Dingo je možná nejkontroverznějším zvířetem Austrálie. Pro některé je tato ikonická, volně se pohybující psovitá šelma milovaným členem jedinečné fauny země. Pro jiné je jen o málo víc než divoký pes a zemědělský škůdce.
Tato rozpolcenost je zakotvena v zákoně. Federálně je dingo považován za původní druh, stejně jako klokan, koala nebo jiné zvíře vyskytující se v Austrálii před rokem 1400. Ve většině australských států a teritorií s populací dinga však mají majitelé pozemků ze zákona povoleno (na některých místech dokonce povinnost) zabíjet „divoké psy“ – do této skupiny patří dingo spolu s divokými domácími psy a jejich kříženci. Vlády také kladou návnady a pasti na dingo na veřejných pozemcích v některých národních parcích.
Vzhledem k tomu, že místní vlády po celé Austrálii koordinují snahy zbavit oblasti chovu ovcí a koz smečkových zvířat, která mohou devastovat místní průmysl, někteří odborníci chtějí zabíjení zastavit. Tvrdí, že dingo – jediný velký predátor na kontinentu – vyplňuje klíčovou ekologickou niku v zemi s nejvyšší mírou vymírání savců na světě, chrání drobné savce před predátory z řad divokých koček a lišek a zabraňuje nadměrnému spásání jejich životního prostředí klokany.
Budoucnost dinga může záviset na otázce, zda by měl být oficiálně klasifikován jako jedinečný druh, nebo jen jako další divoký pes. Jako samostatný druh by mohl být dingo zařazen na seznam ohrožených druhů podle australského zákona o ochraně životního prostředí a biologické rozmanitosti v případě, že by jeho populace ochabla. Pokud by byl považován za psa, neměl by na něj nárok. V obou případech mohou vlády jednotlivých států zapsat výjimky do své vlastní legislativy.
Ve srovnání s původními zvířaty, jako jsou klokan a ptakopysk, jejichž předkové se vyvinuli před více než 125 miliony let, je dingo relativním nováčkem, kterého do Austrálie přivezli obchodníci z jihovýchodní Asie asi před 3500 lety. Žádné muzeum však nevlastní původní „typový“ exemplář, s nímž by vědci mohli porovnat další exempláře podobné dingům. V roce 2014 se to proto Mike Letnic, ochranářský biolog z Univerzity Nového Jižního Walesu v Sydney, a jeho kolegové rozhodli změnit.
Znaky dinga, které popsali ve svém článku v časopise The Journal of Zoology z roku 2014 – plošší a širší hlava a delší čenich než u psa – podle nich stačí k tomu, aby si zasloužili jedinečné druhové jméno. „V podstatě jsme řekli, že je to rozpoznatelná jednotka a zaslouží si jméno,“ říká Letnic. Použili jméno Canis dingo, které vybral německý zoolog Friedrich Meyer v roce 1793: Canis, jako vlk, kojot, šakal nebo pes domácí, a dingo, jméno, které používají domorodí Dharawalové mluvící nedaleko Sydney.
Článek vyvolal šokové vlny v australské taxonomické komunitě. Byla v rozporu s tím, jak ostatní přistupovali ke klasifikaci dinga na základě jeho evolučního místa v nepřehledném rodokmenu psovitých šelem. V roce 2017 Kris Helgen, taxonom savců na univerzitě v Adelaide, a další sepsali formální vyvrácení Letnicova článku. Tvrdili, že dingo by se měl jmenovat Canis familiaris – stejně jako pudl, rotvajler a další plemena domácích psů.
Koncem roku 2018 byli ochránci přírody znepokojeni, když vláda státu Západní Austrálie, opírající se částečně o Helgenovu klasifikaci dinga jako Canis familiaris, oznámila, že podle přepracované státní legislativy na ochranu přírody již nebude dingo považován za původní faunu. Někteří se obávali, že tento krok, jehož cílem bylo zajistit, aby farmáři mohli nadále vybíjet divoké psy, vytvoří precedens, který by mohly následovat i další státy.
„Na tom, jak věci nazýváme, opravdu záleží z hlediska politiky a pravděpodobně i z hlediska vnímání,“ říká Euan Ritchie, ekolog divoké přírody z Deakin University v Melbourne, který je jedním z rostoucího počtu vědců, kteří se za Canis dingo zasazují. Obávají se, že pokud nebude dingo vnímán jako jedinečný druh, bude mít jen malou – pokud vůbec nějakou – právní ochranu.
Dingům nehrozí bezprostřední vyhynutí; podle hrubých odhadů jich v Austrálii žije od 10 000 do 50 000 kusů. Některé populace, zejména v lidnatější jihovýchodní oblasti, však ubývají a stávají se méně geneticky čistými.
Helgena a další zastánce označení Canis familiaris rozčiluje to, co považují za chybné využívání vědy k ovlivňování politiky. „Chápeme, že skupina australských vědců miluje dinga a považuje ho za výjimečného,“ říká, ale „název se k tomu nehodí; není vědecký.“
Bouřlivé vztahy mezi dingy a lidmi sahají až do roku 1788, kdy Britové poprvé přivedli své trestance – a ovce – do zátoky v Sydney. V 80. letech 19. století vedly nájezdy dingů na zemědělskou půdu a do venkovských komunit ke vzniku „dingo plotu“ – téměř 3500 km dlouhé bariéry, která dodnes protíná rozeklanou cestu napříč australskou pevninou.
S průměrnou hmotností 33 kg je dingo jen o třetinu menší než vlk šedý. Stejně jako vlk a další vrcholoví predátoři si však v posledních letech získal pověst ekologické opory. Populace drobných savců jsou pod silným tlakem a zejména kapesní vačnatci rychle mizí. „Některá jediná místa, kde tito živočichové přetrvávají, jsou ve skutečnosti v oblastech, kde se vyskytuje dingo,“ říká Letnic, jehož práce ukázala, že dingo brání nadměrnému spásání biotopů drobných savců klokany.
Jeho nejdůležitější úloha však může spočívat v udržení divokých koček a lišek – hlavních zabijáků drobných savců – na uzdě, i když vědecké poznatky nejsou zcela jasné. „Existují určité důkazy, že dingo může snížit početnost a/nebo chování lišek. A totéž platí pro kočky,“ říká Ritchie, „ale není to konzistentní.“
Kromě debaty o ekologickém významu dinga je základní otázkou, zda by měl být považován za divokého nebo domácího. „Je to samostatný taxon. Je to samostatná věc. Všichni ho uznáváme. Podle mě to říká, že je to druh,“ říká Letnic.
Podle biologa Stephena Jacksona z New South Wales Department of Primary Industries, jednoho z Helgenových spoluautorů, tomu tak není. „Skutečnost, že se jakýkoli pes (včetně dinga) pohybuje volně (tj. žije ve volné přírodě), je pro určení jeho taxonomického zařazení irelevantní,“ napsal v e-mailu. Pokud má být dingo klasifikován jako „samostatný druh“, napsal Jackson, „pak by tak měly být klasifikovány i všechny ostatní starobylé rasy.“
Lidé, kteří přivezli dingo do Austrálie z Asie, tak učinili přibližně před 3500 lety. To je „nejméně 10 000 let po faktickém genetickém oddělení populace domácích psů od populace předků vlků,“ říká Jackson. Rozšíření psů – zejména přes dlouhé námořní cesty nutné k dosažení Austrálie – šlo ruku v ruce s domestikací.
Kylie Cairnsová, populační genetička z Univerzity Nového Jižního Walesu, zpochybňuje, zda byl dingo jednoznačně domestikován. „My tvrdíme… že se oddělili ještě předtím, než prošli tím úplným domestikačním potrubím,“ říká.
Genetické studie totiž ukazují, že dingo se od moderních psů odštěpil poměrně brzy, přibližně ve stejné době jako ostatní tzv. starobylá plemena psů. Zatímco moderní plemena vznikla v průběhu posledních staletí, starobylá plemena, jako je africký basenji, čau-čau a malamut, mají svůj původ několik tisíc let zpět. Ale „v evoluční pračce,“ říká Helgen, „to není velký rozdíl.“
Dokonce i z morfologického hlediska, dodává, dingo neprojde jako samostatný druh. „Dingo nemá jediný odvozený evoluční znak, který by ho odlišoval od všech ostatních domácích psů,“ říká Helgen. „Neexistuje ani jeden.“
Ritchie a další zastánci Canis dingo na to reagují zdůrazněním širších souvislostí. „Ve chvíli, kdy je všechny nazvete domácími psy – a pokud jsou ve volné přírodě, jsou to v podstatě divocí psi – pak si myslím, že to potenciálně otevírá stavidla pro jejich kontrolu,“ říká, „protože si lze představit, že někteří lidé řeknou: ‚No, všichni jsou to prostě divocí psi, proč je prostě nejdeme všechny zabít?“
Podle Jacksona je však „důležité pochopit, že taxonomie se dělá nejprve proto, abyste pochopili, s čím pracujete, a pak se řídí výsledek. Nemá se dělat pro pohodlí ochrany přírody.“
Je to také špatná věda, dodává Helgen. Veřejnost podle něj musí mít důvěru v to, že vědci „hrají podle správných pravidel“ a nenechávají své závěry ovlivňovat propagací.
Konstruktivní diskuse mezi vědci a tvůrci politik je klíčová, říká Ritchie. „Je třeba opravdu pečlivě komunikovat s vládou a říkat, že tyto věci budeme nazývat Canis familiaris, ale nebudeme vás obhajovat, abyste dělali A, B a C,“ říká.
„V ideálním světě,“ dodává, „by taxonomové dělali jen svou práci a ekologové svou a lidé z politiky by byli dost chytří na to, aby vymysleli, co mají dělat. Ale to se vždycky nestane.“
Ben Allen, ekolog divoké přírody z University of Southern Queensland, který úzce spolupracuje s živočišným průmyslem, považuje celou hádku za marnou. „Lidé budou psy stejně vybíjet stejným způsobem, jakým vybíjíme jiné původní druhy, když se nám stejně nelíbí,“ říká. „Proto jsem viděl, že je to ztráta času jít touto cestou. Nikdy to nedosáhne výsledku ochrany přírody, kterého bychom chtěli dosáhnout.“
Dyani Lewisová je novinářka z australského Melbourne, která se zabývá evoluční biologií, paleontologií, medicínou a životním prostředím. Psala mimo jiné pro časopisy Nature, Cosmos Magazine, Science a The Guardian.
Jiany Lewisová je autorkou několika článků pro časopisy Nature, Cosmos Magazine, Science a The Guardian.