Austrálie 29. června pravděpodobně přehlédne výročí, na které by raději zapomněla. Tento měsíc uplynulo pět let od chvíle, kdy se Austrálie rozešla se Spojenými státy a připojila se k jedné z nejdůležitějších čínských zahraničněpolitických iniciativ – Asijské bance pro investice do infrastruktury (AIIB). Byla to cena, kterou Austrálie zaplatila za získání dohody o volném obchodu s Čínou, jež uvízla v nekonečných jednáních na více než deset let. Australská vláda se snažila dostat dohodu přes čáru tím, že v roce 2014 uzavřela s Čínou komplexní strategické partnerství, ale ani to nestačilo ke spokojenosti Pekingu. Vstup do AIIB v roce 2015 udělal své.
Australany možná překvapí, že jejich země je jedním z desítek čínských „strategických partnerů“, „komplexních strategických partnerů“ a „komplexních strategických partnerů pro spolupráci“, což jsou termíny, které Peking používá k popisu svých formálních vztahů s jinými zeměmi. Nejdůvěryhodnější spojenci USA – země v takzvané síti pro sdílení zpravodajských informací Five Eyes – všichni souhlasili s takovým partnerstvím s Čínou. Sousedé Austrálie přes Tasmanovo moře na Novém Zélandu mají s Čínou také komplexní strategické partnerství, zatímco vztah Kanady s Čínou, ačkoli je dlouhodobější, je pouze běžným strategickým partnerstvím. Jazyk kolem britsko-čínského partnerství je možná nejvelkolepější ze všech: Podle dohody podepsané v říjnu 2015 jsou obě země uzavřeny v „globálním komplexním strategickém partnerství pro 21. století“.
Era spolupráce s Čínou možná brzy skončí. Austrálie, Velká Británie, Kanada a Nový Zéland začínají litovat, že řekly „ano“ strategickému nadbíhání Číny. Vedoucí představitelé, kdysi ochotní prosadit si trochu nezávislosti na svém často panovačném velmocenském spojenci, se nyní spojují se Spojenými státy a vystupují proti používání zařízení Huawei v sítích 5G, univerzitám přijímajícím čínské peníze na provozování Konfuciových institutů, hrubému porušování lidských práv v Sin-ťiangu, vládním represím v Hongkongu a militarizaci Jihočínského moře. Dávají si pozor, aby nevypadali, že podporují amerického prezidenta, který je pro mnohé v jejich vlastních zemích anatématem, ale stále více podporují skutečné politické postoje Donalda Trumpa vůči Číně. Každá země má pro konfrontaci s Čínou své vlastní důvody, ale všechny se v podstatě shodují s politikou USA vůči Číně.
V Kanadě je od prosince 2018 ve Vancouveru zadržována finanční ředitelka společnosti Huawei Meng Wan-čou, která čeká na vydání do Spojených států kvůli obvinění z vyhýbání se americkým sankcím vůči Íránu. Čína v rámci zjevné odvety obvinila dva kanadské podnikatele ze špionáže, přičemž trvá na tom, že tento krok s tím nesouvisí. Meng z Huawei je propuštěn na kauci, ale dva Kanaďané jsou drženi pod 24hodinovým dohledem v tvrdých podmínkách, převážně bez možnosti komunikace a s omezenou stravou.
V Británii se vládnoucí Konzervativní strana, čerstvě po vnitřní krizi kvůli povolení čínské společnosti Huawei podílet se na budování bezdrátových sítí 5G v zemi, nyní sjednotila na slibu premiéra Borise Johnsona o cestě k plnohodnotnému britskému občanství až pro 3 miliony obyvatel Hongkongu, kteří jsou držiteli britských národních (zámořských) pasů, které vylučují právo na práci a pobyt, nebo o ně mohou požádat. Tento příslib je reakcí na nový čínský zákon o národní bezpečnosti Hongkongu. Spojené království rovněž přezkoumá rozhodnutí o společnosti Huawei, které bylo přijato teprve před čtyřmi měsíci. A britský Úřad pro komunikace rozhodl, že čínská státní televizní společnost CGTN nedodržuje britská pravidla pro vysílání.
V poslední době čelí hněvu Číny dokonce i Nový Zéland, který má navzdory svému členství v organizaci Five Eyes trvale napjaté vztahy se Spojenými státy. Mezi problémy patřila podpora Nového Zélandu právům Ujgurů a členství Tchaj-wanu ve Světové zdravotnické organizaci.
Ale žádný z nejbližších spojenců Spojených států nelituje svých vazeb na Čínu tolik jako Austrálie. Když Austrálie vedla celosvětové výzvy k prošetření původu pandemie koronaviru – požadavek, který byl všeobecně vnímán jako namířený proti Číně -, Čína odpověděla omezením australského hovězího masa, údajně ze zdravotních a bezpečnostních důvodů, a trestnými cly na australský ječmen. Čína také varovala své studenty, aby se Austrálii vyhýbali, čímž ohrozila další klíčové exportní odvětví: mezinárodní vzdělávání.
Čína rozdělila Austrálii nejen politicky, ale také geograficky. V bizarním potvrzení místní diplomatické nezávislosti se australský stát Viktorie přihlásil k charakteristickému zahraničněpolitickému programu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, iniciativě Pásmo a cesta. Viktoriánský premiér Daniel Andrews tak učinil navzdory národní vládě, která čínské pozvání k účasti odmítla. Andrews je členem Australské strany práce, která na federální úrovni stojí proti liberálně-národní koalici premiéra Scotta Morrisona. Andrewsova vzpoura však není pouhou stranickou záležitostí: Federální labouristická strana se rovněž staví proti členství Austrálie v iniciativě Pásmo a cesta. Je to rozkol podněcovaný Čínou – a čínskými penězi.
Australské špičkové univerzity, které byly až do pandemie koronaviru závislé na školném od čínských studentů, jež tvořilo až čtvrtinu jejich příjmů, se rovněž vydaly na stranu Číny. V případu, který vzbudil pozornost světových médií, Queenslandská univerzita (jedna z elitních australských univerzit skupiny osmi) vyloučila jednoho ze svých studentů za to, že demonstroval proti čínskému vlivu v Hongkongu – a na univerzitní půdě. Stejně jako ve Spojených státech a dalších zemích čelily australské univerzity protestům kvůli přijímání čínských peněz na financování Konfuciových institutů pro výuku čínského jazyka a kultury. Kritici se obávají, že tento druh financování je spojen s určitými podmínkami: zejména s požadavkem, aby univerzity umlčely kritiku Číny ze strany studentů a zaměstnanců.
S přibývajícími odhaleními o spoluvině se politická nálada v Austrálii obrátila rozhodně proti Číně. Po celá léta propagoval establishment země silnější vazby s Čínou jako klíč k hospodářskému úspěchu a zdálo se, že na čínském boomu vydělávají všichni, od důlních magnátů až po vysloužilé politiky. Dokonce i Bob Hawke, zesnulý premiér, který v roce 1989 se slzami v očích nabídl azyl čínským studentům po masakru na náměstí Nebeského klidu, se nakonec stal placeným lobbistou čínských společností usilujících o investice v Austrálii. Tato kuřata se nyní vrátila domů, protože někteří australští komentátoři si stěžovali na reakční paniku z Číny ještě předtím, než se objevil koronavirus, který podnítil další obavy z Číny.
Nová mantra mezi australskými politickými představiteli zní, že země potřebuje k Číně přístup „s otevřenýma očima“. Tento pocit se odráží v celém anglicky mluvícím světě. Politici, kteří si dávají pozor, aby se příliš neztotožnili s americkým prezidentem Donaldem Trumpem brojícím proti Číně, nicméně nacházejí vlastní důvody, proč být vůči Číně obezřetní. Pro novozélandskou Jacindu Ardernovou jsou to lidská práva. Pro kanadského prezidenta Justina Trudeaua je to skutečnost, že příznivý rating Číny klesl mezi Kanaďany na hluboké minimum pouhých 14 procent. Pro britského prezidenta Borise Johnsona je to Hongkong. V mezistranickém projevu jednoty, který by byl ještě před rokem nepředstavitelný, sedm bývalých britských ministrů zahraničí společně vyzvalo premiérku, aby se ujala vedení při koordinaci mezinárodní reakce na nové čínské zákony o národní bezpečnosti Hongkongu.
Ještě nedávno Ardernová i Johnson prosazovali užší vztahy s Pekingem. Trudeau se k Číně choval tak přítulně, že jeho vlastní parlament zahájil vyšetřování. Australský Morrison byl nejednoznačný, ale ochotně zdůrazňoval, že si nebude vybírat stranu v případném sporu mezi Spojenými státy a Čínou. Všichni čtyři se nyní rozhodně přiklonili k Trumpově postoji vůči Číně, i když se asociacím s americkým prezidentem vyhýbají jako koronaviru. Mají své vlastní důvody, proč jsou vůči Číně nedůvěřiví, a ty mají jen málo nebo vůbec nic společného s tím, aby se zalíbily Trumpovi.
Ačkoli by tedy bylo nepřesné tvrdit, že Trump získal zbytek Pěti očí pro svůj názor na Čínu, je nicméně zřejmé, že se jejich politické postoje rychle sblížily s postoji jeho administrativy. Jak se Čína prosazuje na všech frontách, světové veřejné mínění – nejen v anglicky mluvících zemích – se rozhodně obrátilo proti Číně. Vzhledem k tomu, že je stále jasnější, že Čína bránila počátečnímu mezinárodnímu úsilí o pochopení a kontrolu koronaviru, budou tyto negativní názory jen přitvrzovat. Po tři roky Peking spoléhal na Trumpovu osobní nepopularitu, aby snadno získal body u nejbližších spojenců Spojených států. Nyní, když jsou všechny oči otevřené, bude pro Čínu mnohem těžší dosáhnout svého.