Proč se nemůžete zbavit svého bývalého (a jak na to)
Takže jste k někomu připoutáni. Možná jste spolu nějakou dobu chodili. Možná jste spolu chodili a celou část vztahu jste tak trochu přeskočili. Na tom nezáleží. Záleží na tom, že je pro tebe těžké se toho zbavit.
Tak těžké, že právě teď sedíš na zadku a naříkáš si, jak je láska na nic, a přitom házíš na televizní obrazovku napůl snědenou čokoládu (díky, Clueless), když úplnou náhodou božskou synchronicitou narazíš na tenhle článek a řekneš si: „Sakra, co můžu ztratit?“
Řeknu vám co: vlastně nic, kromě pocitu utrpení a úzkosti, který vás momentálně vězní.
Podívejte, existují velmi dobré důvody – vlastně velmi logické důvody – proč jste se nedokázali zbavit toho člověka, kterého se stále držíte. Pokud jsi připraven naslouchat, jsem připraven s tebou mluvit. A pokud jste připraveni se přes ně přenést, přidejte se ke mně na Kurz zotavení po rozchodu.
Tady to máme.
#1 – Nežijete v realitě (promiňte, ale je to pravda)
Pokud máte pocit, že právě teď blázníte, je to pravděpodobně proto, že ve skutečnosti kurva blázníte.
To je pravda: Jsi blázen. Blázen. Dokonce lehce pomatený. Proč? Protože žiješ ve světě, který je zcela oddělený od reality.
Říkám to proto, že popírání reality je definicí šílenství, a ty právě teď hledáš jinou realitu, než která skutečně existuje – realitu, ve které s tebou ve skutečnosti nechtějí být – nebo přinejmenším nechtějí být s tebou tak, jak po tom toužíš a jak si zasloužíš. Tu, ve které vám nevolají. Chovali se k vám špatně. Dali o sobě jasně vědět. Ta, ve které loď už zjevně odplula.
Víte, jaká je pravda, ale hledáte jinou pravdu a jinou realitu, než jaká se děje. Nechceš přijmout to, co je pravda.
Podívej, to je pravidlo života: Nemůžeš popírat pravdu. Nemůžete popírat to, co je skutečné. V okamžiku, kdy popíráte to, co je skutečné, jste nuceni oddělit se od svých vlastních pocitů a své vlastní pravdy. A v okamžiku, kdy se oddělíte od svých vlastních pocitů a své vlastní pravdy, budete žít v jiném světě, ve kterém si už nebudete moci věřit, a to je velmi šikmá plocha k tomu, abyste zůstali zaseknutí v neopětované lásce po zbytek času. A opravdu, kdo by to chtěl?“
#2 – Děsíte se, že „zemřete“
Vybrali jste si partnera z prostoru „Když tě nemám, nejsem úplný“, takže když se ho zbavíte, je přirozené, že se zpočátku budete cítit jako: „Už tě nemám, proto nejsem úplný“.“
Tento pocit je intenzivní a všeobjímající – dokonce tak moc, že někdy můžeš mít skutečně pocit, že uvnitř umíráš. Pravdou je, že umírá jedna vaše část: ta, která má pocit, že potřebuje někoho jiného, aby byla úplná.
Halle-kurva-lujah!“
Pokračujte: Nechte ji zemřít. Koneckonců, co můžeš ztratit jiného než tu spoluzávislou část sebe sama, která tě celý život vedla k sebepodceňujícím rozhodnutím?
Když to uděláš, budeš se zpočátku téměř jistě cítit děsivě. Bude vám to připadat děsivé, nejisté a neznámé. Pravděpodobně se budete chtít okamžitě otočit. Nedělejte to! Tímto cyklem jste si prošli už dostkrát – cyklem, kdy jste tak vyděšení z neznámého, že raději zůstanete s někým, kdo je pro vás špatný. Ale je ponoření se do nejistoty a naučení se milovat své (neuvěřitelně sexy prdelaté) já vlastně horší než být s někým, z koho se ti chce denně brečet?“
No, je to tak?“
Myslím si, že ne.
Protože když se konečně rozhodneš povznést se nad všechnu tu blamáž – když nepodlehneš pokušení oslovit někoho, kdo se k tobě choval špatně (nebo i když to ukončil jasným a uctivým způsobem) – když tu věc neuděláš – když jsi schopen si konečně říct, „Záleží mi na něčem víc než na tomhle, záleží mi na něčem víc než na tomhle člověku, který se ke mně choval hnusně, záleží mi na něčem víc než na těchto bolestných pocitech, které mě v minulosti dohnaly ke špatným rozhodnutím“ – když to uděláte, je to zrod něčeho mnohem většího. Je to zrod něčeho mnohem většího. Je to zrození celého člověka – takového, ve kterém už nepotřebujete, aby si vás někdo jiný vybral, abyste se cítili úplní.
Chvála sladkému Pánu Ježíškovi.
#3 – Jste produktem evolučního programování
V podstatě jsme jako lidé evolučně naprogramováni tak, abychom zapadli a přizpůsobili se lidem kolem nás, abychom přežili. Kdysi dávno, pokud jsme nenašli způsob, jak zapadnout do svého kmene, rodiny nebo společnosti, jsme mohli doslova zemřít v divočině sami při žvýkání kůry a hledání veverek k lovu. Bummer.
A tak abychom se vyhnuli, víte, doslova smrti, naučili jsme se opustit své vlastní já a za každou cenu přijmout myšlenky, názory a tak dále lidí kolem nás. Jako bychom si neustále říkali něco jako: „Potřebuji, abys mě miloval, abych se v tomto kmeni cítil bezpečně. Potřebuji, abys mě miloval, aby tato rodina fungovala. Potřebuji, abys mě miloval, abych mohl zůstat v tomto vztahu a předat naše geny další generaci.“
Výhodou samozřejmě je, že toto naprogramování umožnilo lidstvu přežít až do současnosti. Nevýhodou je – jak to říct? – že se z nás všech stala banda zatracených lemplů.
Pokaždé, když říkáme, že nechceme vztah, i když ho ve skutečnosti chceme, opouštíme sami sebe, abychom byli milováni. Pokaždé, když předstíráme, že nejsme do někoho tak zamilovaní, jako ve skutečnosti jsme, opouštíme sami sebe, abychom byli milováni. Pokaždé, když se vzdáme jakékoliv části svého já, abychom zůstali ve vztahu na hovno, opouštíme sami sebe, abychom byli milováni. (Vtipné je, že láska, o které si myslíme, že ji dostáváme, ve skutečnosti vůbec není láska.)
K sakru, jsme tak odhodlaní nebýt opuštěni nebo odmítnuti, že vlastně věříme, že je lepší být ve vztahu na hovno než nebýt v žádném vztahu. WTF?!“
Všechny tyto věci děláme většinou proto, že se bojíme odmítnutí, opuštění a toho, že nejsme dostateční – což jsou všechno věci, které z evolučního hlediska mohly vést k tomu, že nás náš kmen odmítl.
Není ale šílené, že abychom nebyli odmítnuti nebo opuštěni, odmítáme a opouštíme sami sebe? Věnujte tomu pozornost, protože právě to, čeho se bojíme, že nám někdo jiný udělá, děláme proto, abychom ho získali.
Přechod spočívá v odvaze vystoupit a říct: „Tohle jsem já. Toto je můj hlas. Tohle jsou mé názory a mé hranice – a já se jich nevzdám, abych si vás udržel .“ Nenechte se mýlit: V okamžiku, kdy řeknete: „Nepotřebuji být někým, abych se vám přizpůsobil,“ ti správní lidé se postaví do fronty kolem bloku, aby s vámi mohli být. Kalibr lidí, kteří se o vás budou zajímat, se exponenciálně znásobí. Nakonec váš mléčný koktejl přivede na dvorek všechny správné kluky (nebo holky).
Jediná otázka, která vám pomůže udělat posun
Dobrou zprávou je, že nechat odejít svého bývalého se stane jednoduché, když si položíte jednu jednoduchou otázku:
„Vybírají si oni mě? Vybírám si právě teď sám sebe? Opouštím tím, že jsem v tomto vztahu, sám sebe?“
Všimněte si, že jsem řekl, že je to „jednoduché“, nikoli „snadné“. Řekl jsem to z nějakého důvodu. Ale pokud budete mít dost odvahy na to, abyste nechali tu starou část sebe sama zemřít – abyste se probrodili chaotickými pocity neúplnosti, úzkosti a nejistoty – to, co vás čeká na druhé straně, bude mnohem větší.
Pokud se z toho můžete něco naučit, je to toto: Hledej způsoby, kterými opouštíš sám sebe. Hledejte způsoby, kterými si sami sebe nevybíráte. To se děje ve vztahu k tělu, k penězům, k sexu, alkoholu, drogám – děje se to vždy, když zaprodáte to, co jsou vaše hodnoty, abyste byli milováni, abyste měli prchavý pocit, který nikdy netrvá. Jediné, co trvá, je ukázat se sám sobě, vybrat si sám sebe a zůstat přítomen sám sobě.
To je práce a ta práce vždy začíná u vás. Nikdo jiný si vás nemůže vybrat, dokud si nevybere vás. Nikdo jiný vás nemůže milovat, dokud se nemilujete vy. Nikdo jiný si tě nemůže vážit, dokud si nevážíš sám sebe.
Vyber si sám sebe.
Stojíš za to.
~ Slova: Mark Groves
.