtvrtina obětí aktivně uvažovala o sebevraždě jako úniku. Podobnou míru stresu a narušení zaznamenala i Hallova studie (1998).
Bylo navrženo několik klasifikací obětí, obvykle na základě vztahu stalkera k nim (Fremouw et al., 1997; Meloy a Gothard, 1995; Zona et al., 1993). Harmon a jeho kolegové (1995) například rozdělili předchozí vztahy na osobní, profesní, pracovní, mediální, známé nebo žádné. Osobní oběti jsou nejčastěji pronásledovány bývalým partnerem. Tyto oběti často uváděly, že byly před ukončením vztahu vystaveny domácímu násilí (Tjaden a Thoennes, 1998). Obvykle jsou vystaveny široké škále obtěžování a jsou nejčastěji napadány (Harmon et al., 1998; Meloy, 1998; Mullen et al., 1999). Obzvláště zranitelné jsou profesionální oběti (např. zdravotníci, právníci a učitelé, kteří přicházejí do styku s osamělými, nepřizpůsobivými a poškozenými). Když se stalking poprvé objevil jako problém, myslelo se, že je to problém vlastní celebritám. Nyní se uznává, že obětí stalkera se může stát prakticky kdokoli.
Násilí stalkerů
Zona et al (1993) jako první systematicky studovali napadení při stalkingu. Naznačili nízké riziko otevřeného násilí – pouze dva ze 74 stalkerů fyzicky napadli své oběti. Naproti tomu Harmon a jeho kolegové (1998) uvedli, že 46 % stalkerů vykazovalo násilné chování. Většina stalkerů, kteří vyhrožovali svým obětem, následně své deklarované záměry uskutečnila. Kienlen a kolegové (1997) uvádějí, že 32 % stalkerů v jejich studii se dopustilo napadení, přičemž napadení bylo vyšší u nepsychotických subjektů s poruchou osobnosti nebo zneužíváním návykových látek. Mullen a další (1999) uvádějí, že více než třetina obětí v jejich studii byla napadena pronásledovatelem. Kromě toho 6 % stalkerů napadlo třetí osoby, o nichž se domnívali, že jim brání v přístupu k cíli.
Tyto studie vycházejí ze vzorků stalkerů. Oběti jsou však podle našeho názoru nejspolehlivějším zdrojem informací o zastrašování, vyhrožování a násilí. Hall (1998) uvádí, že 41 % ze 145 zkoumaných obětí bylo vyhrožováno, 43 % byl poškozen majetek, 38 % bylo udeřeno nebo zbito a 22 % bylo sexuálně napadeno. Kromě toho bylo 11 subjektů uneseno a dva se stali obětí žhářského útoku. Path a Mullen (1997) na svém vzorku 100 obětí uvedli, že 58 obětí bylo ohroženo, 36 % bylo napadeno a 7 % utrpělo sexuální útoky. Vyhrožování předcházelo napadení v 70 % případů. Napadení bylo výrazně pravděpodobnější u obětí, které měly se stalkerem dřívější intimní vztah. Meloy (1999, 1998) dospěl k závěru, že přibližně polovina stalkerů oběti vyhrožuje. Většina těch, kteří vyhrožují, k následnému násilí nepřistoupí. Přesto je třeba brát výhrůžky vážně, protože ti, kteří přistoupí k útoku, obvykle vyhrožovali již dříve. K násilí dochází přibližně ve třetině případů, avšak jen zřídka dochází k vážnému fyzickému zranění.
Typy stalkerů
Existuje několik pokusů o popis různých typů stalkerů (Harmon et al., 1995; Mullen et al., 1999; Zona et al., 1993). Žádná obecně přijímaná klasifikace dosud nevznikla.
Mullen et al (1999) navrhli víceosou klasifikaci. První osa představovala typologii odvozenou především z motivace stalkera, druhá z předchozího vztahu k oběti a třetí rozdělení na nepsychotické a psychotické subjekty. Ta se snažila zachytit chování stalkera jak z hlediska motivace, tak z hlediska potřeb a tužeb, které stalking sám o sobě uspokojuje. Popsali pět podtypů:
- Odmítnutí reagují na nežádoucí ukončení blízkého vztahu jednáním, které má vést k usmíření, vymožení odškodnění od oběti nebo obojí. Pro stalkera toto chování udržuje určité zdání pokračujícího kontaktu a vztahu s obětí.
- Odmítnutí usilují o někoho, s kým mají jen malý, nebo dokonce žádný vztah, v mylném přesvědčení, že je oběť miluje, nebo že ji nevyhnutelně bude milovat. Stalking uspokojuje potřebu kontaktu a blízkosti a zároveň živí fantazie o případném milostném vztahu.
- Inkompetentní jsou rádoby nápadníci, kteří hledají partnera. Vzhledem k jejich neznalosti nebo lhostejnosti k obvyklým namlouvacím rituálům používají metody, které jsou v lepším případě kontraproduktivní a v horším případě děsivé. Stalking poskytuje přibližný způsob hledání partnera.
- Záporáci reagují na vnímanou urážku nebo křivdu činy zaměřenými nejen na pomstu, ale i na pomstu. Stalking je aktem pomsty.
- Draví sledují své touhy po sexuálním uspokojení a kontrole. Stalking je nácvikem násilných sexuálních fantazií stalkera a částečným uspokojením voyeurských a sadistických tužeb.
Při kombinaci typologie, vztahu k oběti a psychotické/nepsychotické dichotomie výsledek předpovídal délku a povahu stalkingu, rizika ohrožujícího a násilného chování a do jisté míry i reakci na strategie zvládání (Mullen et al., 1999; Mullen et al., 2000).
Odmítnutí používali nejširší škálu chování, jako je sledování, opakované oslovování, telefonování, psaní dopisů a zanechávání vzkazů. Naproti tomu predátorští pronásledovatelé se soustředili téměř výhradně na skryté sledování a udržování dohledu. Zájemci o intimitu byli nejplodnějšími pisateli dopisů a také posílali nejvíce nevyžádaných dárků a jiných materiálů. Doba trvání byla nejdelší u odmítnutých a intimitu vyhledávajících a nejkratší u dravých. Nevyžádané materiály nejčastěji posílali psychotici a sledování a udržování dohledu nepsychotici.
U psychotických a nepsychotických osob byla stejná pravděpodobnost, že budou vyhrožovat, ale nepsychotické osoby dvakrát častěji přistoupily k napadení. Odmítnutí byli nejpravděpodobnějším typem, který přepadl, a uražení, ačkoli často vydávali výhrůžky, nejméně často se uchylovali k otevřenému násilí.
Nejlepším prediktorem trvání stalkingu byla typologie. Typologie také nejlépe předpovídala napadení. Když se útoky zkombinovaly se zneužíváním návykových látek a předchozími odsouzeními, představovaly většinu vysvětleného rozptylu.
Hledači intimity byli do značné míry neteční k soudním sankcím a často považovali soudní jednání a uvěznění za cenu, kterou je třeba zaplatit v honbě za pravou láskou. Často však měli léčitelnou psychickou poruchu, která při účinné léčbě ukončila pronásledování.
Naproti tomu odmítaní, kteří si obvykle dokázali spočítat svůj prospěch, často reagovali na hrozbu nebo uložení soudních sankcí omezením svého chování. Odmítnutý typ však má značnou míru psychopatologie, zejména spojenou s poruchou osobnosti, a terapeutické intervence mohou hrát roli v prevenci recidivy.
Neschopný typ se obvykle dal poměrně snadno přesvědčit, aby zanechal pronásledování své současné oběti. Výzvou je zabránit jim v obtěžování další oběti, která je zaujme. Dravci byli většinou parafilici. Zvládnutí jejich sexuální deviace má zásadní význam pro prevenci recidivy stalkingu.
Uraženci, kteří až příliš často byli svéprávní i sebelítostiví, mohou být velmi obtížně terapeuticky zapojitelní. Pokud netrpí zjevnou paranoidní chorobou, málokdy mají z nařízené léčby prospěch. Obvykle však svého obtěžování zanechají, pokud je pro ně cena v podobě soudních sankcí příliš vysoká.
Trápení obětí lze zmírnit pouze zastavením pronásledovatele. Stalking je trestný (ve většině jurisdikcí), ale jedná se o chování, v němž často může hrát roli duševní porucha. Při zvládání stalkera není volba mezi trestními sankcemi a terapií buď, anebo. Volba by měla být spíše pragmatická a měla by zvolit vhodnou rovnováhu mezi soudními sankcemi a terapií, která nejlépe ukončí stalking a sníží pravděpodobnost jeho opakování v budoucnu (Mullen et al., 2000).
Závěry
Stalking, jakmile se stal společenským problémem, vyvolal rychlou reakci systému trestní justice. Poznatků o povaze a dopadu stalkingu bylo méně, ale postupně se hromadí. Doufejme, že kombinace vhodných trestněprávních a terapeutických intervencí bude brzy schopna zmírnit utrpení obětí i stalkerů, kteří jsou často vězni svých marných a sebepoškozujících snah.
Doktor Mullen je profesorem forenzní psychiatrie na Monashově univerzitě v Austrálii a klinickým ředitelem Viktoriánského institutu forenzního duševního zdraví. Dr. Path je zástupcem klinického ředitele Viktoriánského institutu forenzního duševního zdraví.
Australský statistický úřad (1996), Bezpečnost žen, Austrálie 1996. Canberra: Commonwealth of Australia.
Fremouw WJ, Westrup D, Pennypacker J (1997), Stalking on campus: the prevalence and strategies for coping with stalking. J Forensic Sci 42(4):666-669.
Gilligan MJ (1992), Stalking the stalker: developing new laws to thwart those who terrorize others. Georgia Law Review 27:285-342.
Hall DM (1998), The victims of stalking. In: Stalking: Stalking in the New York Times: The Stalking in the New York Times: The Psychology of Stalking (Psychologie pronásledování): Meloy JR, ed.: Clinical and Forensic Perspectives. San Diego: Academic Press, s. 113-137.
Harmon RB, Rosner R, Owens H (1998), Sex and violence in a forensic population of obsessional harassers. Psychology, Public Policy, and Law 4(1/2):236-249.
Harmon RB, Rosner R, Owens H (1995), Obsessional harassment and erotomania in a criminal court population. J Forensic Sci 40(2):188-196.
Kienlen KK, Birmingham DL, Solberg KB et al. (1997), A comparative study of psychotic and nonpsychotic stalking. J Am Acad Psychiatry Law 25(3):317-334.
McAnaney K, Curliss L, Abeyta-Price CE (1993), From imprudence to crime: anti-stalking laws. Notre Dame Law Review 68(4):830-849.
Meloy JR (1999), Stalking: (Stalking: An old behavior, a new crime). Psychiatr Clin North Am 22(1):85-99.
Meloy JR (1998), The psychology of stalking. In: The Psychology of Stalking: Meloy JR, ed.: Clinical and Forensic Perspectives. San Diego: Academic Press, s. 2-23.
Meloy JR, Gothard S (1995), Demografické a klinické srovnání obsedantních stalkerů a pachatelů s duševními poruchami. Am J Psychiatry 152(2):258-263.
Mullen PE, Path M, Purcell R (2000), Stalkers and Their Victims. Cambridge, Mass.: Cambridge University Press.
Mullen PE, Path M, Purcell R, Stuart GW (1999), Studie stalkerů. Am J Psychiatry 156(8):1244-1249.
Path M, Mullen PE (1997), The impact of stalkers on their victims (Dopad stalkerů na jejich oběti). Br J Psychiatry 170:12-17.
Sohn EF (1994), Antistalking statutes: do they actually protect victims? Criminal Law Bulletin 30:203-241.
Tjaden P, Thoennes N (1998), Stalking in America: Findings from the National Violence Against Women Survey. Washington, D.C.: National Institute of Justice a Centers for Disease Control and Prevention.
Zona MA, Sharma KK, Lane J (1993), Srovnávací studie erotomanických a obsedantních subjektů ve forenzním vzorku. J Forensic Sci 38(4):894-903.
.