V tuto chvíli jste účastníky jedné z věcí, které nás dělají lidmi: vyprávění a konzumace příběhů. Nelze říci, kdy si náš druh začal vyprávět příběhy – nebo kdy se u nás poprvé vyvinula schopnost používat jazyk ke sdělování nejen jednoduchých, praktických pojmů, ale i ke sdílení živých popisů skutečných či vymyšlených událostí. Ale už před 43 900 lety začali lidé na indonéském ostrově Sulawesi některé své příběhy malovat v obrazech na stěny jeskyní.
Nově objevená malba v odlehlé jeskyni zobrazuje loveckou scénu a je to nejstarší příběh, který byl zaznamenán. A pokud má archeolog z Griffithovy univerzity Maxime Aubert a jeho kolegové pravdu, mohl by to být také první záznam duchovní víry – a náš první pohled na to, co si tvůrci jeskynního umění mysleli.
Lovecký příběh starý 44 000 let
Přes 4.5 metrů dlouhém úseku skalní stěny, 3 metry nad podlahou těžko přístupné horní komory lokality zvané Liang Bulu’Sipong 4, stojí divoká prasata a zakrslí buvoli zvaní anoa proti skupině podivně drobných lovců v jednobarevném tmavě červeném oblečení. Levý konec nástěnné malby zdobí tmavě červená ruční šablona, téměř jako podpis dávného umělce. Otvorem v severovýchodní stěně jeskyně se dovnitř rozlévá sluneční světlo a osvětluje výjev.
Liang Bulu’Sipong 4 je živá jeskyně, kterou stále přetváří tekoucí voda, a vrstvy horniny začaly místy přerůstat přes malbu. Minerály, které tyto vrstvy tvoří, obsahují malé stopy uranu, který se postupem času rozpadá na thorium-230. Na rozdíl od uranu není thorium rozpustné ve vodě a do horniny se může dostat pouze rozpadem. Měřením poměru uranu-234 a thoria-230 v hornině mohou archeologové zjistit, jak nedávno vrstva horniny vznikla.
Nánosy pomalu narůstaly nad loveckou freskou nejméně 49 300 let, což znamená, že samotná malba může být ještě starší. To z nástěnné malby Liang Bulu’Sipong 4 činí nejstarší záznam (o kterém víme) skutečného příběhu. Na první pohled se zdá, že naznačuje hon na zvěř, při němž lidé vyplavují zvířata z úkrytu a ženou je k řadě lovců s oštěpy nebo jinými zbraněmi. Pokud mají Aubert a jeho kolegové v tomto ohledu pravdu, znamená to, že někdo před 44 000 lety vytvořil záznam z první ruky o tom, jak se živil.
Scéna z legendy?
Ale nejstarší příběh, který kdy zaznamenala lidská ruka, může být něčím víc než záznamem lovu. „Některé nebo všechny aspekty těchto představ se možná netýkají lidských zkušeností v reálném světě,“ napsal Aubert se svými kolegy. Zblízka drobní lovci nevypadají tak docela jako lidé; mnozí z nich mají podivně protáhlé obličeje, připomínající spíše zvířecí tlamy nebo čenichy. Jeden z nich má ocas a další vypadá, že má zobák.
Figurky by mohly představovat lidské lovce oděné do kůží nebo masek. Aubert a jeho kolegové však tvrdí, že vypadají spíše jako teriantropové: lidsko-zvířecí kříženci, kteří se objevují v kulturách po celém světě, včetně 15 500 let starých maleb ve francouzských jeskyních Lascaux a 40 000 let staré vyřezávané postavy z Německa.
Ať už jsou to lidé, zvířata nebo od obojího trochu, lovci čelí kořisti obludných nebo mytologických rozměrů. Ve skutečném životě je anoa vysoká asi 100 cm (39,4 palce) a indonéské divoké prase měří jen 60 cm (23,6 palce). Na stěně Liang Bulu’Sipong 4 jsou však tato zvířata mnohonásobně větší než lovci, kteří proti nim stojí. Vypadá to jako výjev z legendy, ne jako suchý záznam dalšího dne lovu.
A jeho přítomnost naznačuje, že Liang Bulu’Sipong 4 mohl být pro lidi, kteří v oblasti kdysi žili, posvátným nebo alespoň důležitým místem. Archeologové nikde v jeskyni ani v mnohem větší komoře pod ní nenašli žádné stopy po obvyklých zbytcích lidského života – kamenné nástroje, odhozené kosti a ohně na vaření. Není divu:
„Přístup k jeskyni vyžaduje horolezectví, a to není místo, které by se dalo obsadit,“ řekl Aubert pro Ars. „Takže tam lidé chodili z jiného důvodu.“
Vynález fikce
O čtyřicet čtyři tisíc let později máme část příběhu, ale žádný kontext; nemůžeme vědět, kdo byli lovci nebo jejich obří kořist a co přesně znamenali pro obyvatele Sulawesi. Dlouholetý umělec možná zvěčnil obsah nedávné vize duchovního vůdce nebo výjev z legendy, kterou jejich lidé již dobře znali. Obraz mohl sdělovat něco důležitého o spojení mezi lidmi a zvířaty nebo dravcem a kořistí, nebo se mohlo jednat o příběh o původu či hrozivé varování.
Malba Liang Bulu’Sipong 4 však může poskytnout nejstarší náznak o duchovní víře a podle Auberta a jeho kolegů by mohla přispět k probíhající debatě o tom, jak se u našeho druhu vyvinulo náboženství. Panel by mohl hodně napovědět o tom, jak a kdy se u homininů vyvinula kognitivní schopnost přemýšlet o mýtech a náboženství a jak se v lidských kulturách vyvinula sdílená víra v nadpřirozeno.
V současné době přední myšlenky naznačují, že než se u nás vyvinulo náboženství, museli jsme vyvinout schopnost přemýšlet a mluvit o věcech, které v přirozeném, fyzickém světě neexistují. Museli jsme se naučit popisovat a představovat si nejen věci, které jsme již viděli, ale i věci, které nikdo nikdy neviděl – jako teriantropy a obří divoká zvířata. Jinými slovy, museli jsme vynalézt pojem fikce.
„Schopnost vymýšlet fiktivní příběhy byla možná poslední a nejzásadnější etapou evoluční historie lidského jazyka a vývoje poznávacích vzorců podobných moderním,“ napsal Aubert a jeho kolegové.
Prozkoumávání pleistocénní umělecké galerie
Jednou z věcí, kterou objev rozhodně naznačuje, je, že příběh umění, mýtů a vyprávění příběhů nezačal v Evropě a odtud se nerozšířil do zbytku světa, jak se kdysi domnívali někteří antropologové. Nejstarším známým jeskynním uměním na světě je abstraktní obraz, který zřejmě vytvořili neandrtálci ve Španělsku před 65 000 lety. Ale nejstarším uměním, které jednoznačně něco zobrazuje, je 40 000 let stará malba divoké krávy z jiného indonéského ostrova, Kalimantanu. To je přibližně stejně staré jako nejstarší abstraktní umění Homo sapiens v Evropě. V těsném závěsu je malba divokého prasete v jiné jeskyni na Sulawesi, která je stará 35 400 let.
Celý ostrov Sulawesi je galerií pleistocenního umění; jeho krasová geologie vytvořila rozsáhlou síť vápencových jeskyní, které dávní lidé využívali jako úkryty již nejméně před 50 000 lety (na základě důkazů z jiných míst jihovýchodní Asie pravděpodobně blíže k době před 65 000 lety). Archeologové dosud našli malby na skalních stěnách nejméně 242 jeskynních lokalit, ale mnohé z nich – až donedávna včetně Liang Bulu’Sipong 4- zůstávají neprozkoumané a nezdokumentované.
„Budeme pokračovat v průzkumu Sulawesi a širšího regionu, abychom našli další rané skalní umění,“ řekl Aubert pro Ars. Tým také plánuje datovat další vzorky hornin z Liang Bulu’Sipong 4. „Data, která jsme zatím získali, jsou minimální stáří, takže umění může být mnohem starší. Nové datovací vzorky tedy možná odhalí starší stáří tohoto umění,“ vysvětlil.
Ale archeologové možná závodí s časem a počasím. Téměř na každém nalezišti skalního umění na Sulawesi si všimli, že barva, která se držela desítky tisíc let, se odlupuje. „Když si prohlédnete fotografie scény skalního umění v Leang Bulu‘ Sipong 4, které jsme zveřejnili, všimnete si, jak velká část umění se odlupuje,“ řekl Ars. „Potřebujeme finanční prostředky, abychom ve spolupráci s indonéskými kolegy zjistili, proč se toto hluboce starobylé a celosvětově významné umění téměř na každém místě tak rychle odlupuje a co s tím dělat.“
Nature, 2019. DOI: 10.1038/s41586-019-1806-y (O DOI)
.