Vanessa Carlton nepřišla o panenství v bílém domě. „Je to jen vymyšlený text,“ říká s odkazem na refrén svého hitu o dospívání z roku 2004 „White Houses“, který vypráví příběh dospívající dívky, která se poprvé ocitla v lepkavém letním horku. (Myslím, že si všichni vzpomeneme na text „příval krve/ a trochu bolesti“). „Ale to nejsem já. Ten příběh není můj.“
Je konec ledna 2020, 16 let od doby, kdy „Bílé domy“ probudily v mileniálech sexuální zvědavost, a já mluvím s Carlton, protože chci slyšet příběh, který je její. Ne clickbait typu „co se kdy stalo s Vanessou Carlton“, který opakovaně koluje po internetu, ne myšlenkový článek typu „je čas na comeback Vanessy Carlton“, který vychází snad každý rok od doby, kdy v roce 2002 explodovala na hudební scéně se svou první deskou Be Not Nobody. Hudbu vydávala celou tu dobu – jen jsme ji ne vždy poslouchali.
Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomuje. „I Can’t Stay The Same“, uhrančivý synťák podpořený jemnými bicími, je první skladbou na jejím novém, v pořadí šestém albu Love Is An Art, které vychází 27. března. „Myslela jsem, že to bude hezké úvodní prohlášení pro každého, kdo to bude poslouchat,“ říká. „Ten, kdo zná mé jméno, ale nezná žádnou z mých prací, které vznikly mezi 20 lety a dneškem.“
V mnoha ohledech je ale vlastně pořád stejná. K mixování písní stále používá GarageBand. („Jestli potřebuješ posraný dema v GarageBandu, jsem tvoje holka.“) Pořád skanduje vzdušné, hypnotické milostné dopisy. Ve svých 39 letech vypadá překvapivě podobně jako v osmnácti: hnědé oči, záviděníhodně krémová pleť a dlouhé tmavé vlasy – i když teď nosí chundelatou dětskou ofinu. Její styl je stále indie, ale s „doesn’t-try-too-hard cool“, který, jak se modlím, přichází s věkem.
Jinak je ale úplně jinou osobou než dívka, kterou Amerika sledovala, jak hraje na létající klavír ve videoklipu k písni „A Thousand Miles“ (který má k dnešnímu dni na YouTube 245 milionů zhlédnutí, přestože video bylo na platformu nahráno až šest let po svém vydání). Od své první desky vydala Carltonová dalších pět alb a zahrála si roli Carole Kingové na Broadwayi. Přestěhovala se do Nashvillu a vdala se (za Johna McCauleyho, frontmana skupiny Deer Tick; jejich svatbu oddávala Stevie Nicks). Teď pláče u reklam na papírové ručníky, což je něco, co dříve nedělala. (Pro kontext: V roce 2015 se jí narodila dcera Sidney, což ji podle jejích slov „zlomilo“ v oblasti emocí a empatie).
Jeho posledních pět alb zachycuje její vývoj jako umělkyně, ale Love Is An Art vnáší pocit změny domů nejdramatičtěji. Ve dvanácti skladbách – z nichž všechny napsala nebo se na nich podílela – je zakomponován zasněný falzet, synthy-pops, šumivé vibrace a taková bolestná autenticita, která vás dokáže rozplakat na podlaze v ložnici (některé věci zřejmě zůstávají stejné). Texty jsou introspektivní, klidné, kontrolované. Ve srovnání s takzvanou „mozkovou lázní, uklidňující deskou“, kterou byla Liberman (její výprava do meditativního folk-popu v roce 2016), je Love Is An Art plná nečekaných odvážných riffů a překvapivých změn tempa. Odklon od stylu byl záměrný. „Smyslem této desky bylo udělat všechno jinak než minule,“ říká zpěvačka. „Je to takový ten orchestrální přístup… je to tak výrazně jiné, než kde jsem měl hlavu, když jsem dělal svou první desku.“
Ovládnutí jejího řemesla přišlo se sebevědomím a věkem, ale trocha drog jí také neuškodila. Před dvěma lety poprvé vyzkoušela terapii LSD a říká, že „na to měla hlubokou reakci“. Přičítá tomu, že jí to pomohlo umělecky se otevřít, vymanit se ze špatně padnoucí popové formy a vypořádat se s tvrdým světlem reflektorů v prvních letech její hvězdné kariéry. „Bylo pro mě snadné odkázat na dobu, kdy jsem na sobě cítila velkou pozornost lidí, které jsem neznala. Je snadné, aby to zastavilo váš růst. Cítila jsem, že se mi to stalo. , tak trochu to řeším a přiznávám si Víš co, musím si dát svolení jít za jakoukoli múzou, za jakoukoli zvědavostí nebo dobrodružstvím, na které se potřebuji tvůrčím způsobem vydat.“
V době Be Not Nobody byla Carlton mladá a s otevřenýma očima a pronikala do odvětví, které v ní vidělo věc, kterou je třeba zformovat – a možná i využít. Hudba od té doby zažila zúčtování #MeToo, ale v roce 2002 byla horkým semeništěm obtěžování a nevhodného chování, zejména pokud šlo o mladé, krásné rádoby hvězdy. Carltonová zažila dopad těchto mocenských struktur při produkci Be Not Nobody; jeden z mužů, s nimiž pracovala, často překračoval hranice: „Chtěl si se mnou a mými přáteli vyjít,“ říká. „Dával nám drogy. Volal mi uprostřed noci. A já si říkala: To je můj obrovský, první opravdový A&R chlap. A tohle byla moje velká nahrávací smlouva.“ Situace v ní rychle vyvolala rozpaky a zmatek v tom, co to znamená být popovou senzací na vzestupu a zoufale se snažit prorazit. Donutilo ji to pochybovat o tom, jestli to všechno stojí za to. „Vzpomínám si, jak jsem plakala a říkala kamarádce: ‚Tohle nemůžu udělat. Jestli tohle pro mě znamená natočit album a vydat ho, tak to radši dělat nebudu.“
Svému tehdejšímu manažerovi řekla, že si chce promluvit s Jimmym Iovinem, tehdejším šéfem Interscope Records (patřící do stejné rodiny jako její vydavatelství A&M), aby od dotyčného producenta nepracovala. Ten se zdráhal ji domluvit. „Řekl: ‚Jestli to uděláš, tak se na tebe vykašlou. To nemůžeš udělat. Nedoporučuji ti to.“
Přesto to udělala, což byl jeden z prvních – ale rozhodně ne posledních – momentů, kdy se musela sama za sebe zasadit. Odletěla na schůzku do Los Angeles a řekla Iovineovi, co se děje v zákulisí. Muž, který Carlton obtěžoval, nebyl vyhozen, ale Iovine k její úlevě přerušil jejich pracovní vztah – a k překvapení jejího manažera ji nezavrhl. „Byla jsem jen nováček. Neměla jsem nic, co by mu dokázalo, že bych mu stála za to nebo aby si mě nechal po všech těch problémech a penězích, které v tu chvíli vynaložil. Ale on mi věřil.“
Carlton byl vždycky upřímný. Vzpomíná na článek pro Teen Vogue, který napsala ve svých 24 letech a v němž se svěřila s bulimií a záchvaty deprese; o duševním zdraví a sexuální orientaci veřejně mluvila na koncertech na pódiu. V lednu 2018 Carltonová, která byla třikrát nominována na cenu Grammy, zveřejnila na Twitteru petici, v níž prosazovala odvolání prezidenta Akademie nahrávacích společností Neila Portnowa za to, že řekl, že ženy musí „přidat“, aby mohly být nominovány na ceny Grammy. Petice nasbírala téměř 10 000 podpisů, částečně díky Carltonovu sdílení, a Portnow byl skutečně odvolán. „Když mám z něčeho silný pocit, tak to řeknu,“ říká. „Kousat do ruky, která vás živí… na to kašlu.“
Bývalá studentka světoznámé School of American Ballet byla také jednou z žen, které v roce 2018 v článku pro New York Times odhalily historii misogynní kultury na akademii. „Vyrostla jsem ve Škole amerického baletu a znala jsem tamní kulturu. Nechci, aby toto prostředí zůstalo stejné i pro mou dceru. Musíme být lepší,“ říká mi. „Jestli to znamená, že budu mít méně příležitostí, protože budu říkat určité věci, které naštvou lidi, kteří mají moc, je mi to jedno.“
Když něco silně cítím, řeknu to. Kousat do ruky, která tě živí… Na to kašlu.“
Ptám se jí, jestli si myslí, že dnešní It umělci – mnozí z nich se označují za zpěváky a aktivisty, ochránce životního prostředí nebo advokáty – čelí stejným výzvám jako ona, když byla na vzestupu. „Možná je to úplně jiná zkušenost, než jakou jsem měla já,“ odpovídá. „Myslím, že je. Tahle mladá generace žádá mnohem víc. Vyžadují víc respektu, než jsem si myslela, že vůbec můžu žádat.“
Rozhovor se stočí i na mladší posluchače – demografickou skupinu, na kterou se kdysi zaměřovala. Zdá se šílené, že generace Z možná ani neví, kdo je Vanessa Carlton. Spolu s Avril Lavigne a Michelle Branch definovala éru mileniálů – jasně si vzpomínám, jak jsem ležela obličejem dolů na své patchworkové přikrývce Pottery Barn a nasávala náladovost písně Be Not Nobody (nebyla jsem nikdo?); jedna dívka v mé třídě angličtiny na střední škole si v básni, kterou napsala o tom, jak předloni v létě přišla o panenství, lyricky zaškrtla „White Houses“.
Ale posluchači, kteří dnes v pubertě bojují o sebepoznání – i když možná méně úzkostným způsobem než děti 90. let -, je generace Z. Ptám se, co si o nich Carlton myslí. „Co je to generace Z?“ opáčí. „Já jsem stará.“ Odpovídám, že podle mě jsou ve věku 9-17 let. Ve skutečnosti jsou to všichni mladší 22 let, ale její odpověď přesto dává smysl. „Řekla bych jim, že změní svět. My tuhle planetu zkurvíme. Bude na nich, aby zachovali lidská práva na celém světě.“
Přibližně měsíc po našem rozhovoru se mi do doporučené fronty na Spotify načte „A Thousand Miles“ (přirozeně – během psaní tohoto článku jsem Carlton poslouchala opakovaně). Kultovní název neměl nikdy vzniknout: „Kdyby bylo po mém, ta píseň by se jmenovala ‚Interlude‘,“ říká. „Ten malý riff tam prostě zněl jako malé intermezzo mezi písničkami. Možná je to blbý nápad, ale to je fuk.“ Je to možná jeden z prvních případů, kdy si Carltonová uvědomila, že její umělecká vize nebude vždy naplněna – možná jeden z prvních případů, kdy si přála promluvit, a možná okamžik, který ji definoval jako hlas v hudbě a aktivismu.
Zajímalo by mě, jak by vypadal běh dějin popu, kdyby se „A Thousand Miles“ jmenovalo „Interlude“? Ovládl by tento název rozhlasové stanice (v době, kdy lidé ještě spoléhali na rádia, pokud šlo o novou hudbu) po celé zemi? Vyneslo by to Carltona mezi známé osobnosti? Předvedl by Terry Crews nezapomenutelnou interpretaci této písně ve filmu White Chicks z roku 2004? To nedokážu říct, ale vsadil bych se, že by nějakým způsobem – možná odkloněnou cestou – byla stále přesně tam, kde je teď.
Tento článek neměl být pastí na nostalgii (i když přiznávám, že občas jsem si ji dopřál) – je to pohled na to, jak Carltonovou její cesta zformovala v umělkyni, kterou je dnes, a kam se ještě může posunout. Možná tam nemíří na létajícím klavíru, ale o to víc mi to připadá vzrušující.
Poslední skladbou na albu Love Is An Art je bonusová skladba s názvem „Break to Save“. Uzavírají ji tyto řádky: „Odcházím, abych se znovu definoval / Ale miluji tě a nechávám tě jít.“ (I leave to redefine me / But I love you and I let you go.) Některé věci se možná nikdy nezmění – je jasné, že tohle je další z mnoha Carltonových milostných dopisů, jemný a bolestný a nepopiratelně pravdivý. I když si musím klást otázku, zda je tento určen jí samotné.