Před několika měsíci, téměř dva roky po smrti své sestry Amy ve věku 27 let, Alex Winehouse třídil její věci a narazil na tmavě modrý svetr dětské velikosti. Ukázalo se, že svetr je součástí Amyiny staré školní uniformy ze základní školy Osidge v Southgate v severním Londýně, kterou, aniž by to její rodina věděla, pečlivě schovávala celé roky.
„Nemohl jsem uvěřit, že to měla,“ říká teď Alex, když sedí ve sluncem zalitém pokoji, jednu nohu má položenou přes druhou a opírá se v křesle. Je to jeho vůbec první obsáhlý rozhovor, který poskytl u příležitosti otevření nové velké výstavy v Židovském muzeu s názvem Amy Winehouse: Rodinný portrét. Školní svetr, říká Alex, je jeho nejoblíbenějším exponátem.
„Myslím, že ukazuje, že nezáleží na tom, co se v životě stane, jak slavným se stanete, bez ohledu na to, kdo jste, vždycky jste odněkud,“ vysvětluje. „Ať děláte cokoli, nemůžete na to zapomenout, protože to z vás dělá to, čím jste. A ona na to nikdy nezapomněla. Bylo pro mě velmi uklidňující to vidět.“
Z té doby pochází fotografie obou sourozenců Winehousových. Je na ní Alex, o čtyři roky starší, s ochrannou rukou kolem ramen své mladší sestry. Amy, které ještě nebylo ani deset let, má bradu nakloněnou k fotoaparátu a už tehdy projevuje vzdorovité sebevědomí.
Pro okolní svět se jméno Amy Winehouse stalo synonymem talentu i tragédie. Svůj život prožila v plné záři reflektorů a pak v červenci 2011 zemřela po alkoholovém opojení, tři roky před svými třicátými narozeninami. Byla proslulá svým chraplavým kontraaltovým vokálem a schopností spojit klasické melodie soulu, jazzu a R&B a přiblížit je modernímu publiku. Během své krátké kariéry získala řadu ocenění, včetně ceny Brit, tří cen Novellos a šesti cen Grammy. Její druhé album Back to Black je v současnosti nejprodávanějším britským albem 21. století.
I z hlediska stylu Winehouse nově definovala, co jsme očekávali od popové hvězdy. Místo toho, aby byla upravená a zabalená jako popstrelka pro teenagery, měla vznosný úl, silné oční linky a zálibu v leopardím vzoru a tetování. Karl Lagerfeld ji v roce 2007 prohlásil za svou novou múzu a na přehlídkové molo Chanelu poslal modelky s včelím úlem; francouzský Vogue věnoval jejímu vzhledu celý módní článek a stovky dívek si na ulici kupovaly verzi jejího stylu.
Amy Winehouse měla samozřejmě i temnější stránku: její bolestný rozpad sledovala řada znepokojivých mediálních příběhů a paparazzi snímků. Objevovaly se její fotografie na londýnských ulicích, jak se potřísněná slzami a s krvácejícíma nohama nebo s ošklivě pohmožděnýma nohama. Na jejích rukou byla často vidět mřížka jizev z období sebepoškozování a řezání v dospívání. Její pití a užívání drog bylo dobře zdokumentováno. V roce 2008 bulvární noviny zveřejnily video, na kterém se zdálo, že kouří crack. V průběhu let se střídavě léčila v léčebnách.
Po většinu JEJÍHO ŽIVOTA se zdálo, že o ní víme všechno. Výstava však odhalí i jinou, intimnější stránku. A pro Alexe Winehouse bude vždycky jen jeho mladší sestrou, proto pro něj ten školní svetr tolik znamenal. Byla to připomínka toho, čím byla, než se jí šílenství vymklo z rukou, než si ji svět vyžádal jako celebritu a její závislosti ji zničily.
„Máš sestru?“ zeptá se mě, když mě zajímá, jaká Amy byla. Přikývnu. „Tak to budeš vědět. Byla otravná, frustrující, osina v zadku. Ale taky byla neuvěřitelně štědrá, velmi starostlivá. Udělala by pro kohokoli cokoli, opravdu. Byla věrná – jako sestra, dcera i přítelkyně. Byla asi nejvěrnější přítelkyní lidí, které jsem kdy poznala.“ Později dodává: „Byla opravdu dobrý člověk. A hrozná i v jiných ohledech.“
Výstava bude zahrnovat několik jejích osobních věcí a kusů oblečení a bude také sledovat původ Winehousových po generace zpět až k těm, kteří koncem 19. století emigrovali do Londýna z Ruska a Polska.
Cílem, říká Alex, je představit svou sestru „jako normálního člověka a nás jako normální rodinu“ a ukázat, jak Amy ovlivnila zakořeněná židovská identita. Jejich rodiče, Mitch a Janis, kteří se rozvedli, když bylo Alexovi třináct a Amy devět let, je vychovávali s porozuměním pro rituály víry a přechodové rituály. V dospělosti nebyl ani jeden ze sourozenců nijak zvlášť nábožensky založený, ale cítili se kulturně židovsky – Amy se měla proslavit tím, že vařila kuřecí polévku pro své bodyguardy.
„Jednou mi ji uvařila,“ říká Alex a s odporem zkřiví obličej. „Bylo to hrozné.“
Je v něm část, která výstavu vnímá jako prostředek, jak získat zpět sestru, kterou znal, a ne popovou hvězdu, kterou stvořila sláva?“
„Myslím, že to nejde,“ říká Alex po chvíli přemýšlení. „Myslím, že to není možné. Opravdu si nelámu hlavu s tím, jak je vnímána, protože znám pravdu… To je důležitější než to, co si lidé myslí.“
Alex Winehouse nikdy předtím o své sestře veřejně do hloubky nemluvil. Na vrcholu její slávy i v posledních bouřlivých letech jejího života se držel pod pokličkou. Říká, že pro ni chtěl být útočištěm před podivností její slávy – popisuje, jak Amy občas navštěvoval v jejím bytě v Camdenu a viděl, jak před ním táboří zástupy fotografů.
„Byla dost zavřená v domě a nemohla nikam chodit,“ vzpomíná. „Vracel jsem se domů, zpátky do normálu. To ona neměla. Zájem, který o ni měli, byl naprosto šílený. Ona o to nestála, ale o každém jejím okamžiku se psalo v tisku.“
Částečně má také pocit, že do jeho vzpomínek na Amy „nikomu nic není, protože je s ní spojena spousta dramat a ta stále pokračují. Pokud mám promluvit, tak proto, že já – nebo my, nadace – děláme něco opravdu, opravdu skvělého. Nebudu mluvit kvůli tomu, abych mluvila.“
Nadace Amy Winehouse, kterou po její smrti založila její rodina, se snaží předcházet dopadům zneužívání drog a alkoholu na mladé lidi. Školní program, který nadace zahájila v březnu, již poskytl značné dary různým charitativním organizacím. Alex, který se vzdal své práce online hudebního novináře, aby mohl se svým otcem, bývalým řidičem černé taxislužby, pracovat pro nadaci na plný úvazek, říká, že tato zkušenost rodinu sblížila. Po Amyině smrti Alex vysvětluje: „Táta měl dvě možnosti – buď se tím mohl nechat zničit, nebo vzpomínku na Amy využít k tomu, aby se povzbudil a udělal něco dobrého.“
Ale po tolika letech, kdy spolu nemluvili, je pro část Alexe těžké tento zvyk změnit. Pečlivě volí slova a zdá se, že je rozhodnutý nedávat najevo příliš mnoho emocí. Dává přednost humoru před introspekcí. Když mluví o tom, jak šel v roce 1983 do nemocnice, když se narodila Amy, a jak mu dali sestřičku do náruče, říká: „Smrděla a mně se to nelíbilo. Smrděla. Byl to takový ten mléčný novorozenecký zápach a já si říkal: ‚Nemám rád ten zápach, nemám tě rád. Proč jsi v mém domě?“
Směje se. Zlepšilo se to potom?“
„Nakonec,“ říká chlácholivě. „Ale chvíli to trvalo.“
Je cítit, že nechce působit přehnaně sentimentálně nebo – což je ještě horší – riskovat, že zlevní své vlastní, soukromé vzpomínky tím, že je dá k dispozici veřejnosti.
A přesto je Alex také nesmírně upřímný. Když se ho zeptám, jestli někdy poslouchal její hudbu, zavrtí teď hlavou a trochu zahanbeně přizná, že její písničky „nebyly úplně podle mého gusta… Jsem spíš rocker než ona“. A když se dotknu myšlenky, že jakkoli ji miloval, muselo být někdy nesmírně těžké být jejím bratrem a vidět ji tak pekelně odhodlanou k sebedestrukci, neucukne.
„Samozřejmě. Táta to říká pořád: člověk toho může udělat jenom tolik. Můžeš tam být na telefonu, můžeš za nimi chodit a tak, ale nakonec je to tvoje vlastní zodpovědnost, a pokud ten člověk nemá zájem na tom, aby se uzdravil, tak toho opravdu moc nezmůžeš. Musíš žít také svůj vlastní život, jinak tě to zničí stejně jako toho druhého.“
Alex měl čas přemýšlet o tom, co spustilo Amyinu spirálu pití a drog, ale nedospěl k žádnému jasnému závěru kromě toho, že „jsme se vydali každý jinou cestou“. Sám sebe popisuje jako „ustarané“ a „úzkostné dítě“. Naproti tomu „Amy taková nebyla. Neměla žádné zábrany.“
Mnoho jejích problémů předcházelo jejímu náhlému vzestupu ke slávě. V pozdním mládí se u ní objevila bulimie a porucha příjmu potravy ji pronásledovala po zbytek života. Alex si vzpomíná, jak se v sedmnácti letech scházela se skupinou dívek, které „to dělaly všechny. Dávaly si na jídlo spoustu bohatých omáček, snědly ho a pak ho vyzvracely. Ony s tím přestaly, ale Amy nikdy… Všichni jsme věděli, že to dělá, ale je to skoro nemožné, zvlášť když o tom nemluvíte. Je to opravdu temný, temný problém.“
„Bulimií trpěla velmi těžce. To není jako zjevení – věděli jste to, už když jste se na ni podívali… Nakonec by zemřela, jak to s ní šlo, ale to, co ji opravdu zabilo, byla ta bulimie… Naprosto strašné.“
Co tím myslí? „Myslím, že ji to oslabilo a učinilo náchylnější. Kdyby neměla poruchu příjmu potravy, byla by fyzicky silnější.“
Ačkoli byla emocionálně křehká, Alex říká, že jeho sestra nikdy vědomě nevyhledávala pozornost médií. „Chtěla být jen zpěvačkou a mít dobrou kariéru, a to bylo opravdu všechno. Trochu se to vymykalo tomu, jaká byla. V roce 2007 vyhrála cenu Brit a předtím nikdo nevěděl, kdo je. Vzpomínám si, jak jsem na ni jednou narazil v metru a ona byla sama. A pak to najednou skončilo. Během jednoho večera se změnila z toho, že si mohla dělat, co chtěla, na to, že už toho nikdy nebude schopná.“
Drogami a alkoholem se tedy možná snažila vyrovnat s tlakem, který na ni vyvíjel život pod neustálým dohledem veřejnosti. Když se v roce 2007 provdala za bývalého tvůrce videoklipů Blakea Fieldera-Civila, seznámil ji s heroinem a její problémy se výrazně zhoršily (pár se v roce 2009 rozvedl a Fielder-Civil si následně odpykal trest odnětí svobody poté, co ukradl peníze na nákup drog). Ve svých nejtemnějších dnech byla Winehouse noční můrou. Alex se většinou kousal do jazyka. Ale když se „pořádně opila“ a zničila mu oslavu třicátých narozenin, dal jí „životní ránu“.
„Problém s bytím je – kolik lidí vám řekne ‚ne‘? Nikdo to nedělá. Byl jsem vzteky bez sebe. Mlátila lidi hlava nehlava, ale ona je jenom malá, je drobná, takže je to jako odhánět mouchu, ale nebylo to nic platné. Zkusila jsem to na ni, vysypala jsem na ni pár domácích pravd. Věděla, jak to cítím, a nekřičela na mě zpátky.“
Omluvila se někdy za své chování? Ušklíbne se, jako by to byla absurdní otázka. „Ne.“
Omluvila se někdy za něco z toho, za všechno, čemu vystavila svou rodinu? „Samozřejmě že ne.“
A přesto, přes všechno, co si způsobila, byla její smrt, když přišla, skutečně šokující. Alexe si s tou zprávou zavolal jeho otec. Nějakou dobu poté si skutečnost její nepřítomnosti „pořádně neuvědomoval“. Sám byl jako novinář zasažen podivností skutečnosti, že místo psaní příběhů o jiných lidech byl nyní v epicentru jedné z největších zpráv v zemi – a ta se týkala smrti jeho sestry.
„Měl jsem v tu chvíli dva klobouky. Novinářský klobouk, ve kterém jsem si říkal, abych byl klidný, zhodnotil situaci, nepodléhal emocím. A bratrský klobouk, ve kterém jsem se díval na květiny, pocty, nápisy na ulicích, které lidé podepisovali.“
Výtok veřejného smutku ve dnech po Amyině smrti byl podle Alexe „opravdu úžasný“.
„Očividně se mnoha lidí něčím dotkla a ano, bylo to velmi zvláštní. Museli jsme jít do bytu a všechny ty květiny, chci říct…“ Odmlčí se a na několik vteřin zavře oči, zatímco pokračuje v řeči. „Tyhle věci vidíš v televizi, ale vždycky je to kvůli věcem, které s tebou nemají nic společného. Tohle byla taková osobní věc… Jo, bylo to neuvěřitelný.“
Nejtěžší pro něj bylo, že musel sedět na šivě, což je v judaismu týdenní období smutku pro příbuzné prvního stupně po pohřbu.
„Nemůžeš se holit, nemůžeš se převlékat. Modlíte se. Seděl jsem na židli a lidé mi přišli vzdát úctu a ty jim nesmíš nic oplácet. V mém věku by se to nemělo dít. To se stává, když umírají staří lidé. Lidé, kteří sedí na šivě, by měli být sedmdesátníci a osmdesátníci, nemělo by jim být 31 let a už vůbec ne jednatřicetiletý člověk, který sedí na šivě za svou sedmadvacetiletou sestru… Nedokážu to popsat, je to strašný pocit.“
Chvíli mlčí. Pak rychle znovu získá přirozenou rovnováhu. Nakonec si povídáme o fotbale, o jeho nedávném přestěhování na venkov s manželkou Rivou a o tom, že jeho práce v nadaci je „snadno nejlepší věc, kterou jsem kdy dělal“. Vypráví o svých nejranějších vzpomínkách – o návštěvě svého pradědečka v East Endu na Commercial Street, kde po letech práce krejčího stále bydlel. O těchto oblastech svého života hovoří Alex pochopitelně uvolněněji. Ztráta sestry, jak říká, „je tu pořád“, ale zároveň musí žít dál.
Co by si asi o této výstavě myslela Amy? Alex se zasměje. „Nelíbilo by se jí to.“ Pokrčí rameny. „Byla by…“ Převezme její hlas, vysoký a rozpačitý: „To jsem jen já, proč chceš výstavu?“
Amy Winehouse: Rodinný portrét se otevírá 3. července v Židovském muzeu v Londýně (jewishmuseum.org.uk). Informace o Nadaci Amy Winehouse najdete na adrese amywinehousefoundation.org
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
.
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.