Kariéře Zebulona Pikea (1779-1813), amerického vojáka a průzkumníka, dominovaly nejednoznačně motivované průzkumy amerického Západu. Během jednoho z nich se neúspěšně pokusil zdolat horu Pike’s Peak v Coloradu, která je po něm pojmenována.
Zebulon Pike byl synem stejnojmenného majora americké armády. Zebulon se narodil 5. ledna 1779 v Lambertonu (dnes Trenton) ve státě New Jersey. Do otcovy roty vstoupil jako kadet a ve 20 letech byl jmenován nadporučíkem. Sloužil v armádě na hranicích, ale nijak zvlášť se neprosadil, dokud si ho generál James Wilkinson nevybral, aby vedl expedici s cílem najít pramen řeky Mississippi.
Pike opustil St. Louis ve státě Mo 9. srpna 1805 na kýlové lodi. Dostal se 100 mil nad vodopády svatého Antonína v Minnesotě, než se nad jeho dvacetičlennou skupinou zavřela zima. Vzal s sebou několik mužů, kteří táhli zásoby na saních, a rozhodl se, že jezero Leech je pramenem mohutné Mississippi. Mýlil se, skutečným pramenem je jezero Itasca. Wilkinsonovi mohlo být jedno, kde leží skutečný pramen. Kolovaly zvěsti, že Wilkinson využívá Pikea, aby vyzkoušel britskou reakci na americkou invazi do země lovců kožešin. Ještě pravděpodobnější byla verze, že výprava byla suchou zkouškou, která měla Pikea otestovat pro podnik bližší Wilkinsonovu srdci.
Po návratu do St. Louis byl Pike znovu vyslán na tuto mazlíčkovskou výpravu prohnaného Wilkinsona. Zdánlivě měl Pike prozkoumat prameny řek Arkansas a Red a „přiblížit“ osídlení Nového Mexika. Možná se už nikdo nikdy přesně nedozví, co se Wilkinsonovi honilo hlavou, ale americký generál, který byl placeným tajným agentem Španělska, se nevyhýbal podvádění Španělů. Pokud měl Pike nějaké otázky, byl příliš dobrým a poslušným důstojníkem na to, aby balancoval na hraně rozkazů svého generála. Vydal se na cestu 30. dubna 1806, vědom si Wilkinsonova nemožného napomenutí, aby nezpůsobil Španělům poplach nebo pohoršení. Věděl, že vztahy mezi Spojenými státy a Španělskem na jejich společné hranici nebyly nikdy dobré, ale zejména od výpravy Meriwethera Lewise a Williama Clarka v letech 1804-1806.
Když se Pike připravoval v St. Louis, španělští špehové ve Spojených státech spěchali se zprávou o plánovaném pochodu do Chihuahuy v Mexiku, kde měl Don Nemesio Salcedo y Salcedo své hlavní sídlo jako vrchní velitel severních provincií Nového Španělska. Generál nařídil jednotce kavalerie pod velením poručíka Dona Facunda Melgarese, aby se přesunula ze Santa Fe na sever, vyzvedla indiánské spojence a zastavila Pika.
Pike se přesunul od indiánských vesnic Pawnee na řece Republican do oblasti dnešního Puebla ve státě Col. a pokusil se – neúspěšně – vystoupit na Pike’s Peak. Poté prozkoumal Jižní park a pramen řeky Arkansas ve Skalistých horách, než se podle rozkazu obrátil na jih a hledal pramen Červené řeky. Přes pohoří Sangre de Cristo se Pike zastavil na rozcestí Conejos Rio Grande a postavil pevnost z bavlníkových kmenů. Ta měla podle Pikea sloužit jako obrana proti indiánům, nikoli Španělům. Melgares Pika na rozlehlých otevřených prostranstvích High Plains nenašel, ale jiný španělský oddíl ano. Přišli až k Pikově palouku a pozvali ho, aby s nimi navštívil Santa Fe. Pike jim řekl, že si myslí, že je na Rudé řece, nikoliv na Rio Grande, ale „pozvání“ přijal a vydal se do Santa Fe; zde se ho ujal Melgares a doprovodil ho do Chihuahuy.
Pokud byl Pike skutečně zajatcem, Španělé s ním zacházeli velmi dobře. Zabavili mu však většinu dokladů. (Některé bankovky se mu podařilo ukrýt do hlavní pušek svých mužů.) Nakonec byl po roční nepřítomnosti španělskou eskortou vrácen do Spojených států v Natchitoches v La.
Pikeovo jméno bylo nyní spojováno s Wilkinsonovým a mladý badatel musel protestovat proti své nevině přímo u ministra války Henryho Dearborna. Ten ho zprostil viny ze spoluúčasti na jakémkoli spiknutí proti Španělům nebo komukoli jinému. Přestože informace, které Pike přinesl o oblasti západních plání a Skalistých hor, byly užitečné, blednou ve srovnání s bohatými a podrobnými deníky Lewise a Clarka.
Pokračoval ve vojenské kariéře, v roce 1808 se stal majorem a v roce 1812 plukovníkem. Po vypuknutí války roku 1812 byl povýšen na brigádního generála (1813) a převzal velení nad jednotkami útočícími na York (dnes Toronto) v Kanadě. Při útoku osobně dovedl své muže k vítězství. Střelecká palba a pobřežní baterie bránily vylodění amerických jednotek v Yorku, když osobně převzal velení a řekl to jednomu ze svých pobočníků: „Proboha, já už tady nemůžu déle stát. Pojďte, naskočte do mého člunu.“ Poté vedl útok na silně bráněné město. Britové se stáhli, ale záměrně odpálili svůj sklad prachu. Při výbuchu zahynulo 40 jejich vlastních mužů a 52 Američanů. Dalších 180 amerických vojáků leželo zraněných, mezi nimi i generál Zebulon Pike. Ten trpěl strašnými bolestmi kvůli kusu kamene, který mu zlomil páteř. Přenesen na člun a poté na vlajkovou loď Madison žil v agónii dost dlouho na to, aby slyšel jásot svých vítězných mužů a aby mu pod hlavu položili jako polštář ukořistěnou britskou vlajku. Zemřel 27. dubna 1813.
Pike’s An Account of Expeditions to the Sources of the Mississippi. … (1810), ačkoli byla neobratně sestavena pro tisk, dokázala zaujmout velkou část americké veřejnosti, která byla zvědavá na Západ. Pozdější vydání se ukázala být spolehlivější a méně chaotická. Je stejně obtížné hodnotit Pikea spisovatele jako Pikea objevitele, neboť se zjevně snažil stavět věci do co nejlepšího světla. Proto jeho vyprávění není tak poctivým dílem jako Lewisovy a Clarkovy deníky. Přesto byl Pike oddaným americkým vojákem a vlastencem.
Další četba
Pikeova kariéra přitahuje pozornost mnoha historiků Západu a o jeho výpravách není nouze o knihy a články. Nejodbornějším životopisem je W. Eugene Hollon, The Lost Pathfinder: Zebulon Montgomery Pike (1949). Méně odborná je kniha John Upton Terrell, Zebulon Pike (1968). Vynikajícím vydáním Pikových cestopisů je Donald Jackson, ed., The Journals of Zebulon M. Pike, with Letters and Related Documents (1966). □