Když Marie Curie v květnu 1921 poprvé přijela do Spojených států, měla už za sebou objev prvků radia a polonia, vytvoření termínu „radioaktivní“ a dvojnásobné udělení Nobelovy ceny. Vědkyně polského původu, téměř patologicky plachá a zvyklá trávit většinu času ve své pařížské laboratoři, však byla ohromena fanfárami, které ji přivítaly.
Z této historie
První den se zúčastnila oběda v domě paní Andrew Carnegieové a poté recepcí ve Waldorf Astorii a Carnegie Hall. Později se objevila v Americkém přírodovědném muzeu, kde výstava připomínala její objev radia. Na její počest pořádaly akce Americká chemická společnost, Newyorský mineralogický klub, zařízení pro výzkum rakoviny a Báňský úřad. Později téhož týdne 2000 studentů Smith College zazpívalo Curieové chválu na sborovém koncertu a poté jí udělilo čestný titul. Desítky dalších vysokých škol a univerzit, včetně Yale, Wellesley a Chicagské univerzity, jí udělily čestné uznání.
Hlavní událost jejího šestitýdenního turné po USA se konala ve Východním sále Bílého domu. Dlouhý projev pronesl prezident Warren Harding, který ocenil její „velké úspěchy v oblasti vědy a intelektu“ a řekl, že reprezentuje to nejlepší v ženské společnosti. „Klademe vám k nohám svědectví o lásce, kterou všechny generace mužů chtěly obdarovat ušlechtilou ženu, nesobeckou manželku, oddanou matku.“
Bylo to poněkud zvláštní říkat nejvyznamenanější vědkyni té doby, ale na druhou stranu Marii Curie nebylo nikdy snadné pochopit nebo zařadit. Bylo to proto, že byla průkopnicí, vybočující z řady, jedinečná pro novost a nesmírnost svých úspěchů. Ale bylo to také kvůli jejímu pohlaví. Curieová pracovala v době velkých inovací, ale správné ženy její doby byly považovány za příliš sentimentální na to, aby mohly vykonávat objektivní vědu. Navždy bude považována za trochu zvláštní, nejen za velkou vědkyni, ale i za velkou vědkyni. Nečekali byste, že prezident Spojených států bude chválit jednoho z Curieových mužských současníků tím, že bude upozorňovat na jeho mužnost a otcovskou oddanost. Profesionální věda byla až donedávna mužským světem a v době Curieové bylo vzácné, aby se žena vůbec podílela na akademické fyzice, natož aby v ní triumfovala.
V letošním roce si připomínáme 100. výročí její druhé Nobelovy ceny, což se někomu podařilo poprvé. Na její počest vyhlásila Organizace spojených národů rok 2011 Mezinárodním rokem chemie. Curieová byla vždy fascinující postavou, námětem knih, divadelních her a filmů, a toto výročí podnítilo vznik několika nových děl o ní. Říjen je obdobím udělování Nobelových cen, takže je vhodná doba prozkoumat její příběh – jak žila, ale také jak byla mytologizována a nepochopena.
Curie se narodila jako Manya Sklodowska v listopadu 1867 ve Varšavě v Polsku, kde vyrůstala během ruské okupace. Její matka zemřela na tuberkulózu, když bylo Marii deset let. Jako zázračné dítě v literatuře i matematice navštěvovala Marie v dospívání tajnou školu zvanou „Plovoucí univerzita“ (jejíž místo se pravidelně měnilo, aby ji Rusové neodhalili), kde se vyučovala fyzika a přírodopis a také zakázané předměty z polské historie a kultury. Její otec, učitel přírodních věd, podporoval dceřinu zvídavost, ale nemohl si dovolit poslat ji na vysokou školu. Marie pracovala jako guvernantka, dokud si ve 24 letech nenašetřila dost peněz a nekoupila si lístek na vlak do Paříže, kde tíhla k Latinské čtvrti a zapsala se na Sorbonnu.
Ponořila se do francouzštiny a matematiky a vydělávala si čištěním skla v univerzitních laboratořích. Příjem potravy omezovala, až se nejednou zhroutila slabostí. Věda ji nadchla a v roce 1893 získala titul z fyziky a o rok později z matematiky.
V roce 1894 se seznámila s Pierrem Curiem, pětatřicetiletým fyzikem z francouzské technické vysoké školy, který studoval krystaly a magnetismus. Více než deset let předtím spolu se svým bratrem Jacquesem objevil piezoelektřinu, elektrický náboj vznikající v pevných materiálech pod tlakem. Pierra zaujal Mariin neobyčejný intelekt a nadšení a požádal ji o ruku. „Bylo by… krásné,“ napsal, „procházet společně životem hypnotizováni našimi sny: tvým snem pro tvou zemi; naším snem pro lidstvo; naším snem pro vědu.“
Sezdali se v roce 1895 při civilním obřadu za účasti rodiny a několika přátel. Marie si pro tuto příležitost oblékla modré bavlněné šaty, dostatečně praktické, aby je po obřadu mohla nosit v laboratoři. Od té doby šli s Pierrem cestou, kterou nazývali „protipřírodní“ a která zahrnovala „zřeknutí se životních radostí“. Žili skromně ve svém bytě na rue de la Glacière v docházkové vzdálenosti od svých experimentů. Pierre vydělával skromných 6 000 franků ročně, což je dnes asi 30 000 dolarů, zatímco Marie pracovala zdarma v jeho laboratoři a připravovala se na zkoušku, která ji měla opravňovat k výuce dívek.
V roce 1897 se Curieovým narodila první dcera Irène. Těžké těhotenství přinutilo Marii trávit v laboratoři méně času právě v době, kdy shromažďovala údaje pro doktorskou práci. Když několik týdnů po narození Irène zemřela její tchyně, nastoupil její tchán Eugene, lékař na penzi, a stal se praktickým rodičem, jak ostatní od Marie očekávali.
Když se jí v roce 1904 narodila druhá dcera Eve, zvykla si Marie na opovržení kolegů, kteří si mysleli, že tráví příliš mnoho času v laboratoři a málo v dětském pokoji. Georges Sagnac, její přítel a spolupracovník, ji nakonec konfrontoval. „Nemáš Irène ráda?“ zeptal se jí. „Zdá se mi, že bych nedal přednost představě, že si přečtu Rutherfordův článek, před tím, abych dostal, co mé tělo potřebuje, a staral se o tak příjemnou holčičku.“
Ale vědecké publikace četla. V laboratořích po celé Evropě zkoumali vědci nové a překvapivé jevy. V roce 1895 Wilhelm Röntgen objevil rentgenové záření a matematik Henri Poincaré se snažil porozumět luminiscenčním paprskům, které dokázaly projít rukou a vtisknout na fotografický papír přízračný obraz. Henri Becquerel si všímal vyzařování jiného druhu záhadných paprsků – paprsků ze solí uranu. J. J. Thomson objevil záporně nabité částice, které dnes známe jako elektrony (a o nichž dnes víme, že jsou zdrojem rentgenového záření).
Curie navázal na Becquerelova pozorování prvku uranu. Zpočátku byla ona i další vědci zmateni zdrojem vysokoenergetických emisí. „Uran nevykazuje žádnou znatelnou změnu stavu, žádnou viditelnou chemickou přeměnu, přinejmenším na pohled zůstává stejný jako vždy, zdroj energie, kterou vyzařuje, zůstává nezjistitelný,“ napsala v roce 1900. Zajímalo ji, zda vyzařované záření neporušuje základní zákon termodynamiky: zákon zachování energie.
Nakonec vyslovila odvážnou hypotézu: Vyzařované paprsky by mohly být základní vlastností atomů uranu, o kterých dnes víme, že jsou to subatomární částice uvolňované při rozpadu atomů. Její teorie měla radikální důsledky. Trish Baisdenová, vedoucí chemička v Lawrence Livermore National Laboratory, ji popisuje jako šokující návrh: „V té době to bylo skutečně úžasné a odvážné prohlášení, protože atom byl považován za nejelementárnější částici, kterou nelze rozdělit. Dále to znamenalo, že atomy nemusí být nutně stabilní.“ Curieho hypotéza měla revidovat vědecké chápání hmoty na její nejelementárnější úrovni.
Curie se rozhodl změřit intenzitu uranového záření úpravou elektrometru, který Pierre vynalezl se svým bratrem. Přístroj jí umožnil měřit extrémně nízké elektrické proudy ve vzduchu v blízkosti vzorků minerálů, které obsahovaly uran. Brzy experiment zopakovala s thoriem, které se chovalo podobně.
Zmátly ji však údaje, které ukázaly, že intenzita záření vyzařovaného uranem a thoriem je větší, než očekávala na základě množství prvků, o nichž věděla, že se ve vzorcích nacházejí. „Myslela jsem si, že v těchto minerálech musí být nějaká neznámá látka, velmi aktivní,“ usoudila. „Můj manžel se mnou souhlasil a já jsem naléhala, abychom po této hypotetické látce ihned pátrali v domnění, že společným úsilím se rychle dobereme výsledku.“
V roce 1898 skutečně jednu z látek identifikovala a pojmenovala ji podle své vlasti polonium. O pět měsíců později identifikovala druhý prvek, který svět poznal jako radium. Curieová popsala prvky, které studovala, jako „radioaktivní“.
Pierre odložil své krystaly, aby pomohl své ženě izolovat tyto radioaktivní prvky a studovat jejich vlastnosti. Marie získávala čisté soli radia ze smolince, vysoce radioaktivní rudy získávané v dolech v Čechách. K extrakci potřebovala tuny látky, kterou rozpouštěla v kotlích s kyselinou, než získala síran barnatý a další zásady, které pak přečistila a přeměnila na chloridy. Oddělení radia od alkálií vyžadovalo tisíce zdlouhavých krystalizací. Ale jak napsala svému bratrovi v roce 1894, „člověk si nikdy nevšimne, co bylo uděláno, vidí jen to, co ještě zbývá udělat“. Po čtyřech letech Curieová nashromáždila sotva tolik čistého radia, že by se jím dal naplnit náprstek.
Pracovala v polorozpadlé kůlně s rozbitými okny a špatným větráním, přesto byla schopna provádět citlivá měření. Je pozoruhodné, říká Baisden, že Curieová vypočítala atomovou hmotnost radia tak přesně za tak žalostných podmínek. „Velké výkyvy teploty a vlhkosti nepochybně ovlivnily elektrometr…, ale Mariina trpělivost a houževnatost zvítězily.“
Obě Curieovy trápily neduhy – popáleniny a únava – které byly při zpětném pohledu zjevně způsobeny opakovaným vystavením vysokým dávkám záření. Obě se také bránily domněnce, že jejich onemocnění způsobily výzkumné materiály.
V roce 1903 se Curieová stala první ženou ve Francii, která získala doktorát z fyziky. Profesoři, kteří posuzovali její doktorskou práci, jež se týkala záření, prohlásili, že jde o největší jednotlivý příspěvek k vědě, jaký kdy byl napsán.
Začaly se šířit zvěsti o Nobelově ceně, ale někteří členové Francouzské akademie věd přisuzovali genialitu práce nikoli Marii, ale jejím spolupracovníkům. Tito skeptici začali v tichosti lobbovat za rozdělení ceny mezi Becquerela a Pierra. Pierre však před vlivnými lidmi v Nobelově výboru trval na tom, že Marie stála u zrodu jejich výzkumu, vymýšlela experimenty a vytvářela teorie o podstatě radioaktivity.
Obě Curieovy se v roce 1903 podělily o Nobelovu cenu za fyziku s Becquerelem. Byla to první Nobelova cena udělená ženě.
Předseda Švédské akademie, která cenu udělovala, při slavnostním předávání citoval ve svém projevu o výzkumu Curieových Bibli: „
Zda Marie Curieová vzala tuto poznámku jako urážku, není známo – dnes to jistě působí nepříjemně -, ale musí to patřit k nejnepříjemnějším komentářům, které kdy byly proneseny na adresu laureáta. Soudě podle publikovaných i nepublikovaných komentářů jiných vědců a pozorovatelů byl navíc názor, že Marie byla pouhou Pierrovou pomocnicí – jeden z nejúpornějších mýtů o ní – široce rozšířený.
„Omyly se notoricky těžko zabíjejí,“ poznamenala její přítelkyně, britská fyzička Hertha Ayrtonová, „ale omyl, který připisuje muži to, co bylo ve skutečnosti dílem ženy, má víc životů než kočka.“
Na Sorbonně to byl Pierre, kdo získal nejlepší místo, řádnou profesuru. Marie povýšena nebyla. Pierre najal další asistenty a z Marie udělal oficiální vedoucí laboratoře, čímž jí umožnil provádět experimenty a poprvé za to dostat zaplaceno.
Nejúspěšnější spolupráce mezi manželi v dějinách vědy skončila náhle 19. dubna 1906, kdy Pierre, zřejmě ztracený v myšlenkách, vstoupil do provozu na ulici Dauphine a byl na místě zabit přijíždějícím kočárem.
Místo toho, aby Marie přijala vdovský důchod, převzala Pierrovo místo na Sorbonně a stala se první ženou, která tam učila. Stovky lidí – studentů, umělců, fotografů, celebrit – se 5. listopadu 1906 seřadily před univerzitou v naději, že se zúčastní její první přednášky. Navenek nedala najevo, že by truchlila. Na úvod shrnula nedávné objevy ve fyzikálním výzkumu. „Když se člověk zamyslí nad pokrokem fyziky v posledním desetiletí,“ řekla, „je překvapen změnami, které přinesl v našich představách o elektřině a o hmotě.“
V té době si psala deník, adresovaný zesnulému manželovi, o pokračování jejich výzkumu. „Celý den pracuji v laboratoři, to je jediné, co mohu dělat: Je mi tam lépe než kdekoli jinde,“ napsala. V roce 1910 vydala 971stránkové pojednání o radioaktivitě. Někteří muži ve vědeckém establishmentu ji však stále nepovažovali za sobě rovnou; v roce 1910 požádala o členství ve Francouzské akademii věd, a přestože Pierre byl jejím členem, byla dvěma hlasy odmítnuta. Jeden z členů Akademie, fyzik Emile Amagat, prohlásil, že „ženy nemohou být součástí francouzského ústavu“.
V roce 1911 se rozšířily zvěsti, že Curieová měla poměr s významným fyzikem Paulem Langevinem, mužem o pět let mladším, který byl Pierrovým studentem a úzce spolupracoval s Albertem Einsteinem. Langevinova odcizená manželka objevila zjevné milostné dopisy Curieové svému muži a předala je bulvárním novinám. Ten a další publikace otiskly články s titulky jako „Románek v laboratoři“. Ačkoli by vdovec za podobných okolností pravděpodobně neutrpěl žádné následky, Curieová měla pošramocenou pověst. Curieová ani Langevin o svém vztahu s lidmi zvenčí nemluvili. „Věřím, že neexistuje žádná souvislost mezi mou vědeckou prací a skutečnostmi ze soukromého života,“ napsala Curie jednomu kritikovi.
Odhalení skandálu na prvních stránkách novin hrozilo, že zastíní jinou zprávu z pozdějšího roku: její druhou Nobelovu cenu.
Tato, v oboru chemie, byla udělena za objev polonia a radia. Ve své děkovné řeči ve Stockholmu vzdala hold svému manželovi, ale zároveň dala jasně najevo, že její práce je na jeho práci nezávislá, vylíčila jejich samostatný přínos a popsala objevy, které učinila po jeho smrti.
Koncem roku 1911 Curieová těžce onemocněla. Prodělala operaci, při níž jí byly odstraněny léze z dělohy a ledviny, a následovala dlouhá rekonvalescence. V roce 1913 začala opět cestovat a vracela se k vědě. V březnu téhož roku ji Einstein navštívil na delší dobu a později otevřela a vedla nové výzkumné pracoviště ve Varšavě. Když zakládala druhý ústav v Paříži, vypukla první světová válka. Vybavila 18 přenosných rentgenových stanic, které mohly ošetřovat zraněné vojáky na frontách. Někdy přístroje sama obsluhovala a opravovala a během války zřídila dalších 200 stálých rentgenových stanovišť.
Eva se stala novinářkou a napsala definitivní životopis Madame Curie, který vyšel v roce 1937. Irène studovala na matčině institutu v Paříži a provdala se za matčina asistenta, charismatického fyzika Frédérica Joliota, s nímž porodila dvě děti. Irène si v laboratoři zachovala silnou pozici a v roce 1935 byla Irène a Frédéric Joliot-Curie oceněni Nobelovou cenou za syntézu nových radioaktivních prvků. Byl to další rekord: poprvé získali Nobelovu cenu samostatně rodič i dítě.
Po získání druhé Nobelovy ceny a následném výzkumu Marie Curie byla jen zřídkakdy zavrhována jako pomocná síla. A jakmile se bulvární tisk přenesl přes Langevinův skandál, její image domácí puťky se vytratila. Existovaly však záměrné snahy o utváření jejího příběhu. Příkladem může být první cesta Curieové do Ameriky v roce 1921.
Tato cesta byla z velké části dílem newyorské novinářky Missy Meloneyové, která s Curieovou udělala v roce 1920 v Paříži rozhovor pro ženský časopis Delineator, který Meloneyová redigovala. Meloneyová se dozvěděla, že Curieovi si nikdy nenechali patentovat proces čištění radia. V důsledku toho radium zpracovávali jiní vědci a americké chemické společnosti, které ho pak prodávaly pro léčbu rakoviny a vojenský výzkum za 100 000 dolarů za gram. Curieová si nyní nemohla dovolit prvek, který objevila. Meloneyová vycítila příběh o lidském zájmu a založila Fond Marie Curie Radium Fund, aby získala peníze na nákup radia pro pokračující výzkum Curieové.
Američanky by se inspirovaly k tomu, aby Curieové přispěly, domnívala se Meloneyová, jen kdyby se podařilo zmírnit její image vědkyně – která stereotypně naznačovala, že je to někdo nezaujatý, dokonce přísný. Meloneyová proto ve svých článcích představila Curieovou jako laskavou léčitelku, která hodlá využít radium k léčbě rakoviny. Meloney také přesvědčil své přátele redaktory v jiných novinách a časopisech, aby zdůraznili stejný obraz. Curieová chápala, že radium může být užitečné na klinice, ale neměla přímý podíl na jeho využití pro léčbu. Nicméně motivací Curieové k objevu radia bylo podle titulku v Delineatoru „Aby miliony lidí neumíraly“. Spisovatelé ji popisovali jako „Jeanne D’Arc z laboratoře“ s tváří „plnou utrpení a trpělivosti“.
Curie s reklamní kampaní nesouhlasila. Na přednáškách připomínala posluchačům, že její objev radia byl dílem „čisté vědy… vykonané pro sebe“, nikoliv s ohledem na „přímou užitečnost“.
A přesto Meloneyho úsilí bylo úspěšné: Během několika měsíců vybrala ve prospěch Curieové více než 100 000 dolarů, což stačilo na nákup gramu radia pro Curieové institut v Paříži. Meloneyová pozvala Curieho do Spojených států.
Curie, který neměl rád cestování a pozornost, souhlasil, že přijede poděkovat Meloneyové a těm, kteří na věc přispěli. Ale, napsala Meloneymu, „víte, jak jsem opatrná, abych se vyhnula veškeré publicitě, která se týká mého jména. A jak bych vám byla vděčná, kdybyste mi zařídila cestu s minimální publicitou.“
Curie vyplula s třiadvacetiletou Irène a šestnáctiletou Evou a během několika hodin po vylodění v New Yorku se vydala na okružní cestu, která ji zavedla až na západ do Grand Canyonu. Postupně se Curieová vyčerpávala a žádala, aby mohla akce zrušit nebo na nich alespoň nemusela mluvit. Působila odměřeně a někdy odmítala podat ruku obdivovatelům. Nezdálo se, že by byla laskavou mateřskou postavou, za jakou ji Meloney vydával. Curieové zjevně docházely síly i trpělivost.
Gram radia si odnesla domů do Paříže v lahvičce, kterou jí v Bílém domě předal prezident Harding. Ve své laboratoři pracovala až do své smrti.
Když Curieová v roce 1934 ve věku 66 let zemřela, novináři opakovali obraz, který zpopularizoval Meloney. Deník New York Times ji označil za „mučednici vědy“, která „přispěla k obecnému blahu lidstva“ jako „skromná, sebevědomá žena“. Fyzik Robert Millikan, prezident Kalifornského technologického institutu, vydal veřejné prohlášení: „V letech po její smrti se vědci, historici, umělci a další lidé potýkali s jejím příběhem a často vyzdvihovali vlastnosti nebo jí přisuzovali rysy, které odrážely spíše soudobé společenské hodnoty než životopisné pravdy.“
Vyzdvihovali vlastnosti nebo jí přisuzovali rysy, které odrážely spíše soudobé společenské hodnoty než životopisné pravdy. Curieová byla v knihách a filmech zobrazována spíše jako manželka, matka a humanitární pracovnice na úkor jejího významu jako geniální fyzičky. Nejpamátnější je film společnosti MGM Madame Curie (1943), kde Greer Garsonová hrála spíše oddanou manželku než někdy pichlavou a nezávislou vědkyni.
S ženským hnutím v 60. a 70. letech 20. století se pověst Curieové jako pozoruhodné vědkyně dostala do popředí. Fyzička Rosalyn Yalowová v eseji, kterou napsala v době, kdy v roce 1977 získala vlastní Nobelovu cenu za výzkum radioaktivních sloučenin, uvedla, že Curieová byla její inspirací. Životopisci se snažili vylíčit genialitu a složitost této mimořádné osobnosti. Nová hra Radiance, kterou napsal herec a režisér Alan Alda, se zaměřuje na její vztahy s Pierrem a Langevinem i na její vědu. Nový grafický román Radioactive: Marie & Pierre Curie: Příběh o lásce a pádu od Lauren Rednissové zkoumá život Curieové v kontextu vlivu radioaktivity na dějiny. Má obálku svítící ve tmě.
Trvalo to celé století, ale konečně ji můžeme ocenit jako mnohostrannou ženu neobyčejné intenzity, inteligence a vůle – ženu odvážnou, přesvědčenou a ano, rozporuplnou. Po sto letech ji nevidíme jako karikaturu, ale jako jednu z nejvýznamnějších vědkyň 20. století, která byla zároveň nezaměnitelně a uklidňujícím způsobem lidská.
Julie Des Jardinsová z Baruch College napsala knihu The Madame Curie Complex: The Hidden History of Women in Science (Komplex Madame Curie: Skrytá historie žen ve vědě).