Dnes jsem se rozhodovala, jestli mám tomu klukovi říct, že se mi líbí, nebo ne.
Bylo to uprostřed pracovního dne a ten den jsme spolu ještě ani nemluvili, takže jsem měla v plánu to prostě vyhrknout, aniž bych uvedla nějaký skutečný kontext, proč jsem se rozhodla to udělat zrovna v tuhle chvíli.
Nejdřív jsem se bála, abych nevypadala příliš ostře a náhodně. Ale poté, co jsem o tom debatovala s několika přáteli, jsem se rozhodla, že do toho prostě půjdu.
Takže jsem v úterý někdy v 15 hodin svévolně napsala dotyčnému muži a vyznala se mu ze svých citů. (Pro zajímavost, trvalo mu čtyři hodiny, než odpověděl, ale nakonec byla jeho odpověď kladná, kdyby vás to zajímalo).
Tímto chováním jsem pověstná. Nikdy se neostýchám říct někomu, co cítím, i když to v danou chvíli nemusí být nejlepší nápad.
Vyznala jsem mu své city z ničeho nic, za nevhodných okolností, během hádek a dlouho, dlouho poté, co jsem dostala kopačky. A ano, pokaždé jsem byl střízlivý.
Přiznávám, že výsledky nebyly vždycky tak skvělé, ale to mi zatraceně nezabránilo to udělat. Vlastně se vlastně cítím docela posílený svým sklonem k rozmazávání.
Nemám rád hry.
… do jisté míry.
Každý má na začátku rád dobrou honičku. Vždycky je zábavné nechat druhou osobu hádat pomocí koketního škádlení, nejasných sexuálních narážek a náhodných doteků rukou. Nevyhýbám se troše tajemství a intrik.
Po určitém okamžiku mě to však přestane bavit. Nudí mě, že nevím, kam ta „věc“ směřuje, jestli vůbec někam směřuje a jestli do ní mám dál vkládat citovou energii.
Takže po několika týdnech nebo tak nějak, skoro vždycky tomu klukovi řeknu, co cítím. Je to pro mě prostě součást přirozeného vývoje.
Vím, jak používat slova.
Když se rozhodnu něco říct, nikdy nebojuju s tím, jak přesně to říct.
Například jsem spisovatelka a živím se používáním slov, takže hra se slovy je pro mě celkem přirozená.
Ale na druhé straně své pocity vždycky rozmazávám dostatečně brzy ve „vztahu“, kdy jsou ještě nezávazné a plně se nerozvinuly v posedlou zamilovanost (zatím), což znamená, že je pro mě snadné kontrolovat, jak moje slova odpovídají mým emocím.
Nečekám až do chvíle, kdy už to nevydržím a vybuchnou všechny pocity, které se ve mně hromadily. Nechávám to lehké a nenucené.
Prostě se zhluboka nadechnu a řeknu mu, že se mi líbí, že s ním ráda trávím čas a že bych toho chtěla dělat víc. A doufám v to nejlepší.
Radši budu odmítnuta, než abych se nechala vláčet.
Podle mě je příliš dlouhé vláčení horší než odmítnutí.
Radši tu situaci co nejdřív vyřeším v zárodku, než abych se trápila ty mučivé týdny, kdy nevím, jestli jeho smsky znamenají, že mě má rád, nebo se jen nudí.
Taky vím, jak rychle se moje city mohou vymknout kontrole, takže bych ráda věděla spíš dřív než později, jestli se mám aktivně bránit tomu, abych se do něj zamilovala.
Příliš mnoho žen má problém vyjádřit, co cítí, protože se bojí, že upadnou do stereotypu emotivní ženy.
Ale je opravdu horší, když tě nějaký hloupý sexistický idiot považuje za „blázna“, než když tě někdo vodí za nos a hluboce zraňuje tvé city?
Ne, není. Protože jestli si kluk myslí, že jsem blázen, když se mu svěřím se svými pocity, tak je nejspíš na nic a já s ním stejně nechci mít nic společného.
Je to zatraceně dobrý pocit.
Každá vteřina, která uplyne, když moje láska neví, co k němu cítím, je příliš dlouhá.
Moje nevyřčené city mě dusí – mám pocit, že něco skrývám, že mám obrovské tajemství, které musím okamžitě dostat ze sebe, jinak vybuchnu.
Obecně nejsem úzkostný člověk, ale když odkládám, abych klukovi řekla, co k němu cítím, cítím vlastně ochromující úzkost.
Když ta slova konečně vyjdou ven, cítím se mnohem lehčí, šťastnější, klidnější. Skoro mi ani nezáleží na tom, jak zareaguje (no, ne, to je lež – záleží mi na tom), protože jsem tak šťastná, že jsem tu myšlenku dostala ze sebe.
Nemohla bych se držet zpátky, ani kdybych se snažila.
A věřte mi, že jsem se snažila. Opravdu zatraceně usilovně. Prostě to nedokážu.
Kdykoli se snažím hrát si na nedobytnou déle než na dobu, kterou si v hlavě vymezuji, jsem strašně neklidná a napjatá.
Jsem příliš zvídavá na to, abych se smířila s tím, že něco prostě NEVÍM.
Moji přátelé mě označili za blázna. Říkali mi, že bych neměla na nic tlačit, že mám prostě chvíli počkat a užít si proces namlouvání, „povídání“, ať už se mezi mnou a tím klukem děje cokoli.
Ale já jsem netrpělivá. Když se mi líbíš, tak se mi líbíš, a sakra, já ti to řeknu.