Když byl malý, jen pár let poté, co se naučil chodit, se naučil stepovat. Jednou z jeho nejjasnějších vzpomínek je, jak jako tříletý seděl na židli se stepařskými botami na nohou a vyťukával rytmy do kovové desky. Rytmus má v krvi. Prvním nástrojem, který ovládal, nebyla kytara, ale bicí. „Rytmus je moje věc,“ říká.
Dnes je Stephen Stills šťastný a uvolněný, když sedí na místě, které si vybral, v Polo Lounge v hotelu Beverly Hills. Člověk se tu spíš setká s Lizou Minelli než se Stephenem Stillsem, ale brzy zjistím, že je tu docela doma. Má svůj vlastní stůl pod okny zalitými sluncem a všichni číšníci ho znají.
Složil hojnost klasických písní, včetně „Suite: „Judy Blue Eyes“, „Love the One You’re With“ a „For What It’s Worth“. Byl také architektem zvuku skupiny Crosby, Stills & Nash. Jeho hlas tvořil třetinu jejich zázračné hlasové směsi a jeho duše byla důkladně vtištěna do všech jejich nahrávek – do jeho vášnivé hry na akustickou i elektrickou kytaru a také do aranžmá jejich slavných písní. Vzal například skladbu Grahama Nashe „Teach Your Children“, původně jemnou a moudrou baladu, a proměnil ji v mistrovské dílo s nádechem country. Důkladně prozkoumal abstraktně geniální akordy Davida Crosbyho, přišel na ně (obvykle) a vytvořil pevný groove pro Crosbyho asymetrické úvahy. A když se ke kapele přidal Neil Young, měl Stills nejen nového sparingpartnera na kytaru, ale i další písně, do kterých mohl vnést oheň.
S grouchovským leskem v očích vyjadřuje obdiv mnoha dlouhonohým ženám, které procházejí kolem, a rozhovory prokládá různými vtipnými nonsequitury, jako například: „Nevím, jak vy, ale já už jsem z tetování úplně hotovej.“
Ještě předtím, než se k němu přidal Neil Young, se Stills rozpovídal o tom, co se mu líbí. Na otázku, zda v poslední době psal nějaké nové písničky, odpovídá, že ne, a vysvětluje: „Je to spousta práce s malými dětmi.“ Právě teď má doma dvě děti, jedno tříleté a druhé jedenáctileté, o kterém mluví jako o „posledním vrhu“. Pak dodává, že celkový počet jeho potomků je sedm. „Takže bych měl raději napsat ještě nějaké písničky,“ říká a směje se.
„To je všechno moc složité,“ říká číšníkovi o propracovaném poledním menu, které nám nabízí a které obsahuje jídla jako Osso Buco, jež se v 11 hodin dopoledne zdají obzvlášť těžká a spletitá. „Můžu dostat snídaňové menu, prosím?“ ptá se a číšník odpovídá: „Jistě, můžete si dát, co chcete, pane Stillsi. To přece víte.“ „Jo, to vím,“ řekne mi vědoucně. Usměje se, protože je to pravda. Může si dát, co chce, a to nejen pokud jde o toto ranní jídlo. Zaslouží si to. Ten člověk byl v zákopech a vyšel z nich vítězně, skutečný kytarový hrdina, který se s postupem času jen zlepšuje, a muž, jemuž se podařilo spojit expanzivní lyriku s niternou hudbou lépe než téměř komukoli jinému po boku Boba Dylana. „Dal bych si sendvič se slaninou nebo něco takového.“ Vzápětí si objedná vejce Benedikt a omluvně vysvětlí: „Je to pro mě špatné, ale stejně to udělám. Miluju to.“ Stejný omluvný tón nasadí, když mu později při čekání na auta u obsluhy přivezou jeho obří mercedes. „Jednou si pořídím Prius, slibuju.“
Jeho genialita je v těchto dnech hodně znát, protože právě vydal úžasnou nahrávku – Just Roll Tape – album, které natočil během několika hodin v dubnu 1968 poté, co jeho přítelkyně Judy Collinsová ukončila denní nahrávání a on chtěl uchovat některé ze svých nových písní. Postupně se z něj vysypala mistrovská díla – rozsáhlá, úžasná „Suite: Judy Blue Eyes“, v níž rozšířil písňovou formu do suity tak, jak to nikdo předtím neudělal – s výjimkou liverpoolských chlapců na jejich Abbey Road medley. A nelze zapomenout ani na melodie „Helplessly Hoping“, „Change Partners“ a „Wooden Ships“. Slyšet ho hrát a zpívat tyto písně sólově je zjevení – jistota a síla, kterou ve studiu vyzařuje, je ohromující a poprvé zjišťujeme, který part byl skutečnou melodií. „Byli jsme moc šikovní kluci,“ říká nesměle o složitých harmonických aranžích, které s CSN vymyslel.
Při snídani se neobjevují žádné známky pověstného Stillsova temperamentu, kromě občasného lehce podrážděného „samozřejmě“, které nabídne jako odpověď na otázky, které podle něj není třeba pokládat. Ale většinou se zdá, že je docela spokojený ve svém životě, ve svém světě a laskavě se podřizuje mírnému výslechu.
„Wooden Ships“ je jedna z mála písní, na kterých jste spolupracoval – je připsána vám, Crosbymu a Paulu Kantnerovi.
Ano. Ti dva byli na Crosbyho lodi, když jsem přijel. Crosby měl první část a Kantner druhou. A pak už se to vezlo pořád dokola. Tak jsem šel do podpalubí a dodělal to. Všichni ostatní byli nahoře a pozorovali hvězdy, tak jsem to dopsal.
Probírali jste vy tři, o čem to bylo?
Kámo, nedá se říct, o čem jsme ten večer diskutovali. Byla to jedna z těch přehnaně hipísáckých věcí. Na lodi to šumělo, jestli chceš.“
V té době tvoji vrstevníci psali konvenčně krátké písničky a ty jsi napsal Suitu:
Začalo to jako malé kousky a najednou jsem si uvědomil, že do sebe zapadají, a jedna věc vedla k druhé, ale nic nebylo hotové.
Když jste to dával dohromady, uvažoval jste o tom, že je to příliš dlouhé?
Ne. Vyrostl jsem na „Rhapsody In Blue“. Tohle bylo to samé se slovy. Nikdy jsem si s tím nedělal starosti. A stejně to nebylo tak dlouhé, jen sedm minut. Ale stejně to nechtěli vydat jako singl.
Spojení vokálů CSN bylo zázračné a…
To je vaše slovo, zázračné.
Když jste si vy tři sedli a zpívali, byli lidé unešení? Crosby si to myslel. Po prvním záchvatu vzteku to přestalo být tak zázračné.
Měli jste je všichni tři?
Tenkrát jsem uměl být temperamentní. Ale překonal jsem to.
Aby se ve studiu podařilo zachytit tu hlasovou směs, zpívali byste své party všichni najednou?
Ano. Vždycky jsme je zpívali shromáždění kolem velkého krásného Neumannu 87 . V době, kdy jsem začínal zpívat s ansámblovými pěveckými skupinami, byl mikrofon nejméně metr od nás. Stál bys od něj dál a mikrofon by zachycoval směs. Pořád ještě zpívám ve vzdálenosti nejméně pět centimetrů od mikrofonu. Můj hlas zní příliš těžce, když je mikrofon příliš blízko. To, kde stojíte od mikrofonu, je všechno. Mikrování je všechno… Často by to znělo skoro správně a technik by řekl: „Dobře, Crosby – udělej jeden krok dozadu“ nebo „Grahame, udělej jeden obrovský krok dozadu.“
V době natáčení Just Roll Tape jsi byl na tvůrčím vrcholu. Co se stalo, že tehdy vzniklo tolik skvělých písní?“
Nevím. Bylo tam období, kdy jsem toho napsal hodně a nestíhal jsem. Ale nikdy jsem nemohl být jako Neil a v podstatě za týden napsat album a nahrát ho. Jsou lidé, kteří to dokážou, ale není jich moc. Kdo to dokáže? Beru je tak, jak přicházejí. A právě teď čekám. Nebo gestikulují.
Někteří písničkáři mají pocit, že jsou přijímači, a písně skrze ně přicházejí ze záhrobí. Jiní mají pocit, že je to vědomý proces.
Je to obojí. Když jste nuceni psát, jako někdy já, společenský komentář, přichází to skrze vás. Je to vědomé i nevědomé. Někdy máte pocit, že k tomu musím něco říct. Ale je jich hodně, které jsou výsledkem hodně dobré řemeslné práce. Spousta z nich vychází z toho, že se prostě udržujete otevření. Kde jinde mohla vzniknout „Eleanor Rigby“ než na procházce a při pohledu na tenhle kostelík? Vždyť je to skvělý příběh.
Ale tyhle písničky jsem nenapsal všechny najednou. Tohle byl jen první zásah do magnetofonu, který jsem měl. Judy chtěla, abych hrál na kytaru, a pak jsem si vzal studio, když skončila. Poslední věc, kterou mi řekla, byla: „Nezůstávej celou noc, protože tě zítra potřebuju čerstvého.“ A taky jsem si říkala, že bychom si měli promluvit. A já jsem nezůstal. Zůstal jsem jen tak dlouho, jak dlouho trvalo nahrát všechny ty písničky najednou. „Jen natoč pásku,“ byl můj způsob, jak dodržet slovo dané Judy.
„Apartmá: Judy Blue Eyes“ byla napsána pro ni?
Jo, samozřejmě. Zavolala mi a řekla: „Bože, to bylo, jako bych dostal milostný dopis. Po všech těch letech.“
Mám rád všechny ty aliterace v „Helplessly Hoping“.
Mnoho aliterací na opatrného kovboje. Když jsem psal prvních pár řádků, říkal jsem si: „Jak dlouho to ještě vydržím?“. Je to v podstatě country píseň a taky se tak zpívá. Chce to štětce na bicí.
Je fascinující poslouchat ty písničky sólově, protože nikdy nebylo zřejmé, která část je melodie.
Jo. V některých případech, protože jsem měl nejvyšší falzet, jsem byl ten, kdo skončil s kastrátským partem. Jsem rád, že jsem se vrátil k melodii.
Myslel jsem, že Graham má nejvyšší party…
Graham nemá falzet. Prostě zpívá hodně vysoko. Když zpíváme například „Suite“, jsem hodně nahoře.
Takhle jsi vždycky zpíval pro CSN – s tebou nahoře?
No, byli jsme moc šikovní kluci. A pořád jsme to měnili. Vůbec bezdůvodně. Bylo to něco jako „zadupat kapelu do země“. David byl opravdu dobrý v tom, že dokázal najít tu opravdu skvělou, divnou část.
Obvykle je to prostřední část?“
Opravdu jsme chtěli, abyste byli stejně zmatení, jako zřejmě jste. Takže vám to neřeknu .
Ty části se kříží a překrývají…
Přesně tak. Jedním z tajemství ansámblového zpěvu je vzájemné napodobování.
Muselo se intenzivně zkoušet, aby bylo frázování tak dokonalé?
Ne, byli jsme velmi líní. Ale bylo tak zábavné se poslouchat, že to šlo snadno.
Graham mi řekl, že CSN se zrodili, když jste s Davidem zpívali vaši píseň You Don’t Have To Cry, on ji slyšel, několikrát si ji poslechl a pak přidal třetí část.
Právě. Bylo to v domě Casse Elliota v jídelně. Někteří lidé říkají, že to bylo u Joni doma, ale mýlí se a já mám pravdu.
Ty jsi tehdy mohl klidně udělat sólovou věc, místo abys šel do jiné kapely-
Jo, ale já jsem kapelník. Když jsem kdysi v New Yorku dělal sólově po kavárnách, bylo mi mizerně. Jsem kapelník. Miluju to kamarádství.
Jsi skvělý akustický kytarista, ale vždycky jsi hořel i na elektriku.
Chci hořet, dokud to jde.
A hraješ líp než kdy dřív-
Čím déle to děláš, tím jsi lepší.
Čím déle to děláš, tím jsi lepší.
Je to tak i s psaním písniček?
Ne. Ty první vášnivé jsou opravdu zvláštní. A později v životě můžeš být hlubší a zvučnější a propracovanější, ale nejsou tak svobodné jako ty první. Nakonec překonáš sám sebe. Staneš se příliš roztomilým. Ztrácíš pointu. Začínáš být vykonstruovaný.
Proto tolik obdivuju Boba Dylana. Dokázal to nedělat.
Jak se zrodila „For What It’s Worth“?
Měl jsem dům v Topanze. S kamarádem jsme jezdili do Laurel Canyonu do klubů. Byli jsme mladí a nudili se. Přišli jsme na Sunset Boulevard. Na jedné straně byl celý prapor policajtů. V plné makedonské bitevní sestavě. Pracoval jsem na písničce o klucích ve Vietnamu. Uvažovali jsme, že se otočíme. Ale vystoupili jsme z auta, abychom se podívali, co se děje, a na ulici se rozléhal pohřeb Pandořiny skříňky. A policajti se prostě zbláznili. Tak jsem řekl kamarádovi: „Vezmi mě zpátky k mojí kytaře.“ Tak jsem se vrátil. Napsal jsem to asi za patnáct minut. Všichni tu písničku slyšeli a líbila se jim, a Ahmet řekl: „Musíš ji nahrát.“ A tak jsem ji nahrál. Měli jsme připravenou desku a on řekl: „Zastavte lisy,“ a měli jsme ji venku za sedm dní… což je trik, který se od té doby lidé snaží napodobit.
Pochopil jsem, že jsi Neila Younga přivedl do CSN, protože jsi chtěl dalšího kytaristu, se kterým by to jiskřilo.
Já rozhodně chtěl dalšího muzikanta. A nejdřív jsme chtěli Johna Sebastiana. Ale on měl svůj vlastní plán. Myslel jsem na klávesistu. Ale Ahmet s tím přišel a získal Neila. Bylo to ale zvláštní, protože už jednou ode mě odešel, v Buffalo Springfield… v dost kritické době. Ukázalo se, že to byla docela dobrá partie. Vždycky mezi námi od začátku existovalo pouto.
Jsi plodný skladatel – bylo těžké dělit se o psaní písní s ostatními?
Někdy. Ale to se změnilo v sólovou kariéru. Neil rychle zjistil, že tam člověk dostane všechny peníze. Začalo tam být přeplněno. Ale to je v pořádku. Život ti dává křivky, jaké dává.
Byl jsi dítě, když jsi napsal svou první písničku?
Myslím, že mi bylo devatenáct. Už jsem byl pryč z domu. Už jsem byl na vysoké škole i mimo ni.
Spousta tvých přátel měla pocit, že s hudbou přestaneš zhruba v pětatřiceti.
Já ne. Vždycky jsem věděl, že to budu dělat dál. Všechno ostatní mi připadalo jako zdrcující nuda. Možná sportovec.
Jsi optimista, pokud jde o tvou budoucnost, kam se hudebně ubíráš?
Nikdo v mém věku není optimista, pokud jde o jeho budoucnost. Kromě politiků.