Stejně jako mnoho šestnáctiletých Američanů v roce 2000 jsem prožil vášnivou aféru s Napsterem. Nebyl jsem nijak zvlášť technicky zdatný, ale rychle jsem pochopil základy. Nejprve jsem si musel stáhnout software na rodinný počítač. Pak jsem mohl Napsteru říct, že chci vytvořit digitální kopii určité skladby. Bezplatná služba by našla počítač jiné osoby, která má danou skladbu, a můj počítač by začal stahovat kopii. Po dokončení stahování jsem si soubor mohl poslechnout ve Winampu – hudebním softwaru, který jsem v té době používal – a kvalita byla většinou docela dobrá. (Jeho jednoduchost byla součástí prodeje; existoval i jiný podobný software, ale připadal mi složitější.)
Tátovi se můj zvyk na Napster nelíbil. Pochopitelně si myslel, že je to krádež. Většina těch písniček neměla licenci pro volné šíření.
Taky jsem věděl, že je to špatně. Nebyl jsem žádný anarchistický „kašlu na kapitalismus!“ kluk, ale věděl jsem, že to škodí kapelám, které mám rád a z nichž některé ještě nejsou bohaté.
Takže jsme se s tátou dohodli. Když jsem si stáhl tři skladby z nějakého alba, musel jsem si ho koupit. Takhle by mě možná Napster skutečně přiměl utrácet za hudbu víc peněz. Napster mi umožnil přístup k většímu počtu alb, která jsem mohl ochutnat, a pokud se mi nějaké opravdu líbilo, koupil jsem si CD v místním hudebním obchodě Sam Goody, kde jsem na střední škole několik měsíců pracoval.
Pravidla jsem moc nedodržoval. Vzpomínám si, že jsem si na základě naší dohody koupil několik alb, ale také jsem často podváděl (promiň, tati). Tehdy bylo příliš těžké odepřít si hudbu zdarma a dnes by to bylo asi příliš i na mě.
Nebyl jsem sám, komu sdílení hudby přes Napster připadalo neodolatelné. Podle údajů Asociace amerického nahrávacího průmyslu (Recording Industry Association of America) začaly zhruba od roku 2000 příjmy z hudby v USA padat z útesu – z vrcholu 21 miliard dolarů v roce 1999 (v dolarech v roce 2018) na zhruba 7 miliard dolarů v roce 2014. Málokteré odvětví kdy zažilo takový rozvrat.
Z velké části díky Napsteru a jemu podobným se hudba stala veřejným statkem a nebylo možné vrátit kočku do pytle. Ačkoli Napster by zavřen, Spotify a Apple Music nakonec využily toho, jak technologie změnila hudbu z nedostatkového zdroje na zdroj, od kterého všichni očekáváme, že ho budeme mít zdarma. Důsledky pro to, kdo by mohl v hudebním průmyslu uspět, by byly obrovské.
Napster hořel jasně a krátce. V roce 1999 jej vytvořili bratři Shawn a John Fanningovi a jako firmu jej založil Shawn a jeho přítel Sean Parker, pozdější první prezident Facebooku. V té době bylo sdílení souborů MP3 náročné a bratry napadlo, že by mohli sdílení značně usnadnit tím, že lidem poskytnou přístup k pevným diskům ostatních uživatelů.
Služba existovala jako peer-to-peer služba pro sdílení souborů pouze od června 1999 do července 2001, ale uchytila se jako požár. V roce 2000 se internet používal mnohem méně, ale v době svého zenitu měl Napster ještě asi 70 milionů uživatelů po celém světě (pro srovnání, Spotify má dnes, po 13 letech fungování, asi 220 milionů uživatelů). Napster umožňoval uživatelům přístup k více než 4 milionům skladeb; na některých univerzitách tvořil provoz z Napsteru přibližně polovinu celkové šířky pásma. Stažené soubory z Napsteru s sebou někdy přinášely počítačové viry, ale mnozí, stejně jako já, byli ochotni toto riziko podstoupit.
Ačkoli několik umělců, jako například Chuck D z rapové skupiny Public Enemy, Napster obhajovalo za to, že zpřístupnil hudbu, většina hudebního průmyslu jej nenáviděla, protože jeho popularita znamenala, že přicházeli o peníze. Hudební průmysl 20. století byl založen na myšlence prodeje fyzických záznamů hudby – desek, kazet nebo CD (živá vystoupení byla druhotným zdrojem příjmů). V té době byl prodej alb na CD v USA na absolutním vrcholu a v roce 1999 tvořil asi 19 miliard z 21 miliard dolarů.
Napster byla společnost s populárním softwarem, která hledala model příjmů, který nikdy neměla šanci najít.
Napster byl nakonec v roce 2001 uzavřen kvůli žalobě ze strany Recording Industry Association of America, obchodní skupiny amerického hudebního průmyslu. Americký soud zjistil, že Napster umožňoval nelegální přenos hudby chráněné autorskými právy, a bylo mu řečeno, že pokud nebude schopen tuto činnost na svých stránkách zastavit, bude muset ukončit činnost. Napster nemohl vyhovět. (Po ukončení provozu byla značka a logo společnosti Napster odkoupeny. Nyní je používá malá, ale zisková služba pro streamování hudby, kterou vlastní mediální společnost RealNetworks, ale tento produkt s původním Napsterem nesouvisí.)
Sdílení hudby peer-to-peer však nezaniklo jen tak. Stránky jako Lime Wire a Kazaa pokračovaly ve šlépějích Napsteru a nakonec byly také zrušeny. Celosvětový hudební průmysl bude s těmito softwary bojovat po celý rok 2000.
Z propasti se objevila služba Spotify. Daniel Ek, spoluzakladatel a generální ředitel společnosti Spotify, uvedl, že Spotify, které bylo spuštěno v roce 2008, je přímým vedlejším produktem jeho lásky k Napsteru a touhy vytvořit podobný zážitek pro uživatele.
„Neustále se mi vracelo, že Napster byl tak úžasný zážitek pro spotřebitele, a chtěl jsem zjistit, zda by z toho mohl být životaschopný podnik,“ řekl Ek v roce 2014 časopisu New Yorker. Říká, že si myslel, že by mohl vytvořit „lepší produkt než pirátství“ tím, že by streamování bylo tak rychlé, že byste si ani nevšimli doby načítání. Chtěl se vyhnout pasti, do které se dostal Napster, tím, že by přiměl hudební vydavatelství, aby souhlasila s tím, že jejich skladby budou na jeho platformě. Aby mohl financovat provoz a náklady na licence, prodával by reklamu mezi skladbami (předplatné původně nebylo součástí modelu), takže hudba by byla „zdarma“ jako u Napsteru, ale jeho program by se používal ještě snadněji a bylo by méně pravděpodobné, že od něj dostanete počítačový virus. Domníval se, že jeho společnost pomůže zachránit upadající hudební průmysl a pomůže lidem „objevit lepší hudbu“.
Aspoň takový příběh vypráví Ek. Autoři knihy Spotify Teardown z roku 2019, akademického zkoumání vzestupu Spotify, tvrdí, že se stalo něco úplně jiného. Kniha, kterou napsala skupina švédských profesorů mediálních studií, historiků a programátorů, tvrdí, že Spotify byla spíše než snahou o záchranu hudebního průmyslu pouhou oportunistickou aplikací technologie, kterou Ek vyvinul.
Ek, který byl generálním ředitelem pirátské platformy uTorrent, založil Spotify se svým přítelem, dalším podnikatelem jménem Martin Lorentzon. Oba – Ekovi bylo 23 let a Lorentzonovi 37 – již byli milionáři z prodeje předchozích podniků. Název Spotify neměl žádný zvláštní význam a nebyl spojován s hudbou. Podle Spotify Teardown společnost vyvinula software pro lepší sdílení v síti peer-to-peer a zakladatelé o ní hovořili jako o obecné „platformě pro distribuci médií“. Původní volba zaměřit se na hudbu byla podle tehdejších slov zakladatelů dána tím, že zvukové soubory jsou menší než video soubory, nikoliv snem o ukládání hudby.
V roce 2007, kdy Spotify poprvé veřejně testovalo svůj software, umožňovalo uživatelům streamovat skladby stažené z The Pirate Bay, služby pro nelicencované stahování. Koncem roku 2008 měla společnost Spotify přesvědčit hudební vydavatelství ve Švédsku, aby poskytovala webu licence, a nelicencovaná hudba byla odstraněna. Odtud se Spotify rozjelo po celé Evropě a poté po celém světě.
Dnes v ekonomice streamování hudby dominují společnosti Spotify, Apple Music a Pandora. Produkty těchto společností se podobají Napsteru v tom, že uživatelé mají přístup k téměř libovolné skladbě. Na rozdíl od Napsteru však zákazníci těchto služeb za ně platí – buď přímo, prostřednictvím předplatného (v USA většinou kolem 10 dolarů měsíčně), nebo nepřímo, poslechem reklam mezi skladbami. Uživatelé také ve skutečnosti nemají fyzické ani digitální kopie hudby, takže by k ní mohli kdykoli ztratit přístup, pokud by byly streamovací služby zrušeny nebo pokud by ztratili přístup k internetu.
Ačkoli možná nebylo Ekovým záměrem „zachránit“ hudební průmysl, jeho společnost tak mohla učinit tím, že ukázala životaschopnost streamování. Protože část příjmů od streamovacích společností je posílána dále vydavatelstvím, hudební průmysl konečně začal opět vydělávat. Z nadiru přibližně 7 miliard dolarů příjmů v roce 2014 (v dolarech v roce 2018) se příjmy v USA v roce 2018 zvýšily na téměř 10 miliard dolarů. To je sice stále méně než polovina peněz, které průmysl vydělával v roce 1999, ale i tak je to pokrok.
Ne všichni však na streamování vydělali stejně. Způsob, jakým streamovací weby platí hudebníkům, má tendenci zvýhodňovat popové umělce. Umělci jsou placeni za stream; takže sedmiminutová jazzová píseň vydělá umělci stejnou částku jako tříminutová popová píseň (peníze putují k umělci přes nahrávací společnosti). Dalším faktorem, který poškozuje méně populární umělce, je to, že streamovací služby používají systém poměrných plateb – všechny peníze získané z reklamy a předplatného se vloží do velkého banku a rozdělí se podle podílu streamů, které každý umělec celkově získá. Studie naznačují, že tento model plateb poškozuje jazzové a klasické hudebníky ve srovnání se systémem „zaměřeným na uživatele“, v němž se příjmy od každého uživatele rozdělují a dávají se pouze umělcům, které poslouchají. Společnost Spotify vyjednává o tomto platebním ujednání s velkými nahrávacími studii, jehož podrobnosti nejsou veřejné.
Zdá se, že streamování tu zůstane. Spotify a Apple Music jsou stále populárnější a hudební průmysl aktivně nehledá nový způsob prodeje hudby. Ačkoli kvalita zvuku na Spotify není tak vysoká jako u stahování nebo nahrávek, je dostatečně dobrá, aby uspokojila průměrného posluchače, a pravděpodobně se bude zlepšovat. Lidé si samozřejmě také mysleli, že předchozí technologie, například CD, nelze překonat, a pak přišlo něco lepšího. Možná, že pokrok ve virtuální a rozšířené realitě nebo 5G povede ke způsobům konzumace hudby, které si ani neumíme představit.
Ale zatím máme streamování a to je pro většinu umělců téměř jistě lepší než divoký svět Napsteru. Napster naučil posluchače hudby, že si zaslouží mít veškerou hudbu světa na dosah ruky. Vytvořit pravidla pro hudební průmysl, v němž by to platilo a zároveň dobře sloužilo umělcům, je téměř nemožný úkol.