Zrodili jsme se na začátku první světové války. Když jsme byli dospívající, zažili jsme krizi. Když nám bylo dvacet, přišel Hitler. Pak jsme měli válku v Etiopii; válku ve Španělsku; Mnichov. To je to, co se nám dostalo, pokud jde o vzdělání. Potom jsme měli druhou světovou válku; porážku; Hitlera v našich městech a domovech. Narodili jsme se a vyrostli v takovém světě, v co jsme věřili? V nic. V nic než v tvrdohlavou negaci, do níž jsme byli od počátku nuceni. Svět, v němž jsme museli žít, byl absurdní svět a neexistovalo nic jiného, žádný náhradní svět, kam bychom se mohli uchýlit. Jaké hodnoty jsme měli tváří v tvář Hitlerovu teroru, které by nás mohly utěšit a které bychom mohli postavit proti jeho negaci? Žádné. Kdyby šlo o selhání politické ideologie nebo vládního systému, bylo by to docela jednoduché. Ale to, co se dělo, vycházelo z člověka samotného. Nemohli jsme to popřít. Viděli jsme to potvrzovat každý den. Bojovali jsme proti hitlerismu, protože to bylo nesnesitelné. A teď, když Hitler zmizel, víme několik věcí. První je, že jed, který byl v Hitlerovi, nebyl odstraněn. Je tam stále, v každém z nás. Každý, kdo mluví o lidském životě v termínech moci, efektivity, „historických úkolů“, je jako Hitler: je to vrah. Protože pokud je jediným problémem člověka nějaký „historický úkol“, pak člověk není nic jiného než surovina dějin a lze s ním dělat cokoli. Je tu ještě jedna věc, kterou víme, a to, že stále nemůžeme přijmout žádný optimistický pohled na lidskou existenci, žádný „happy end“ jakéhokoli druhu. Domníváme-li se však, že být optimistou, pokud jde o lidskou existenci, je šílenství, víme také, že být pesimistou, pokud jde o působení člověka mezi jeho bližními, je zbabělé. Byli jsme proti teroru, protože teror je situace, kdy jedinou alternativou je zabít, nebo být zabit, a komunikace mezi lidmi se stává nemožnou. Proto nyní odmítáme jakoukoli politickou ideologii, která vznáší globální nároky na lidský život. Každá taková ideologie znamená teror a vraždění. A my chceme, aby vláda teroru skončila.“
Takto holým a neobratným souhrnem se vyjádřil Albert Camus, když byl požádán, aby v New Yorku přednášel na téma „Krize člověka“. Ti, kdo ho slyšeli mluvit, nepochybovali, že má právo říkat „my“. Byl to hlas celé generace Evropanů, a zejména Francouzů, kteří, chyceni do nesmyslného a nevyhnutelného boje, udělali víc, než od nich kdy mohla vyžadovat jakákoli uznávaná představa o povinnosti nebo „historickém úkolu“, a to bez jakékoli jiné morální pomoci než s kvalitou svého zoufalství.
Svět činu pro ně neznamenal únik ze světa myšlení, jako pro některé jejich starší bratry. Nemohli se však spokojit ani s myšlenkami, jejichž spojení se skutečným jednáním by bylo pouze styčné a obecné. Ve skutečnosti jim právě toto nejvíce vadilo. Svět myšlení považovali jaksi za nebezpečnější než svět jednání a byli vůči němu podezíraví. Kvůli tomu byli často považováni za skeptiky, cyniky nebo „nihilisty“. Všichni jsme slyšeli zprávy o tom, že francouzská mládež nevěřila v nic, zatímco fašisté a nacisté měli víru. Takové řeči byly aktuální v samotné Francii před válkou. Málokdo zřejmě bral v úvahu, že tito mladí lidé měli spoustu důvodů k údivu a že z jejich postoje také vyplývalo, že myšlenka může být skutečnější než jakýkoli čin, jakmile se její pravost stane zřejmou. Hledali druh integrity, jejíž příklady kolem nich byly až příliš vzácné. Ve skutečnosti, pokud měli věřit tomu, co se jim ukazovalo na historické scéně, se zdálo, že poctivost existuje pouze ve zlu. Nietzscheho svět byl mnohem reálnější než svět vědy, racionálního myšlení a humanistického moralismu. V takovém případě mohla být jediným jistým vodítkem věrnost osobní zkušenosti a odmítnutí věřit čemukoli, co nebylo možné ověřit z hlediska vlastních skutečných setkání se životem. Jde o druh negativní pravdivosti. Ti nejlepší z těchto mužů věděli, že to je vše, s čím mohou čelit ozbrojené brutalitě, smrti a deziluzi. Ti, kteří prošli, musí nyní pokračovat ve svém hledání ve světě neméně absurdním, než byl ten, v němž se narodili.